Z novely Škoda Tudor

(…)

Bylo pondělí — vzpomínám si, že to bylo pondělí — 5. listopadu, to jsem si dohledal později ve všelijakých historických pojednáních. Po chvíli obvyklého čekání jsem já, dychtivý badatel — tichý, trpěný, nenápadný a věrný stín — doprovázel Olgu (a její nejlepší kamarádku) na cestě k domovu. Šel s nimi ještě nějaký Tomáš z jejich třídy. V jednu chvíli se zastavil, předklonil, ještě trochu — a hop: postavil se na ruce. Obě dívky mu zatleskaly. Pak řekly, že už musí jít. Tomáš jim odpověděl, že beze všeho půjde s nimi, ale po rukou. Ať mu vezmou školní brašnu. A tak pokračovali, jako by se nechumelilo, a ke mně dolétala slova z vět, které si vyměňovali. Dívky a Tomáš — „kráčející“, prostě normálka, po napnutých pažích:

Slyšeli jste ZápotonduRusáci je roztřílej… Amíci se Maďarů zastanou… Hirošima… to se vypaříš, rozumíš, normálně vypaříš… já se vypařím s tebou… já se s tebou nikam vypařovat nechci… fotr říkal, že na Svodbodce říkali… bráchovi zrušili dovolenou, musel zpátky do kasáren, mají pohotovost… četla si Švejka, co říkal sapér Vodička… každej Maďar může za to, že je Maďar… prezidentem bude Peroutka… kdo je Peroutka?… vyhlásili neutralitu… nekecej… Chruščov má přeci taky vodíkovou bombu… hele, tak potom ale vodpadnou maturitní písemky… ty seš blbej, to je radši napíšu… no já nevím, co bych si vybral… ty seš ale vůl, Tomáši…“

Mezitím Tomáš „šlápl“ jednou rukou do kaluže. Zastavil se a ležérně pózoval, nohy natažené k nebesům jak dvě svíčky, pouze na jediné ruce. Tu mokrou, od vody z louže, si otřepával. Ale číslo pokračovalo dál. Jednu nohu zlehounka elegantně pokrčil a otíral si mokrou dlaň o kalhoty. A přitom pronesl: „Okamžik, holky, zapomněl jsem si doma holínky.“

Olga se perlivě rozesmála. Další slova ke mně dolétla kompletně, řekla, že ji to musí naučit. Jednoduchým gestem, které mi však tehdy přišlo naprosto úžasné, ten úžas zcela nevyprchal dodnes, si spojila své dlouhé vlasy do jednoduchého uzlu na temeni. Z kapsy kabátu vylovila gumičku a uzel sepnula. Svlékla si kabát a podala ho vyčouhlé kamarádce, která neustále vykřikovala cosi jako: „Neblbni, Olinko… Bacha sklo… Ježíš střep! No teda… To musím jednou taky…“

Olga se s Tomášovou pomocí postavila na natažené paže. Držel ji za nohy ve výši lýtek. Činila s jeho asistencí své první, balancující, čím dál tím smělejší „krůčky“ s dlaněmi na chodníku. Měla kostkované kalhoty s malým rozparkem nad kotníkem a šedivé galoše, těm se, myslím, říkalo „šedý mor“. Okolo projela dodávka s tlampačem v podobě kýblu na střeše. Vznícený, špatným amplionem do groteskních kmitočtů posunutý hlas vyzýval k mírové demonstraci. Upozorňoval skřehotavě na agresi angloamerických imperialistů v Egyptě a navrhoval, abychom jim my, z tábora míru, ukázali, zač je toho loket. Pak se z kýble na střeše dodávky rozezněla hudba, radostný pochod, sbor vypointovaný jásavým tenorem, který v kýblovitosti reprodukce podivně roztřepaně mečel, a jak se vzdaloval, slábl a mizel jako odeznívající angína.

Nešel jsem pak domů, nýbrž — jak určeno a domluveno — rovnou k našim sousedům. Jmenovali se Bláhovi. Dostal jsem u nich oběd, bramborovou kaši s volským okem. Paní Bláhová přinesla v misce osmahlou cibulku a posypala jí žlutou bramborovou kaši. Věděla, že to mám nadmíru rád — osmahlou cibulku. Měla v oku něco jako slzu a panu Bláhovi řekla: „Vráťo, já se bojím. Bojují v ulicích…“

Pan Bláha odpověděl: „Já půjdu s Kamilem do kina, už mám ty lístky.“

Šli jsme s panem Bláhou do biografu. Úžasný film Obušku, z pytle ven. Kouzelný, samohybný a zřejmě dost přemýšlivý, neobyčejně hbitý obušek mě nadchl. Před mými nadšenými zraky po patřičné výzvě rozpustilým vzletem opustil úplně běžný pytel a o sto šest mydlil lstivého, zlodějského hostinského. Hostinský si to zasloužil, a jak! Zprvu ukradl „ubrousek prostři se“, pak roztomilého oslíčka, který třásl zlaťáky. Přál jsem si, aby film nikdy neskončil, obušek řádil dál a já se smál. Abych ještě hodiny a hodiny viděl na vlastní oči, že zázraky existují, odehrávají se na plátně ve zšeřelém kině, při šustění papírků od eskyma a hlasitém smíchů ostatních, kteří se radují se mnou. Pan Bláha se sice nesmál, ale to mi bylo jedno.

Byl hlavou rodiny, která se skládala z něj a paní Bláhové. Děti neměli, logicky ani vnoučata, když se to hodilo, byl jsem na půl dne zapůjčené vnouče. To pondělí se to nejspíš hodilo. Otec byl kdesi na své tajuplné služební cestě a matka poletovala, jako už včera, někde celý den s tetou Bělou. Večer půjdou spolu do opery. Na kus s prapodivným jménem — které jsem dodnes zcela nepochopil — Její pastorkyňa. Čí? A kdo? Nicméně, maminka se kvůli tomu měla vrátit až pozdě. A já proto přespím u Bláhů, abych se v bytě sám nebál.

Jeli jsme z kina tramvají. Byl sychravý podzimní den.

„Pane Bláho,“ zeptal jsem se pana Bláhy, ačkoliv mě čas od času vyzýval, ať mu říkám strýčku Zdeňku. „Pane Bláho, umíte chodit po rukou?“

„Zkoušel jsem to kdysi,“ řekl pan Bláha, „ale vymkl jsem si zápěstí. Mám moc dlouhé nohy,“ dodal omluvně a zároveň trochu zasněně. Asi ve vzpomínce na onu dávnou chvíli, kdy mu příliš dlouhé nohy, nezvladatelně rozkymácené, zhatily kariéru akrobata. Tramvaj byla mimochodem dost plná. Seděl jsem, byť jen tak nějak polovičatě a s distancí, která, jak jsem doufal, byla každému zřejmá, panu Bláhovi na klíně. Spíš na jednom koleni a trochu i na druhém, ale jen aby se neřeklo. Přišlo mi to — pro osmiletého muže, který tuší, co jsou to „kozy“, a chce, i když v krajním případě až za dvaatřicet let, líbat Olgu na ústa — nepatřičné. Sedět na klíně. Jenže — stát s ostatními, na které nezbylo místo k sezení, v kolébající se tramvaji se pro mne nehodilo. Neměl jsem se čeho chytit, já mrňous tak vzdálený od všech držadel u stropu vlečňáku. Zbyla jen vstřícná, avšak nechtěná kolena pana Bláhy.

Pražské tramvaje, červené koráby mého dětství, nabízely v tehdejší variantě cestujícím dvě dřevěné lavice proti sobě. Přičemž slovo „lavice“ evokuje nepatřičné spartánství a strohost. Nehodí se k designu přecházejícímu zaobleně v opěradlo a barevnému řešení z uzounkých, v různých odstínech hnědi vedle sebe poskládaných latí. Lavice kopírovaly tvar vozu na délku. Cestující seděl zády k oknům, ovšem viděl ven skrz okenní skla za klimbajícími hlavami pasažérů na protější lavici. Snažím se o tak přesný popis, protože zmíněná konfigurace byla v následujících vteřinách rozhodující pro to, kdo co viděl. Viděl jsem totiž jen já! Pan Bláha hleděl zamženým pohledem — snad jím stále ještě sledoval svůj nezdařený pokus rukochodce — před sebe. Já spočíval na jeho kolenou bočně ve směru jízdy (aby má distanc byla zřetelná a abych zabíral méně místa) a v těkavé nudě pozoroval skrz okno míjející město za hlavou pana Bláhy.

Zastavili jsme na křižovatce. Vedle nás šedá Škoda Tudor. Aut nejezdilo zase tolik, a šedých tudorů ještě méně. Zpozorněl jsem a záhy rozpoznal za volantem Ríšu. Vzrušilo mě to a zrak jsem zaostřil na spolujezdkyni — byla tam! Předklonil jsem se, položil obličej na okenní sklo. Pan Bláha, který si myslel, že jsem unavený a že se chci opřít, mě něžně objal podél boku (jako já jednou Olgu!). Venku se lehce rozpršelo, dýchal jsem na sklo, to se zamžívalo. Za obrazcem, který jsem svým dechem vykouzlil, nepravidelný ovál s potrhanými okraji, které mizely a s mým vydechnutím opětně vznikaly, malý soukromý oblak na špinavém skle tramvaje číslo 22, neonů bylo tehdy pomálu, ale jeden se zelenavě leskl v kaluži na chodníku i na střeše tudoru, přes přední skla automobilu se trhavě pohybovaly stěrače, na kapotu dopadala červená barva semaforu, klouzala po ní a rozprostírala se do ztracena na asfaltu vozovky, vtom Ríša pootevřel boční okénko a vyhodil ven nedokouřenou cigaretu, růžově žhnoucí oharek — a já jsem definitivně uviděl, že po jeho boku nesedí Olga, nýbrž má matka! Smála se. Ríšovu levou ruku, kterou jsem předtím neviděl, zvedla odkudsi z temna polstrovaných sedadel a položila zvolna zpátky na volant. Pak do ní klepla, jako by ji zlehka, hravě udeřila. Červená se proměnila v oranžovou, auto se rozjelo, tramvaj ještě spořádaně stála. Tudor zahnul do boční ulice, tam kde stál dům, v němž Ríša bydlel, před kterým se s Olgou loučíval nebo odkud někdy spěšně vycházela.

Když naše dvaadvacítka míjela průhled do oné boční ulice, Ríša spolu s mou matkou vcházeli do známých domovních vrat. Došel jsem k názoru, že Ríša maminku, pravděpodobně na popud Olgy, vyhledal. Jistě proto, aby s ní teď v klidu domova probral mé nezvyklé chování. Roli věčného stínu. Spekulace, že nikomu nestojím za pozornost, a pokud ano, tak že to nikomu zase tolik nevadí, se očividně nenaplnila. Představa rozhovoru, který se odehraje na základě setkání mé matky s Ríšou, mi byla značně nepříjemná. Polilo mne tušení trapnosti — kterou jsem doteď vlastně nikdy nezažil. Zatím jsem býval občas přistižen při věcech, které jsem dělat nesměl, ale nikdy při něčem, za co bych se styděl. Až teď! Poprvé jsem, přinejmenším v náznaku (a ten bohatě stačil), uviděl jinýma, cizíma očima, co celé týdny provozuji. Ne zcela cizíma očima. Očima matky! A u těch, to bylo jasné, když se věc začne probírat, nezůstane.

V tramvaji se dala nějaká paní do křiku: „Já nechci, aby mi kvůli Maďarům zabili kluka ve válce… Zrovna je na vojně, já nechci, aby mi ho zabili, je mu dvacet…“

V tramvaji se poté rozhostilo naprosté ticho, veškeré hovory utichly. Pasažéři se pohroužili v mlčenlivé rozjímání. Pan Bláha položil protektorsky dlaň na mé temeno, cítil jsem, že jeho pohled přestal být zamlžený.

„Voni si to Amerikáni dobře rozmyslí, aby podporovali kontrarevoluci,“ pravil až po chvíli jakýsi dunivý hlas. „Voni kapitalisti taky nechtějí vo všechno přijít. Vo svůj mamon a baráky. Vo syna se nebojte, nicméně byste neměla v tramvaji vyzrazovat vojenská tajemství!“

„Já žádný tajemství nevyzrazuju!“ vykřikla žena. „Já žádný neznám.“

„Vyzrazujete,“ odvětil dunivý hlas. „A tím ohrožujete svého syna a zároveň i nás všechny.“ Průvodčí zatáhl za šňůru a zacinkal, jako by chtěl ta slova akusticky posvětit.

Tramvaj zastavila ve stanici, k mému překvapení se skoro celá vyprázdnila, přinejmenším vlečňák, v němž jsme seděli. My jsme pokračovali dál a pan Bláha řekl: „Ten obušek to tomu zlodějíčkovi mizernýmu nandal, co Kamile? Dobře mu tak, to jsme se nasmáli!“

Ale já věděl, a už jsem to zmínil, že se pan Bláha nesmál.

Když jsem později seděl u Bláhů v jejich parádním pokoji s pianem u okna (na pianu dečka, na dečce vázička, ve vázičce kytička), když jsem, čekaje na čaj a chleba se zbožňovanou maceškou, okouněl pod obrazy nudných lesů, zoufale strnulých jelenů a zarámovanou fotografií nějakého holohlavého pána, ozvalo se bouřlivé zvonění u dveří. Spěšné kroky ke dveřím. Paní Bláhová otevřela.

„Dobrý večer, je tu moje paní a Kamil?“ uslyšel jsem zastřený hlas mého otce.

„Pane inženýre, my mysleli…“

„Vrátil jsem se speciálem, máme pohotovost, tam taky… Poslali mě domů…“

„Vaše žena je s přítelkyní, šly do opery. Proboha, jak to dopadne, pane inženýre?“

„Ta opera? Která?“

Její pastorkyňa. Já ovšem myslela…“

„Blbě, určitě. Takový titul. Kamil je teda u vás?“

„Dělám mu chleba s maceškou, chtěl byste také, pane inženýre?“

Pak jsme pili čaj a jedli chleba s maceškou, všichni, tatínek, dnes v uniformě, i Bláhovi. A paní Bláhová řekla:

Lišku Bystroušku mám vcelku ráda, ovšem Její pastorkyni… já vám nevím… Ale vaše paní měla takovou radost, že sehnala lístky.“

„Jakou Lišku Bystroušku?“ optal jsem se.

„To je taky opera,“ řekl tatínek.

„A v ní zpívá liška?“

„Zpívá,“ řekl pan Bláha.

„Já bych chtěl, tati, tu operu, kde zpívá liška, vidět. A jak zpívá — jako liška, nebo jako člověk?“

„Jako liška, která je člověk,“ odpověděl otec.

(…)

 

Vydává nakladatelství Labyrint.