Zábranský, Borzič, Maňák či Max Brod
Nový rok sotva začal a čeští nakladatelé i autoři už o sobě dávají vědět. Na své si tentokrát přijdou zejména čtenáři, kteří v literatuře nehledají jen únik z reality, ale i podněty k vlastnímu přemýšlení o povaze našeho světa a jeho historii.
Nová kniha jednoho z mála současných českých autorů, kteří si zaslouží nálepku „kontroverzní“, slibuje opět rozvířit hladinu našeho literárního rybníčku. A to i přesto, že prozaik a dramatik David Zábranský tentokrát takřka rezignoval na děj a čtenářům předkládá esejisticky laděný monolog dosti nesympatické postavy. Protagonistou knihy s názvem O jednom zachraňování života (Větrné mlýny) je ústavní právník, bývalý sociální demokrat a vcelku slabošský intelektuál, který ve svém vyprávění reflektuje aktuální pandemii a její vliv na naše životy. Netřeba snad ani dodávat, že autor jako obvykle svému hrdinovi vkládá do úst celou řadu radikálních názorů i znepokojivých otázek.
V románu Gorana Vojnoviće Moje Jugoslávie (Nakladatelství Pavel Mervart), oceněném mimo jiné v Polsku udělovanou cenou Angelus za nejlepší středoevropský román a do češtiny přeloženém Alešem Kozákem, se mladík Vladan vydává na cestu bývalou Jugoslávií v období těsně před jejím rozpadem i léta po něm. Zavítá do rošťácky šťastného dětství na pobřeží Jadranu, projde mlhou úzkostného sledování politických projevů, odůvodňujících vypalování vesnic ve Slavonii, do útočiště panelákového bytu ve Slovinsku, aby po letech vyrazil na putování Chorvatskem, Bosnou a Srbskem zjistit, co se to tady vlastně se všemi stalo. Vypravěčovy reflexe poodhalují mentalitu zdejších lidí, kořeny rozpadu soužití tak blízkých národů a v důsledku neodvratný rozpad jeho vlastní rodiny i světa, v němž žil, přičemž tón jeho vyprávění osciluje mezi černým humorem, ironickou nadsázkou a temnou hořkostí.
Pod názvem Touha (Prostor) vychází výbor z básnické tvorby Maxe Broda (1884—1968), vzdávající hold umělci, jehož lyrika, čítající na pět set básní, je v Česku téměř neznámá. Přítomný výbor představuje českým čtenářům Brodovy pestré a mnohovrstevnaté básně v překladu Zlaty Kufnerové včetně německého originálu a umožňuje vytvořit si celkovou představu o autorově básnickém díle. Mnohé lyrické texty mají silné autobiografické rysy, reflektují osobní zážitky v jednotlivých obdobích autorova života, vycházejí ze vzpomínek na dětství, mládí, lásky, na rodinu a prostředí, v němž se Brod pohyboval. Pochopitelně nechybí básně s tématem židovství a holokaustu, šoa, mezi nimi též silně emocionální verše věnované bratru Ottovi, rovněž spisovateli, který se spolu s rodinou stal obětí nacistického vraždění.
Tyrolský hrabě Otto von Graben zum Stein, který během svého dobrodružného života působil jako žebravý mnich, polní kazatel či učený blázen na dvoře pruského krále, vydal v letech 1731—1741 monumentální trilogii Rozpravy z říše duchů. Dvojice přátelsky disputujících učenců, s ironickým nadhledem reprezentujících dobové postoje obhájců a popíračů strašidel, v ní představuje bezpočet starších i soudobých případů přízračných zjevení. Díky svým nevšedním kvalitám se dnes pozapomenuté dílo stalo — vesměs nepřiznanou — inspirací pro řadu význačných autorů 18. a 19. století a mělo zásadní význam pro ustanovení literárních pravidel duchařského a hororového žánru. Zvláštní pozornost věnoval tajuplným a děsivým příběhům z Čech, které na základě vlastních zkušeností z pražského pobytu ironicky nazývá „republikou duchů“. Překladatel Marek Vajchr doplnil svůj výbor z Rozprav, který nazval Strašidelné Čechy (Revolver Revue), dialogizovanou předmluvou a zevrubným komentářem.
Bylo nebylo. Panna Maria zemřela ve Varšavě, pytláci párali tetřevům břicha, ze lvích tlap šily se maškarní holiny, v Persii zavřeli brány karavanám, úplněk půjčoval zajícům na kožich a nad Prahou kokrhal kouzelník Žito. Smrt staré Maši (Host), sbírka šesti krátkých próz talentovaného spisovatele Vratislava Maňáka, vycházející po více než pěti letech od jeho poslední knihy Rubikova kostka, je pokusem vyprávět o současnosti tak, jako by se už dávno stala a zbyla z ní jenom torza mýtů — nebo přesně naopak, je to pokus hledat v současnosti to, co z mýtů ještě zbývá.
Sedmá básnická kniha Adama Borziče Legendy (Viriditas) navazuje ve zkoumání mytického podloží všednosti na jeho sbírku Orfické linie z roku 2015. Tentokrát ovšem básníka jeho toulavé boty zavedly nejen na místa zdejší, kde ochutnal rozkoš i žízeň, radost i hlad, ale přes obyčejný Berlín a neobyčejný Lisabon dokráčel až do dálného Orientu, který utkal z látky bdělých snů. Zde se setkal s Rudou dákiní — ženským božstvem vadžrajánového buddhismu, které s chutí stíná hlavy našim iluzím. Ve společnosti dávných čínských básníků se uzdravil z psychosomatické chřipky, a ještě si stačil odskočit na jakýsi Měsíc v postapokalyptické době, zřejmě z klimatického žalu.