Kopíráky velikosti kontinentu
Epická fantasy je podobně jako space opera ve svém žánru královnou. Často může být znevažována mladšími aspiranty na trůn a občas se ukáže, že nové šaty jsou, inu, jako v té pohádce. Skutečností však je, že rozsáhlé ságy mapující boj dobra a zla v nejrůznějších podrobně zmapovaných a detailně popisovaných fiktivních světech jsou dlouhodobě nejúspěšnější odnoží fantasy. A v poslední době se tento žánr opět výrazněji hlásí o slovo ve filmovém průmyslu.
Nesmělé pokusy od sedmdesátých do devadesátých let minulého století (např. Willow) jsou již dávno zapomenuty, stejně jako nevyužitý impulz adaptace Pána prstenů od Petera Jacksona v nultých letech století současného (nešťastné volby předloh určených spíše pro dospívající diváctvo a nedostatečně kreativní pojetí stoply pokračování adaptací Eragona i Zlatého kompasu) a o slovo se hlásí především televize.
Úspěch HBO s Hrou o trůny konečně přinesl své ovoce (o krachu Temné věže podle série Stephena Kinga už budeme nadále pietně mlčet). Vypadá to tedy, že po letech přesouvání mezi studii by se konečně mohlo dostat na Kolo času, MTV nabídla omlazenou videoklipovou Shannaru a v Amazonu zcela vážně přemýšlejí o nové adaptaci Tolkiena, údajně bližší poetice předlohy, což může znamenat cokoliv včetně muzikálu, jak ví fanoušci Toma Bombadila a jeho Zlatěnky. Při té příležitosti se nepochybně bude brzy řešit, který z těchto a dalších zamýšlených či alespoň skloňovaných titulů je originální a novátorský a který naopak plagiátorský a neinvenční. Pokud budeme mít štěstí, brzy všem dojde, že o originalitu zde opravdu nejde.
Darwin ve Středozemi
Epická fantasy je příběh zasazený do nemocného světa, který se snaží síly dobra vyléčit tím, že porazí síly zla. Jednoduché jako facka. Nějaké to morální poselství, oblíbené motivy dospívání, převzetí zodpovědnosti, fantasy obdoby válečného traumatu — a hlavně důraz na vykreslení světa, protože ten je minimálně stejně důležitý jako postavy. To je základ, který je poněkud těžkopádnější a hůře obměnitelný než kupříkladu snaha o odhalení vraha v detektivce. O to důležitější je tedy styl a pozornost věnovaná detailům.
Epická fantasy je tudíž žánr, kde dochází výhradně k evoluci, nikdy k revoluci, a pokud má někdo pocit revoluce například ze zmíněné Hry o trůny, pak jen proto, že srovnává pouze s Pánem prstenů, nikoliv s díly z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, která Hře o trůny předcházela a připravovala cestu — za všechna jmenujme již zmíněné Kolo času Roberta Jordana či Tada Williamse a jeho trilogii započatou románem Trůn z dračích kostí.
Přesto se také v epické fantasy objevují příklady, které jsou i ve svém ranku zoufale neoriginální a hraničí s plagiátorstvím. Naštěstí se většina takových případů týká nepříliš výrazných jmen (u nás je znám například Dennis L. McKiernan), případně jde o příspěvky do tzv. sdílených světů, často podle her na hrdiny, které z podstaty věci nabízejí deriváty klasických vzorů v čele s Pánem prstenů (asi jako je dechovka derivátem lidové hudby). Ovšem jsou výjimky.
Tolkien na barbiturátech
Tou nejkřiklavější je Terry Brooks s románem Shannarův meč z roku 1977. Tehdy třiatřicetiletý americký spisovatel nabídl v podstatě dokonalou verzi literárního remaku. Obětí byl pochopitelně Pán prstenů. Brooks s přesností válečného chirurga na barbiturátech, tedy s pořádným kusem živé tkáně vyoperoval vše, co činilo Tolkienův text poetickým a propracovaným. Historii svého světa osekal na jednostránkovou synopsi, poezii a profesorovy hrátky s jazykem zcela zametl pod podlahu a nechal jen různě přeskládaný děj.
V průběhu čtení tak narazíme například na variaci Gandalfova pádu v Morii nebo bitvy o Minas Tirith. Ovšem zvláštní je, že to fungovalo — základní nastavení zápletky a tehdejší hlad po ještě nepříliš rozšířených fantasy světech odvedly své. Navíc se Brooks v dalších letech polepšil a pokračování Shannarova meče nabídla nejen prohloubení mytologie tzv. Čtyřzemí, ale i onu evoluci, kterou žánr potřebuje (a jejímž největším představitelem je dnes Brandon Sanderson s cykly jako Mistborn či Archiv Bouřné záře). Pokud je dnes Brooksovi něco vyčítáno s až fanatickou nenávistí, je to skutečnost, že v Meči pojmenoval jednoho z elfů Durin. Pokud vám nedochází zrůdnost tohoto aktu, je to tím, že fantasy nečtete. V podstatě se tak ukazuje, že fanoušci žánru originalitu upozaďují za věrnost jakémusi étosu žánru. Mimochodem, televizní verze Shannary začala až druhým dílem cyklu a teprve v právě vydávané druhé sérii se opatrně vrací k motivům knižního prvního dílu.
Autopitva
Nařčení z opisování se poměrně zajímavě vyhnul jiný americký spisovatel — již zesnulý David Eddings. A to tím, že opisoval sám od sebe. V podstatě všechny jeho knihy obsahují plus minus stejnou sestavu postav, dokonce i podobné typologie národů a podobný artefakt nutný k poražení zla (drahokam). Opět se ukázalo, že čtenáři ocení spíše drobné posuny a variace na klasické téma než radikální kroky stranou.
Zajímavé jsou pak filiace některých motivů v Kole času. Tato sága programově převzala řadu motivů a témat z Duny Franka Herberta — což je klasika space opery (a krom jiného také dílo považované za odpověď science fiction na úspěch Pána prstenů). Elitní sesterstvo praktikantek magie, zvláštní řády, pouštní válečníci, genetická paměť, předměty zotročující lidi atd. To vše se v Kole času objevilo. Jeho autor Robert Jordan, který mimochodem do fantasy vstoupil jako autor conanovek, ovšem převzal i řadu motivů v osmdesátých letech populárního kyberpunku (první díl Kola času vyšel v lednu 1990) — typičtí fantasy hrdinové tak v jeho světě disponují svou verzí matrixu a dokážou hackovat sny a používat je ke špionáži. V podobné adaptaci motivů původně ustavených jiným žánrem o něco později pokračoval Tad Williams v postkyberpunkové tetralogii Jinozemě.
Řemeslo důležitější nápadu
Jordanem ve fantasy zdomácnělé motivy jsou dnes používané velmi často — například v knihách Petera V. Bretta z Démonského cyklu pokračuje další život fremenů/Aielů. Opět přitom platí, že dochází k drobným posunům a evoluci. Ovšem někdy se to celé ošklivě zvrtne. Jako v případě Terryho Goodkinda, který ve své sérii Meč pravdy (existuje velmi, ale velmi špatná televizní adaptace) převzal Jordanem převzaté motivy. Opět se ukázalo, že problém není v samotném převzetí motivů, a tedy neoriginalitě, ale v tom, že použití těchto motivů se nijak nepodílelo na výstavbě fantasy rozměru Meče pravdy — Goodkind místo toho převzal prvky, které odpovídaly jeho posedlosti zotročováním a dominancí.
Opakovaně se tak ukazuje, že v rámci epické fantasy není problémem nedostatek originality (i když se samozřejmě řada autorů snaží ozvláštnit své příběhy třeba překlopením do exotických kultur — jako například Ken Liu v románu Ctnosti králů, který byl letos vydán i v češtině), ale to, pokud se autor odkloní od toho, co je obecně ve fanouškovské obci vnímáno jako gros žánru. Vzájemné přebírání motivů, ba i zápletek je tak v epické fantasy mnohem menším prohřeškem než v jiných (sub)žánrech. Důležitější jsou základní řemeslné, jazykové a vypravěčské znalosti.
Snad na to budou tvůrci přicházejících televizních fantasy seriálů pamatovat.