Veřejný intelektuál číslo jedna, politický filozof a kritický sociolog Václav Bělohradský v sobotu vystoupil na III. sněmu politického hnutí ANO. Završil tím svou téměř čtvrtstoletí dlouhou pouť po možných ideových pozicích a jim odpovídajících českých politických stranách, které čirou náhodou byly nebo jsou zrovna u moci.
Do diskusí o literatuře se opakovaně vrací argument, že vychází příliš mnoho knih. Jakkoli je to nesmyslný argument, pro určitou část knižní produkce bezpochyby platí: v odborné literatuře. Můžou za to naprosto odlišné motivace jejích autorů i systém vydávání. Co z toho má čtenář, literatura a věda?
Jak se stará Česká republika o literaturu v zahraničí? Ministerstvo kultury sice kdysi zřídilo Institut umění a Portál české literatury, které by papírově měly zajišťovat propagaci současné české literatury navenek, zatím se ale zdá, že se jedná jen o instituce, kterou jsou, aby byly. A literatura si hnije doma.
Před třemi lety a také mnohokrát předtím hýbala českou kulturou kauza snížených grantů pro umělecké časopisy. Šéfredaktoři nadšenci, ale i vedoucí významných periodik se děsili, že přichází konec jejich činnosti a s tím i výrazné utlumení uměleckého života. I když většina periodik těžké časy přežila a přežívá, literární internet působí jako pohřebiště.
U spisovatele se obvykle očekává, že se bude k literatuře a vůbec čtení vyjadřovat jako autor. I když všem je navýsost jasné, že i autor je čtenář. To však nebývá bráno s takovou vážností a klíčový úhel pohledu v jeho sděleních převážně určuje role autora. Pro tento text však roli autorky záměrně odhazuji a ponechávám si pouze řeč řadové čtenářky. Tuto neodbytnou potřebu zažehla současná česká próza a dále ji rozdmýchaly četné diskuse, názory a polemiky.
Jaký má dnes smysl hudební výchova ve škole? Potřebují děti k něčemu zpívanky, stupnice a medailonky slavných skladatelů, neměla by školní nauka směřovat jinam, třeba do současnosti? Hledání odpovědí i praktických řešení se ukazuje jako více problematické, než se může na první pohled zdát.
