Kulturní publicistika a kritika se nedobrovolným samohybem dostala převážně na web, kde si neví rady. Zápasí mezi sebou elitářské, staré pojetí kritiky jako hledání univerzálních estetických a morálních hodnot a rozjuchané blogy bez koncepce a obecnějších kritérií.
Kráčející ambice zhmotňované do vzletných slov. Radka Denemarková napsala novou knihu, což ještě není tak strašné jako skutečnost, že kvůli tomu poskytla několik rozhovorů do médií. V nich se to hemží nabubřelostí a ostrými moralistními soudy.
Ohrožuje nošení hidžábu českou společnost a kulturu? Kde leží hranice přípustného a kde začíná civilizační nebezpečí? A proč bychom se měli zabývat cizí kulturou ve vlastní zemi? Ptá se a zároveň si ve svém komentáři odpovídá Jonáš Hájek.
Petr Fořt o kostnatění českého undergroundu, jeho iluzi vlastní výlučnosti a přesvědčení, že „spolu s Ivanem Martinem Jirousem rozhodně nebyl pohřben celý underground.“
Seznamy všeho dobývají média i sociální sítě. Zároveň se z nich ale vytrácí poetický rozměr, který podle Umberta Eca už po staletí určuje popularitu soupisů v literatuře a umění. K čemu je vlastně seznam deseti nejvlivnějších knih?
