02/05/2020 | téma | Petr Čichoň

Lanovka nad Landekem

Ukázka z připravovaného románu básníka a spisovatele Petra Čichoně.

Johan Kott nosívá šle, miluje, když si může vyjít na zahradu, která spojuje jeho dům s domem Trudy Lassové. Šle, slévačské kalhoty a obnošená košile, to je Johan. Dnes sedí s Trudou na lavičce u malého jezírka plného leknínů. Nebe se zatahuje a mezi listy občas proplouvá zlatá rybka.

„Johan, čemu furt nosiš ty širy?“ zeptá se Truda.

„Galaty padaju,“ odpoví s nemotorným úsměvem a potáhne si šle. To gesto k němu patří jako ke kuřákovi cigareta. Šle si chvíli přidrží, sjede prsty až ke kalhotám a prohmatává knoflíky. Truda upře pohled na Johanův pas.

„Muj chlop, dyž eště žil, tež měl širy. Ale moc jich nenosil.“ Truda se mu podívá do tváře. „Ale knofle neměly. Take jednodušši.“

„Knofle su lepši,“ odpoví důležitě Johan a vybaví si Trudina manžela, jak ho kdysi v práci zasypala žhavá struska. Chce zahnat děsivou vzpomínku a vší silou natáhne šle. Vtom jeden knoflík povolí, vystřelí a spadne do jezírka. 

„Johan, ty si aparat!“ rozesměje se Truda a položí mu ruku na rameno. „Enem s tebu se umim tak fajně zasmat.“

Johan se nazlobeně zvedne z lavičky a poklekává k jezírku. Pokouší se knoflík najít v hustém leknínovém povlaku. „To neni možne. Spadlo to mezi listy!“

„Budeš to muset vypustit,“ zasměje se znovu Truda, a když se Johan stále nezvedá, také ona klekne k rybníku. „Fajne, ty nove ryby.“ Odmlčí se a pokývá hlavou. „To su zavojnatky?“

„Karas. Z Činy.“

„Tos kupil v Čině?“

„Ni, v Hornbachu.“ Johan chvíli zapochybuje. „Truda, možna v Bauhausu?“ Vybaví si přitom svou vnučku Elišku a vzpomene si, jak byli spolu kupovat novou rybičku. Ta bude enem tvoja, řekl dojatě a vložil jí do ruky sáček se zlatou rybou. „Aspoň to před zimu vyčistim,“ řekne pokorně a vytáhne zkraje jezírka dvě piva. Když se zvedá, šle, kterou drží pouze jeden knoflík, se uvolní a udeří ho do tváře. Truda se tentokrát nezasměje.

„Johan, dneska si cely nervozni.“

„Oteviraj to, bo mě šlak trefi!“

Truda pohotově odebírá sousedovi vychlazené pivo, otevírá ho a přitom se dívá na zataženou oblohu. Johan se otočí k sousedce a podívá se jí upřeně do očí. „Maruška se vrati ku mně dom…“

„Ále?“ řekne Truda nezvykle protahovaně a chvíli si prohlíží dojatého souseda. Pak se upřeně zadívá před sebe, jako by čekala na první kapky deště, které přinesou odpověď na něco, co ještě neví. Prohlíží si přitom zataženou oblohu. „Johan, věter nam tu lanovku stejně zhodi na hlavu,“ prohlásí smutně a vytáhne z jezírka další pivo. Drží ho jako vítězný pohár, jako nějakou neobvyklou niternost. Napije se a přemýšlí, zda by se její syn Hannes mohl také vrátit z Polska, ale to by se muselo něco stát, řekne si a ponoří pivo zpátky do jezírka. Snaží se své přemýšlení potopit hluboko do vody, ale po chvíli se jen bezradně obrátí k sousedovi. „Johan, idem se schovat.“

„Jušiš!“

Pousměju se na Marušku a vzpomenu se, jak po maturitě chodila s Hannesem. Do školy spolu jezdili. Dyž zavřu oči, vidim, jak jedu spolu do Vitkovic. Hannes je dobry synek, ale o moju Marušku se moc dluho nezajimal. Odjel studovat do Německa, kde se učil stavjat lanovky, a Maruška zas do Prahy na architekturu. A tak to mezi nima skončilo. Maruška v bytě v Praze sama seděla. Sedmatřicet, trochu stara, ni? Robila do večera v projekčnim kancelařu a v noci ukladala malu Elišku do lužka. Přečitala ji pohadku a šla spat. Čemu se vzala takeho chlopa? Baby měl a ona se myslela, že ho to přestane bavit. Dyž se to narodilo, podepisal děcko fixem a přišel až na rozvod. No a Hannes se zas s tu svoju slavnu manželku založili taku velku firmu a začali u nas lanovku stavjat. Ve Vitkovicach se pronajala sidlo jakasi velka firma, kera pry tu lanovku temu Hannesovi a Klifě financuje. Potřebovali ve Vitkovicach, odkud ma ta lanovka litat, jakehosi architekta, a tak se Hannes s Klifu za moju Marušku přimluvili. Možna že ju vybrali, že už robila pro Vitkovice v tym pražskym atelieru? Možna se mysleli, že je po mně a ma rada železo? Nevim, estli železo čuje jak ja. 

No, nemaju to lehke baby v kostymkach. Robit musi jak chlopi, i dyž Truda tež robila haviřku. Ale takych Trud bylo malo. Surove železo se u nas tavilo už v hlavach Ročildu, ti museli mět v tych hlavach pudlovnu, aby mohli zrobit taku velku pec. Navic je Maruška odsud, ni kajsik z Prahy. Kaj by našli lepši děvuchu? Maruška musela vědět, že pokud se vrati na Landek, stane se taku normalni babu. Ale možna pravě to ona potřebuje. 

Kura, ja mam radost. Maruška se ku mně stěhuje! Do jedneho z dvuch stražnych domku před dolem Anselm, dneska hornicke muzeum z teho zrobili. Ty naše dva domky stoja pod vysoku skalu. Stači z Ostravy přes Odru přejet, hned za mostem odbočit a tam už je naš Landek, tam už je Prajzka. Ale neni to tak jednoduche, jak to vypada. Landek je opuštěny, je to, jak se dnes pravi, periferija. Konec Ostravy a začatek Prajzke. Pod Landekem nikdy nebyl žadny folklor, jak ho občas vidim v televizi nebo jak pišu ve zpravodaju. Žadne kroje, enem robotnicke galaty bez košul a galaty na širach. Take, jake mam fčil na sobě.

Kabřinec. Rozpadnute vrata, rozštipnute dřevo, trava na starych cihlach a jalovce. To všecko Maruška nechala na mojim domku. Fajně poskladane cihly tež zostaly. Maruška pravěla, že to tam musi zostat, že to hlavně nesmim zateplovat a že i plechovu střechu bysme měli nechat. Tuš ju vyměnila za uplně stejnu. Truda ma furt staru rezavu střechu. Kdo vi, co s tym Hannes zrobi. Plechova střecha zakryva Maruščin malučky byt jak pro panenky, tam se te male Elišce bude libit. Dyž se zaměřim v te svoji kuchyni na Trudu, všecko se ve mně sevře a hned se uvědomim, co ji zitra bude muset povědat jeji synek. Jak ji to ten Hannes řekne, to fakt nevim.

Beru na klin Elišku. Je večer. Sedime potichu. Lihovy kahan sviti. Fajně sem ho vyčistil, je jak novy a přitym je to eště starožitnost. Pozoruju Marušku, kera sedi vedle Trudy a tež tak jaksi divně nemluvi. Zajimalo by mě, estli o tym vi. Čita noviny, tam o tym určitě už pisali. My se s Trudu divame enem na fotbal a hokej a čitame Petřkovicky zpravodaj. Maruška je potichu. Všimnul sem se, že je nejradši u mě v kuchyni. Na svuj novy byt pod střechu se eště nezvykla.

Maruška sype do misky ořechy. Chvilu přemyšla a pak přidava šrot, kery našla ve starym kredencu. Eště ho tam schovala Klifa, pomyslim se a uplně se zas cely sevřu. Snažim se na Klifu už nemyslet, enem se divam, jak Maruška otevira okno a sype z misky do krmitka. Ona už nechce myslet na nic špatneho, ale to eště nevi, co se zitra bude robit. Tuš beru unavenu Elišku a idu s ňu po schodach do Maruščiny ložnice. Chvilu sedim vedle vnučky. Pohadku žadnu neznam, tak ju držim za ruku a čekam, než usne. Furt na to myslim a přitym fajně přikryvam tu malučku děvušku. Furt něco enem přikryvam, pomyslim se. Furt musim byt sevřeny, jak bych nikdy nepromluvil nahlas, enem kajsik hluboko v sobě. Otočim se, eště naposled se podivam na Elišku a za chvilu sem dole v kuchyni. 

Truda pravi, že odchadza k sobě dom, a Maruška, že pry už ide k Elišce. Tuš se tež obleču kabat a vyjdu na zahradu. Zdvihnu oči až kajsik do černe oblohy, pozoruju hvězdy jak jakusi rakovinu nebe. Hvězdy, mezi kerymi škaredy mrak hleda boha, o kerym farař pověda furt v kapli. Vracam se radši do prazdne kuchyně, k oknu se postavim a divam se na krmitko, kere se uplně ztraca ve tmě. Pomyslim se, že k rodině patři i nasili a že dost ptaku každu zimu nepřežije. 

To sem zvědavy, jak to Hannes zitra řekne mamě. Hannes se mi včera svěřil, dyž na skok přijechal z Opola enem kvuli mně, ale prosil mě, že o tym prozatim nikomu nemam mluvit. Truda byla u te hrozne susedky na navštěvě, tak sme mohli spolu mluvit. V Polsku su teho plne noviny, možna že i u nas se o tym piše, ale my s Trudu zprávy nesledujem, ani v televizi ni. Tuš Hannes pravěl, že to mamě povi až zitra. Moc chytry sem z teho nebyl. On mi hlavně povědal, jak po te hruze odešel ze svojeho opolskeho domu a odjel za jakusi německu děvuchu z te jejich partaje, aby se uklidnil. Tuš se představim Hannesa, jak tu včera vytahujem piva z rybnika. Hannes se ho ze začatku ani nedotknul, i dyž měl s sebu řidiča. Jušiš, ty vubec nepiješ, musel sem na něho zakřičet, bo on byl uplně v šoku. Povědal mi, že se v Opolu schadza s německyma kolegama z te jejich politicke partaje. Na rozdil od nas Prajzaku v opolskem vojvodstvi polšti Němce mluvja německy a s tu velku stranu se spojili. Ta jakasi Liga Slezska. A za všecko može jeho manželka Klifa. Taky babsky politik slavny jak šlak, bo volby vyhrala. No, vyhrala? Klifa. Jak se dneska pověda lider za samostatnost Šlonska, ale enem taku tu ekonomicku samostatnost, v tym pry je velky rozdil. Dyť to je jedno, stejně už sme v te nove evropske federaci, povědal sem dycky Klifě, ale ona se myslela, že to jedno neni. Sem z tych politickych změn fest domotany. 

Nakonec sme s Hannesem vypili cely rybnik piv a on mi povědal o te svoji milence. Ona robi v jakychsi zpravodajskych službach a tež cosik vysokeho v te jejich Lize Slezska. I v te jejich lanovkove firmě cosik začala robit. Jak se ta děvucha enem menuje? Už se vzpominam. Alicja Berg. Tež polska Němka z te jejich partaje. Pokyvam spokojeně hlavu, bo na mena mam už slabu paměť. Alicja Berg, zastupkyňa Klify. 

Co sem měl robit, pane Johan, povzdechnul se Hannes a vypil naraz cele pivo. Povědal mi, jak v tym Opolu se ho Alicja zoptala, co s tym bude robit, a chytla ho za ruku a šli spat k te děvuše. Furt se představuju, jak asi Alicja vypada. To je povaha, ten Hannes, ženaty, a druhu babu se našel, řeknu se potichu, ale sem zaroveň rad, že Hannesa zas zitra uvidim. 

Pomalu se motam do ložnice s pivem v ruce, kere sem se z rybnika vytahnul, bo sem se nedival enem na hvězdy, kere su dneska škarede. Su po obloze hrozně rozhazane. V lužku dopiju zbytek piva, bo zitra to bude naročne jak šlak. 

Jušiš!


Vychází v nakladatelství Host.