21/09/2022 | rozhovor |

Konstelace: Dělnictví lidí

S pracovnicí v sociálních službách, básnířkou, překladatelkou a divadelní publicistkou Veronikou Jončevovou o propojení práce v sociálních službách s tvůrčím psaním, zkušenostech s dětmi s nařízenou ústavní péčí a také o překladatelských výzvách.

Zebra 

(z připravovaného cyklu Životní)

Jednou bych chtěla, aby se nemuselo procházet každou malou smrtí
na cestě vpřed
pravda je ve skutečnosti hořící zebra
ale dříve jsme se omezovali výhradně na lokální podmínky
do zoo chlapče jsou dnes už taky drahé vstupenky
budeš to muset vymyslet
jen ať se to k sobě pojí
volnými asociacemi

seriál Konstelace

A za každý pravidelný sonet lež
žít prózu a psát poezii
ti pomůže
vidět konec jako něco správně
dokud to není naopak
to se pak nedopíšeš
a opakovat, opakovat do zemdlení
lovit z pozůstatků minulého režimu
a zavírat nepojmenované do klecí
i ta exotická zvířata byla za komunismu předně k pokoukání
maskovaná ohrožením za majlant k adopci
do každé domácnosti klokana
a na částečný život je vystaráno


V současné době pracuješ v sociálních službách s dětmi s nařízenou ústavní výchovou. Zároveň se věnuješ vlastnímu psaní, především poezie. Jak se to dá skloubit?

V psaní nejvíc reflektuji mezilidské vztahy. Snažím se vytvořit individuální kód pro předání sdílené zkušenosti. V sociální práci je to dost podobné. Nejdůležitější a nejtěžší je podle mě být si jistá svojí vlastní identitou, umět si tvořit hranice a zároveň hledat nějaký alternativní systém, jak s klienty komunikovat. Hodně z těch, s kterými jsem se setkala, není schopných používat řeč nebo s ní neumí pracovat tak, aby se pomocí ní funkčně integrovali. Spíš se kolikrát pohybují ve výrazových kruzích, které jsou na jednu stranu snadněji identifikovatelné, na druhou stranu hůře přístupné z hlediska významu. Na mně pak je zkusit ty kruhy nějak dešifrovat a skrz to k nim hledat cestu. Tak zároveň přistupuji i k vlastnímu psaní a čtení, což jsou pro mě analogické procesy. Snažím se literaturu nově pojímat nejen jako nástroj pro sebe, ale i pro klienty. Vysvětlit jim, jak pomocí psaní, vyprávění příběhů nebo jiné formulace svých imaginárních světů — které přirozeně mohou vnímat i hodně skutečně — mohou získat pocit opěrného bodu a kontroly.

ilustrace: Roger Nicholas

Mohla bys blíže popsat, co tvá práce v sociálních službách obnáší a s čím se během ní setkáváš?

Snažíme se v rámci týmu vytvořit alternativní domov, ve kterém se mohou klienti cítit bezpečně a kde je vedeme k tomu, aby mohli naplňovat svůj potenciál a co nejvíc se začlenit do společnosti. Je dost zapeklité o tom mluvit, protože práce s lidmi přirozeně stojí na konkrétních příbězích, které bych nerada nějak apropriovala nebo znevážila. Můžu proti sobě dát třeba dva takové modelové příklady. Na jedné straně klient, který když na něj mluvíš, umí identifikovat tón řeči, ale sám s ním není schopný zpětně pracovat, takže ti třeba s úplně vážnou tváří řekne něco příšerně vulgárního, co odposlouchal dejme tomu v televizi, ale přitom nechápe význam té fráze, který pro něj tvoří až tvoje reakce. Na druhé straně pak klient, který dokola opakuje celkově třeba tři slova a jemnější významy tvoří právě to, jakým způsobem to konkrétní slovo zrovna vyslovuje. Nemůžu říct, že bych mohla formulovat nějaké obecné závěry o sociálních službách, ale určitě je to pro mě do budoucna hodně důležité téma, o kterém se podle mě nemluví dost.

Změnilo se nějak tvoje chápání psaní v důsledku těchto zkušeností?

Samozřejmě. Částečně tematicky: kromě nějakých mikrointerakcí mě začaly víc zajímat i společenské problémy, jakými je výchova nebo institucionalizace péče. Baví mě také výzva pracovat se zkušenostmi a informacemi získanými v tak specifickém prostředí více mnohoznačným způsobem, aby zdroj nebyl úplně čitelný. Zkrátka snažím se hledat možné průsečíky mezi kulturní a akademickou sférou a tím, čemu pro sebe říkám „dělnictví lidí“.

portrét: archiv V. J.

Vedle vlastního psaní i překládáš. Čemu se věnuješ?

Obecně mě zajímají díla, za kterými je spíš než analytický přístup cítit nějaká intenzita. Delší dobu si chci přeložit celou sbírku nebo drama. Například Deaf Republic (2019), kterou napsal ukrajinsko-americký básník Ilya Kaminsky a která reflektuje válečnou zkušenost v kombinaci se smyslovým omezením, konkrétně sluch, by si zasloužila kompletní překlad. Stejně jako věřím, že se jednou dočkám kompletního přeloženého dramatického díla Sarah Kane. Hodně se teď vracím i k Philipu Ridleymu, nejen k jeho básním, ale také k tematizaci traumat z dětství v jeho dramatické tvorbě.

Rozhovor doprovází dvě pozoruhodné ilustrace, mohla bys k nim něco říct?

První je akvarel, který vytvořil kamarád scenárista k mému textu „A hořící koně vybíhali z teroristy okupovaných divadel“. Je pro mě zajímavé sledovat způsob přemýšlení a tvorby někoho, kdo má místo slov v hlavě obrazy. Druhá je kresba voskovými pastely, můj portrét od jednoho klienta, který spontánně vytvořil, když jsme spolu měli výtvarku.

Autor studuje komparatistiku.