05/09/2022 | glosa |

Konzumace a smrt tak blízko u sebe

Byt v sedmém patře v Praze 3, rámovaný vnitroblokem domů, útočiště v zářícím městě, v blízkosti hřbitova, který je ostrůvkem věčného odpočinku. Zvláštností Foglarova bytu jsou ložnice a pracovna, která je od prostorného balkonu oddělena stěnou ze tří skleněných dveří. To vytváří vzdušnou a chladnou atmosféru.

Proč je nad — pravda, velmi nízkým — parapetem balkonu zavěšena síť? Aby na balkoně nepřistávali opeřenci, nebo aby se lidé nezřítili k zemi? Nebo měl umělec, který v bytě žil ještě před 23 lety, kočku…? Indukční vařič v kuchyni je jistě novou akvizicí v domácnosti. Než se nad tím zamyslíte, espreso už je hotové. Kafe popíjím celou věčnost, procházím místnostmi po vyhřátých parketách a užívám si tichého chladu, zatímco venku sálá horko. Srpen, prázdninový klid. Čas v průběhu dne pomalu plyne.

Do šestého patra jede alespoň výtah. Zázračné zmizení člověka, svět se smrskne na byt. Ještě jednou pohled z balkonu, jehož vnitřní carré rozděluje na dva světy. Fasáda domů vpravo je pěkně udržovaná, čerstvě zrekonstruovaná, balkony a terasy ozeleněné. Když se podíváte doleva, máte pocit, že jste ve válečné zóně, omítka se odlupuje a odhaluje cihly, okna jsou slepá nebo nezasklená jako v romském ghettu. A přesto tu žijí lidé, což je patrné ze satelitních antén a ojedinělého nábytku na malých balkonech. Vůně polední kuřecí polévky se line nádvořím a spojuje oba světy.

Hana Hadas, foto: osobní archiv

Mé unavené končetiny sní o chlorované vodě. V hotelu Olšanka se nachází vodní plocha s přísně taženými dráhami, které si můžete za peníze také pronajmout. To já zas ne, ale sdílím svou dráhu se dvěma ambiciózními plavci. Ovšem za chvíli si připadám jako na dálnici a přeřadím se do pravého pruhu, není nad to, když uniknu testosteronu. Tady mám svůj klid a mohu se podívat nahoru a prohlédnout si realitu, jestli tam není něco užitečného. Jednu dráhu obsadila školní třída, většina dětí se tísní kolem okraje bazénu. Všichni nosí koupací čepice a vypadají jako přerostlé špendlíky.

Na Olšanských hřbitovech, hned vedle nákupního chrámu Flora, vládne nadčasovost. Líbí se mi myšlenka konzumace a smrti tak blízko u sebe. Tam křečovitá barevnost všudypřítomných značek, tady svět jakoby za měkkou sépiovou clonou. Cedule návštěvníky nabádají, aby si dávali pozor na zloděje kufrů, aby nepracovali na náhrobcích samostatně nebo bez povolení a aby si neinjektovali drogy a nepili alkohol. Nedaleko vchodu se nachází hrob sester Klenkových, dvou dívek, které v roce 1806 při tragické nehodě srazil vůz a které po deseti minutách svým zraněním podlehly. Nevíme, jak stará byla tato děvčátka, tyto holčičky, když zemřely. Sousoší dvou malých postav bez dolních končetin naznačuje, že musely být v předškolním věku. Dost smutných záležitostí, pivo si dopřeji za hřbitovními zdmi.


Hana Hadas se narodila v roce 1972 v Uherském Hradišti a vyrostla v bývalém Československu a v Rakousku. Studovala slavistiku a dějiny umění v Mnichově a od roku 2001 se věnuje překládání a tlumočení ve svobodném povolání. Mimo jiné vyučovala český jazyk na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově a vedla kurzy literárního překladu. V současné době vyučuje češtinu na Münchner Volkshochschule a věnuje se uměleckému vzdělávání. Kromě současné prózy překládá z češtiny do němčiny také vědecké texty a filmové scénáře. Mezi její nejnovější práce se řadí Ostrovy od Dory Kaprálové (2021), Anežka od Viktorie Hanišové (2019) a sbírky Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel básnířky Sylvy Fischerové (2018) či scénář k filmu Agnes (2020) v režii Dagmar Knöpfel.


Text vznikl během autorčiny tvůrčí rezidence v Praze, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).