28/05/2020 | komentář | Zdeněk Staszek

Léčivý objem

Knižní průmysl se pomalu zotavuje z krize a uzdravení ještě nějakou dobu potrvá, podle některých odhadů i v řádu let. Co však takové zdraví znamená?

V minulých měsících a týdnech se hojně psalo a diskutovalo o budoucnosti knižního trhu a nakladatelského ekosystému: vládními opatřeními zavřená knihkupectví zadrhla stroj a ukázala jeho chyby. Teď, když jsou obchody opět v provozu, se knižní behemot pomalu dává do chodu. Mnozí doufají a horují pro to, aby se proměnil ten či onen orgán v jeho útrobách, základní předpoklad však sdílí víceméně všichni stejný — je potřeba vydávat a vydělávat.

Na globální úrovni se vydavatelský průmysl zachoval obdobně, a ať už šlo o na koleně vymýšlené inovace knižního prodeje či o trochu méně plodné hořekování nad Amazonem, vše bylo motivováno myšlenkou přežít týdny téměř bez cirkulace peněz. Literární agentury toho moc nenabízely, nakladatelé se nehrnuli do licenčních akvizic, navázané profese čekaly. Čtenáři si konečně mohli užít všechny ty nepřečtené knihy, které se jim po nevysvětlitelných kompulzivních návštěvách knihkupectví kupily doma (či ve čtečkách).

Edice Korona

Nevyžádaná karanténní pauza měla jednu výjimku: knihy o samotné karanténě a koronaviru. Už během února začaly do e-mailů nakladatelských redaktorů proudit první, často čínské nabídky titulů o nemoci covid-19, od dětských knih po self-help příručky. A po propuknutí pandemie koronaviru v západním světě propukla stejná pandemie i v jeho nakladatelstvích.

První tituly o koronavirové krizi jsou už na pultech — mezi nimi samozřejmě i příspěvky od Slavoje Žižeka a Bernard-Henri Lévyho —, nicméně rychlost přípravy knihy k vydání úplně neodpovídá tempu dnešního informačního provozu. Následující rok tak bude i v edičních plánech (minimálně v nonfiction) páchnout po dezinfekci a rouškách, ať už s námi covid-19 zůstane v dalších vlnách, či ne.

Nejasný epidemický výhled a zatím jen útržkovité vědecké znalosti o koronaviru jsou přitom příležitostí i prokletím knih o něm pojednávajících. Na jedné straně je situace globálně nejistá, nebezpečná a zvláštní, což jen přeje produkci medicínských spekulací, deníkových záznamů, nemocničních reportáží, izolačních self-help příruček, filozofických hledání hlubšího smyslu a bůhví čeho ještě, na straně druhé se vyvíjí tak rapidně, že spousta titulů stačí zastarat ještě před expedicí z tiskárny.

Bylo by ode mě pokrytecké tuto snahu o zknižnění (a zpeněžení) pandemie nějak kritizovat: knihy mě živí a nakladatelská kola se musejí otáčet. Navíc věřím, že všichni nebo alespoň většina autorů knih inspirovaných pandemií covid-19 je napsala z jiných než finančních pohnutek.

Slow publishing

I přesto, nebo možná právě proto, se nelze ubránit jistým pochybám, zda se nejedná o jeden z dalších neduhů, který dnešní krize zvýraznila a zpřítomnila. Zvlášť v souvislosti s krizí naléhavější, nedozírně větší a neuchopitelnější: tou klimatickou a environmentální. V kontextu nouzových opatření, která v poslední době přijímaly vlády napříč světem, a jejich dopadů na ekonomiku působí covidová literatura jako racionální reakce a jeden ze zdravých segmentů trhu: prodává se, tiskne se a snad se bude kupovat. V kontextu nadproduktivní neudržitelné globální ekonomiky naopak působí jako symptom vážnějších problémů.

Nejde tu přitom o odvěký a trochu hloupý „spor“ kvality a kvantity. Čtenářů i vkusů je mnoho a pluralita autorských přístupů i názorů nikdy nebyla na škodu. Mnohem spíše je na místě ptát se po onom tempu, s jakým se knihy připravují a vydávají. To samozřejmě není nijak banální problém, jelikož (rostoucí) objem produkce je pro jakékoliv odvětví stejně zásadní jako otevřené obchody.

Pokud se má do nakladatelského průmyslu nějak promítnout i řešení klimatické krize, bude to v rámci širších diskusí o (snad) nevyhnutelné ekonomické reformě orientované jinak než růstově. Zatím může knižní kultura čekat na svého Carla Petriniho a pomalé vydávání…