Při práci na NČB jste musel pročíst většinu české básnické tvorby. Překvapilo vás při tom něco?

Jako celek příliš ne. Snad se mi jen potvrdilo, jak mylně byla v předchozích ročnících NČB reprezentována poezie psaná ženami a mladými autory/autorkami.

Ročenka NČB má kromě — subjektivního — reprezentativního výběru taky ambici trochu provokovat. Daří se jí to?

Abych řekl pravdu, moc mi to tak nikdy nepřišlo. Spíš šlo často o hru na jistotu. Tatáž jména se opakovala až do úmoru. Právě proto jsem se to letos pokusil vzít za opačný konec. Nedávno mi Milan Děžinský napsal, že dvě třetiny jmen v té knize vůbec nezná. Soudím tedy, že se tento subverzivní záměr podařilo naplnit.

„Možnosti analyzování obecných jevů [v české poezii] jsou aktuálně vyčerpány,“ píšete v doslovu ročenky. Už nejde o české poezii říct nic obecného?

Jistě jde, ale domnívám se, že by v tuto chvíli a na této platformě šlo jen o umělé konstrukty, planou teoretizaci. Tak tomu bylo i ve většině minulých ročníků NČB. Pokud zůstanu u těchto doslovů, domnívám se, že ty podstatné obecné rysy současné české poezie vystihli Karel Piorecký (NČB 2009) a Olga Stehlíková (NČB 2014), v ostatních případech jsou přínosné jen jednotlivosti. A někdy tyto doslovy fungují jen jako jeviště pro prachsprostou pseudointelektuální exhibici. Stál jsem proto před rozhodnutím: buď se budu opakovat, nebo si budu vymýšlet. A tak jsem zvolil třetí cestu. Klidně ať jsem za blbce, který nedokáže přijít s původní myšlenkou. Pořád je mi to milejší než soukat básně do Prokrustova lože nesmyslných, ad hoc vytvořených škatulek.

Ondřej Hanus, foto: Ondřej Lipár/fra

Jaká témata jsou tedy součástí dnešní obecné debaty o poezii?

Myslím, že ta otázka je chybně položená: v poezii nejde o „témata“. Jakožto nenarativní literární druh se tudíž bude jen těžko dostávat do veřejné debaty. Mluvit se dá o příbězích. Žádná veřejná debata o poezii tedy z podstaty věci neexistuje. Je to tak ale v pořádku. Je dobře známo, že kapitalismus dokáže vykastrovat, apropriovat a komercionalizovat prakticky jakýkoli nekonvenční fenomén — jen s tou poezií se mu to zatím nedaří. Buďme za tuto svobodu vděční.

Když jsme u komentářů ke stavu a trendům české poezie — co říkáte na parodickou ročenku, kterou připravili nakladatel Petr Štengl s publicistou Štefanem Švecem?

Podle mě jde o vynikající projekt. Autorům se v něm podařilo velmi přesně travestovat snad všechny současné „trendy“ (diskurzy, kolektivní poetiky…) naší literární, ehm, scény. Odpor, který Štengl se Švecem mají k onomu povýšeneckému sraní mramoru, v naší poezii tak oblíbenému, je mi velmi blízký. Hodně se to podobá slavnému Hiršalovu Párkaři, jen tedy bez té uzeninové konstanty. Je tam tolik interních vtípků a narážek, až je to neuvěřitelné. Je to ohromně vtipné, ale ani trochu laciné. Vidím tam jen jeden zádrhel: v seznamu „přečtených“ sbírek na konci chybí ty, které si autoři vymysleli přímo u „vybraných“ básní, a naopak ve „výběru“ se neobjevuje ani jedna z těchto „přečtených“ sbírek. Jinak je celý projekt, včetně názvu a grafické úpravy, dotažený k dokonalosti.

Letošní — skutečný — výběr se oproti minulým ročníkům dost omladil a výrazně přibylo autorek. Čím si to vysvětlujete?

Je to jednoduché: letošní výběr prostě reflektuje skutečný stav věcí. Při pročítání minulých ročníků jsem vždy žasnul nad tím, jak finální výběr vůbec neodpovídá tomu, co se píše a tiskne. Ve všech dosavadních ročenkách jako by se říkalo: ženy píšou horší poezii a mladá poezie nemá co nabídnout. Přitom je to naprostý nesmysl.

Objevil jste díky editorství ročenky autora či autorku, na jehož či jejíž budoucnost bychom měli být zvědaví?

Ano. Jen pár jmen pro příklad: Bernadeta Babáková, Kateřina Bartlová, Tereza Sylva Klenorová, Roman Krištof, Roman Nowak, Hana Richterová, Jakub Strouhal.

V doslovu se také několikrát zmiňujete o redakční úrovni jednotlivých sbírek. Mají básnické sbírky po redakční stránce nějaké časté neduhy?

Můžu to objasnit na jednom konkrétním případu. Shodou okolností jde o knihu vydanou již zmíněným nakladatelem Petrem Štenglem. Autorkou je Kristýna Montagová a sbírka se jmenuje Příště to nenechat zajít tak daleko. Vidíme tady básnířku s naprosto nepopiratelným talentem a pozoruhodnou poetikou. Jako u mnoha debutů (a sebekriticky doznávám, že to je i případ toho mého) tu došlo k tomu, že redaktor nedokázal — promiňte mi tu mrtvou metaforu — oddělit zrno od plev. Výsledkem je tudíž naddimenzovaný celek, který funguje jen napůl. Přitom je zjevné, že Montagová je dobrá básnířka. Redaktorská práce, jak každý od fochu ví, je nevděčná — skoro neviditelná a velmi náročná. Bylo by tedy jen dobře, kdyby se o tomto neduhu mluvilo co nejvíce.