Láska jako hybný princip světa
Kniha Plovoucí po hvězdách od Martiny Doležalové je složena z individuálních příběhů, ovšem motivicky téměř neznatelně prostupujících tak, aby vytvářely celistvější výpověď o „mladé generaci“. Tedy o lidech, mužích a ženách, náctiletých, ale především o těch, kteří už možná mají hodně přes třicet, přesto však stále ještě hledají své místo ve světě.
Jako recenzent dříve narozený neumím posoudit, nakolik autorčina výpověď vyjadřuje názory a senzitivitu dnešních „mlaďochů“ a nakolik jde jen o subjektivní konstrukci (a marketing). Nejsem proto ani schopen odhadnout, zda tato kniha najde adresáty a bude-li jimi akceptována jako dílo hodné pozornosti. Nicméně vytištěný text je pro mne sociologicky zajímavý tím, v jakých hodnotových souřadnicích se pohybuje a prostřednictvím jakých motivů, témat a znaků generační náhled na život vyjadřuje.
Škála postav, s nimiž autorka pracuje, je široká. Patří k nim osamělý muž, jehož romantická manželka utekla kamsi do Indie a zemřela na infekci. Francouzský turista, který se v Praze zamiluje do krásné, leč zadané průvodkyně. Pražák, kterého okouzlí americká turistka, takže se za ní vydá do Spojených států amerických, aby zjistil, že není volná, a místo lásky si užíval tamního života. Úspěšná česká modelka, jejíž e-maily marně retušují neutěšenost vztahů, v nichž je jí dáno ve Spojených státech žít. Studentka rozhodnutá prosouložit se ke štěstí, aby posléze poznala sílu lásky s tím pravým. Holka postupně nacházející spřízněnou duši v mladší nevlastní sestře. Dívka, jež se vyrovnává s rozkladem rodiny, otcovou smrtí a matčiným alkoholismem. Děvče, které shůry dostalo dar léčit dotykem, což může její život i životy bližních komplikovat. Vietnamec, jenž se v Praze zamiluje do Češky a spolu s ní překonává kulturní stereotypy. Výtvarnice, co se zprvu hledá ve squatu, aby posléze objevila kvality života na venkově. Mladík, co váhá, jestli je lepší být pořád in, nebo si jen tak obyčejně lidsky žít…
Jakkoli jsou tyto osudy různorodé, ba mnohdy protikladné, mají ledacos společného. Propojuje je napětí mezi autorčinou touhou ukotvit životy svých postav v jistotách lásky a její adorací změny a jinakosti. Hrdinky a hrdinové próz Martiny Doležalové dnešní globalizovaný svět nevnímají jako nepřítele, vůči němuž by bylo nutné se vymezovat, nýbrž jako otevřenou příležitost. Je to svět bez hranic, a to nejen geopolitických. Svět, kam se můžete/musíte vydat kdykoli a okoušet cokoli. Každá změna je totiž pozitivní: činí z vás toho, kdo je svůj, řečeno generační češtinou: on the road, free, cool a happy. Kdo „pluje po hvězdách“.
Pro autorčinu fabulaci je příznačné, že se nepohybuje v rovině sociální nutnosti, takže její postavy nejsou dány svým sociálním postavením a prací či vztahem k mechanismům moci, natož aby se staly bezbrannými oběťmi cizí zvůle, lidské malosti a společnosti jako celku. Ba právě naopak: Doležalová jejich příběhy opírá o princip privátní svobody, díky němuž každý nese odpovědnost za realizaci svých snů, gest a činů. Jakkoli se tedy hrdinům a hrdinkám může jejich existence pozoruhodně zkomplikovat, viníkem je jen rozverná náhoda a smůla a jindy jejich vlastní neschopnost se správně rozhodnout. Hodnotově se přitom autorka opírá o postmoderní obdiv k tomu, co je právě „in“, jakož i o přesvědčení, že vlastní „in“ najdu, jen když se vydám za něčím, co je náležitě „trendy“. Neboli trochu jinak jiné a zvláštně zvláštní.
Ať již přitom Doležalová ono „jinak jiné“ pro hrdiny jednotlivých povídek nachází na českých horách, v Indii, Jižní Americe, New Yorku či u Bodamského jezera, případně v radostné komunitě squatterů, v nezřízeném sexu, v drogách či božské schopnosti léčit, příznačné je, že ji většinou více než věcné rozpoznávání oněch jiných realit, do nichž své postavy umísťuje, zajímá příležitost teď je chvíli mít zde a zítra je zase popohnat někam jinam. S tím souvisí i fakt, že její postavy všude nacházejí de facto jen sebe sama, případně obvyklá „cizokrajná schémata“. Ani uprostřed brazilského pralesa totiž myšlenkově neopouštějí sféru samozřejmého, která nepřipouští existenci čehokoli jedinečného, nejistého, neznámého a nesrozumitelného. Nemají potřebu cokoli poznávat, protože to předem znají. Příkladem může být Francouz, který pobyl v Praze jen pár dní, a přece se ve svém vyprávění vyzná v jejích ulicích lépe než rodák z Horních Počernic. Odhodlání proniknout pod povrch obvyklých kulturních šablon by ostatně silně umocnilo i povídku s tématem česko-vietnamské kulturní konfrontace.
Možná je to ale všechno jen proto, že autorčino putování evokovaným „velkým světem“ ve skutečnosti není hlavním tématem jejího psaní. Je jen atraktivní kulisou, na jejímž pozadí má vyniknout potřeba vyzdvihnout hodnotu, kterou ona považuje za nejvyšší: opravdovou lásku mezi ženou a mužem. Cit pojatý jako přiblížení se k řádu, jako zázrak a hybný princip, k němuž se podle Doležalové naše bytí vždy upíná a v němž vrcholí. Nemá to přitom být láska mechanicky sexuální či každodenně stereotypní, nýbrž romanticky vypjaté naprosté splynutí duší a těl. Tedy něco, co zpravidla nevydrží až tak dlouho, aby jednotliví hrdinové a hrdinky přišli o chuť znovu vyrazit on the road.
Martina Doležalová: Plovoucí po hvězdách, CooBoo, Praha 2019