Mám strach z vašich fízlů, z vašich orazítkovaných papírů, z vaší justice, z vás samotných. Takže vám neřeknu hned, o jaký ocas se v názvu jedná. Nebudu používat silná slova. Zjistíte to časem sami. Když nejsou papíry v pořádku, když dvojznačnost, napjatá a třaskavá dvojznačnost, zůstává jedinou propustkou, která někdy večer dovolí vloudit se do tábora lidí, je lepší se nevystavovat příslovečnému biči cenzury. Každopádně nebudete o nic ochuzeni. Později pochopíte, o jaký ocas se jedná…

Můžu vám ale bez obav prozradit, co znamenají slova „umění přirovnání“. Není na nich nic choulostivého. Alespoň podle administrativy. Znamená to, že chci tuhle povídku, která má být antifilosofická, afilosofická, zahájit jedním přirovnáním. Využiji ho. Zneužiji ho. Jako proces je zastaralé, možná hloupé, ale já se ho nevzdám. Obnažený, nahý, na prahu zralého věku — této páchnoucí kuchyně chudých, kde vás odsoudí k tomu stát se z pískajících diváků diváky vypískanými — křičím bezbarvým hlasem: Už žádné odříkání!

 

Chtěl bych přirovnat život k číšníkovi v kavárně, k číšníkovi, který pomalu obsluhuje na terase, kde otevírám svůj příběh tak, jako se otevírá obchod. Život zůstává stát, opřený o kterýkoli stůl. Není úplně plešatý ani úplně vlasatý. Několik nesmělých ostrůvků na škaredé hlavě. Vesta, která má být bílá, není úplně čistá, ale na tom nesejde. Servíruje nápoje v rytmu, který neladí s rytmem pijanů, a nápoje nejsou ani horké, ani ledové, jsou nahořklé i nasládlé; mírně zakalené, ale neznepokojivé. Je vrásčitý, unavený, zažloutlý; čeká na spropitné, které jej nechává chladným… Vyhledává důstojnost a slouží jí, a přitom ví, že důstojnost neexistuje. Je bledý a zemře. Pokračujte v rozvíjení mého přirovnání sami, prosím. Ještě jsem jej nevyčerpal, ale už mě nebaví.

 

Otevřel jsem tedy tento příběh, jako se otevírá obchod. Obdélník. Je tu pult i regály. Čerstvá malba. Prázdno… jako harmonika. Dá se zmáčknout a roztáhnout. Chtěl bych si s ní hrát, jen na chvíli. Je čas, aby se objevilo zboží a zákazníci. Jeden z nich — ale vlastně je to zákazník, nebo zboží? — se začíná rýsovat na obzoru. Co se týče obzoru — napadá mne jedna básnička. Buďte klidní, není dlouhá. Jen dvě řádky. Byla věnována jednomu akademikovi, členovi Akademie, členovi… nu což…

Špetka scénografie: Člen se probudí, vstane, rozhlédne se kolem dokola a pronese báseň:

— Horizont?

— Jaká urážka!

Nelíbí se vám moje báseň? Vaše chyba. Pokračujme: Můj obchod je tedy otevřen a na obzoru se rýsuje nově příchozí, o jehož podstatě jsem hned nedokázal rozhodnout. Je to zboží? Je to zákazník? — vzhledem k mému obchodu, k mému příběhu, k terase? Nebo je to plakát stržený větrem ze své zdi-úkrytu, omytý deštěm a nesčetnými pohledy zevlounů? Plakát, který se rozletěl na kusy a mává křídly…  Posuďte sami.

Váhavě poletuje mezi židlemi.

Piotr Rawicz, foto: Wiener Library

Piotr Rawicz, foto: Wiener Library

Terasa je plná. Počasí je kruté, jak jen může být v pět hodin odpoledne na bulváru Montparnasse uprostřed srpna. Obklopují nás zavržení této země. Jsou ubozí a ve svých očích nesmírně důležití. Stařík, který se už čtyřicet let domnívá, že se osud zmýlil. To on měl organizovat komické koridy v Saint-Paul-de-Vence a spekulovat na burze a mít mladé, čím dál mladší ženy, zatímco ten Druhý, ten Druhý měl zůstat celé ty roky přikovaný u stejného baru na bulvá ru Montparnasse… Je tu taky ten vousáč, co žárlí na Soutina. To on měl být Soutinem, jen neměl být mrtvý. Jeho obrazy — světlo je před desítkami let opustilo. Navždy. Když někdo krutý zmíní Picassa, zvolá: „Tihle lidé, rozumíte, tihle lidé vydělávají majlant. No ano! Vůbec jim není hanba. Nemají v sobě kouska studu. Za tu cenu je to snadné: NECOUVNOU před ničím…“ On couvá před vším; a všechno couvá před ním. Jako ve snu. Moudře zůstává ve své průhledné zkumavce naplněné chloroformem, který chutná po mase tím víc, jak on maso ztrácí. Když má zaplatit svou bílou kávu, hledá zoufale drobnou žlutou minci v kapse, jejíž vnitřek si raději nepředstavuji. Jeho prsty se jako ptáci slétají na padesátifrankovku. A on blouzní, prozpěvuje si…

Jediný z nich, jehož bratrství mě neděsí: David má malou zlatavou bradku a jeho prsty jsou jako deset požehnání. Kreslí zmizelý svět. Lehké tahy jeho tužky pokořují mé vzpomínky. Je čistý. Je odosobněný. Jako zlatník: „Jsem hloupý, vím to dobře. Ale oni, ti inteligenti, ti draví, co tak velkého dokázali?… Košile mám bílé…“

Bělost jeho košil… Můj Bože! Když kreslí miniaturními, uvážlivě rozmístěnými tahy všechna laskání své kůže a své duše, prožívá svoji vzpomínku a vzpomínku na vzpomínku. Ti ostatní už své životy ani své sny nežijí. MLUVÍ o nich — hledajíce vysvobození, které jim bylo upřeno — a jejich slova jsou tak jako tak jen skvrny. Avšak dokáže ten, kdo miluje skromnost, spásu a klid, uzavřít své srdce před pyšnými, nečistými a dravými?

Třetí, čtvrtý… Zmítají se, pohybují se, potí se — alespoň ti z nich, jejichž slabá těla si uchovala smutnou milost pocení. Dávají si bílou kávu a zabíjejí nářečí z pomezí staré Evropy.

Ti, kteří nemají hlad, představují hrdé a příkré ostrůvky.

 

Zboží, které vám chci, milý zákazníku, prodat… je zde. Přichází. Potácí se, kráčí, letí. Měl bych je přirovnat k mouše s utrženým křídlem? Nebo k pomalému pohybu vedoucímu pouze k nehybnosti? Únava zakoušená před dílem poznamenává jeho vznik. Nohy, jež se vlečou jako dva koně vychrtlí až na kost. Všiml si mne a míří ke mně jako magnetická mina k lodi. Poslepu, klopotně, ale s jistotou.

Vyřezán z tmavého kovu, velmi hubený a velmi rovný, kdysi jistě nebyl ošklivý. Ale protože mezi námi dvěma „teď“ stažené na počátku zaživa z kůže neexistuje a „kdysi“ vzkvétá, NENÍ ošklivý. Jen nezapadá do okolního světa. Paříž ho nepřijala, ačkoli polyká různé věci. Paříž nad ním nezvítězila a z pomstychtivosti jej vyhladověla… Kůži má suchou a tabákově popelavou. Vlasy má světlé a těžké; bělost jeho zubů je mrtvá bělost. Jeho dlouhé nohy si uchovaly vůči tělu překvapivou anatomii, stejnou, jako si jeho tělo uchovává vůči Paříži. Jakmile se znovu zavřou jeho podlouhlá, chorobně podlouhlá víčka — je to amputace, definitivní oddělení. A nevyhnutelně se vynoří otázky: Nastane ještě shledání? Už vám o jeho očích vyprávět nebudu.

Když je objednána káva, povšimneme si, že rok 1961 byl jen bledou a pochmurnou iluzí. Současnost, současnost — je tu jako hromada masa vysušená zlým sluncem. Dokonce ani nehnije. Ta mrtvá hromada dokonce nevydává žádný zápach. Ta prožraná hmota pumpuje naši mízu, ale je stále suchá. Zkracuje naše životy, aniž by přitom sama přestala být mrtvá a němá. Iluze… To je Paříž se svým hemžením také. I ten dům naproti. Ale to řeznictví v něm o něco méně. A rudé maso s černými mouchami už vůbec ne.

„Příběh ocasu se blíží

Jako letadlo

Na modrém nebi“

 

Průměrně významné město na Ukrajině. Dvanáctého července tisíc devět set čtyřicet…

Loď. Létající křišťálový ostrov. Taková je navždy zkamenělá minulost, jako lidé vystavení pohledu Gorgony. Zemřeme a s krví našich mozků i naše paměť; vypije ji písek, jejž hladí velká moře. Ale člun plný vystrašených tváří, tváří koupaných v naději, mrtvých tváří, a také těl všeho možného věku, všech stupňů krásy, ten člun tiše prořízne udýchanou věčnost, zrezivělou věčnost.

A ostrov ozářený lampiony už nikdy nespadne na dno, nazývané Země.

Překlad Veronika Matiášková

 

Vydává Nakladatelské studio Rubato.