Časopis The New Yorker nedávno zveřejnil rozsáhlý profil spisovatele Dana Malloryho. Článek o bestseleristovi vystupujícím pod pseudonymem A. J. Finn ale mnohem více než standardní zpověď prozaika o vlastní minulosti a inspiracích, okořeněnou několika úvahami nad stavem světa, připomíná náčrt psychologického thrilleru.

Při dražbě práv na Malloryho debutový román Žena v okně byl nakladatelům znám pouze autorův pseudonym. O knihu byl enormní zájem a na stole ležely milionové nabídky: příběh o alkoholičce s agorafobií, která je svědkem vraždy, se veze na vlně úspěchu knih s nedůvěryhodnými vypravěčkami jako Zmizelá Gillian Flynnové nebo Dívka ve vlaku od Pauly Hawkinsové. Když se však v průběhu přihazování odtajnilo skutečné jméno autora, většina nakladatelů své nabídky ihned stáhla. Práva nakonec koupilo nakladatelství William Morrow, kde tehdy Mallory pracoval jako výkonný editor.

Investigativní portrét od Iana Parkera v New Yorkeru ukázal proč. Parker v dlouhém textu, který rozhodně stojí za čtení, vytáhl na veřejnost zkazky a historky o Danu Mallorym, které v nakladatelském zákulisí v New Yorku i Londýně kolovaly bezmála deset let. Mallory je totiž notorický lhář: devětatřicetiletý americký spisovatel stihl přesvědčit univerzity, literární agenty i nakladatele o smrti vlastní matky na rakovinu (žije), sebevraždě bratra (žije), překonání vlastní rakoviny (o ní měl psát e-maily do nakladatelství a agentur jeho „bratr“), oxfordských doktorských titulech z psychologie a literatury (nemá ani jeden) a další myriádě drobností. „Žádný pes tam není, že jo?“ kývli na sebe dva kolegové z nakladatelství poté, co se Mallory v konferenčním hovoru vymlouval na to, že musí hlídat přátelům psa, a křičel u toho „Lehni!“.

Spousta lidí, které Parker při psaní článku oslovil, byla překvapená, že Mallory ani nikdo z jeho příbuzných nejsou mrtví nebo že nemá doktorát. V e-mailech, průvodních dopisech i osobně byl tak okouzlující a přesvědčivý, že téměř nikdo zprvu nezapochyboval o jeho pravdomluvnosti.

Dan Mallory po zveřejnění článku v New Yorkeru vydal skrze svého mluvčího omluvné prohlášení. Hořkost na sociálních sítích a v komunitě kolem nakladatelství, literárních agentur i časopisů ale zůstala. Mallory totiž nelhal kvůli tomu, že by si nemohl pomoct, ale účelově.

 

Tichý znamená neviditelný

„Asi bych to neměla říkat, ale využijte to. Doktorské programy tyhle věci milují,“ vyslechla si spisovatelka a editorka Deena El Genaidyová od své vzdělávací poradkyně, když jí řekla o svém egyptském původu. El Genaidyová takovou radu, jak uspět u přijímaček do doktorského studia, nečekala.

Podobný zážitek má i spisovatelka Emily Alfordová: před několika lety odmítlo několik literárních agentů a nakladatelů její román, ale z nejasných důvodů — všichni se shodovali, že je dobře napsaný a zajímavý. Podobně to bylo také s jejími eseji a články do časopisů. O pár let později přišla Alfordová kvůli rakovině prsu o ňadra a ve stejnou dobu jí zemřela matka. Rukopis i články rozeslala znovu, tentokrát doplněné o detaily a průvodní e-maily s informacemi o chemoterapii či proměně vztahu k jídlu. Kladné odpovědi přišly téměř okamžitě.

Emily Alfordová v článku o kauze Dana Malloryho proto píše o „trauma-průmyslovém komplexu“. Kulturní průmysl dnes, v době konstantní zpovědi, tyje hlavně z malých i velkých osobních dramat a traumat. Komentátorka deníku The Guardian Rachel Cooková mluví o „širší literární kultuře: kultuře, v níž se od spisovatelů, ať už je to vhodné nebo ne, očekává, že využijí každou příležitost, ať už online, v rádiu nebo na festivalech; kultuře, v níž je osobní příběh užitečný, ne-li nezbytný (a tím víc, pokud jste bílý muž s privilegii). Tichý autor je neviditelný, a tudíž neúspěšný.“

 

Místo akce pohoršení

Alfordová a Cooková Dana Malloryho neobhajují, ale ani se nehodlají zapojit do veřejného pohoršování na Twitteru. Šílený příběh z New Yorkeru jim a dalším ztělesňuje prostředí, v němž dnes vzniká globální literatura. Jestliže na Instagramu a sociálních sítích všichni budujeme značky založené na idealizovaném obrazu našich životů, spisovatelé musejí dělat v médiích to samé — jen s opačným znaménkem. Terapeutická kultura, která nejvíce zhodnocuje autenticitu a překonávání problémů a která je ztělesněná současnou vlnou memoárové literatury, odsouvá myšlenky a umění na vedlejší kolej — hlavní je spisovatelův boj, potíže a tragédie.

Paradoxně toto břímě nejvíce dopadá na spisovatelky či autory z etnických minorit: potíže k překonávání si skutečně vymýšlet nemusejí, a pokud uspějí, pak se (liberální) editoři i novináři dožadují hlavně osobního příběhu — myšlenky a umění jdou stranou. To je mimo jiné i další z důvodů, proč Malloryho případ tak popudil anglosaský literární svět: nejenže lhal, ale svými výmysly se navíc vřadil mezi systémově znevýhodněné autory, autorky a zaměstnance nakladatelství. Zneužil je tak dvakrát.

Dan Mallory se v očích literární komunity neprovinil ani tak tím, že lhal — slovy jedno komentáře „natahoval pravdu k prasknutí“ —, nýbrž rozsahem svých lží. Ze lhaní a natahování pravdy se do značné míry stal imperativ, ať už jde o průvodní dopis k rukopisu nebo fotku z dovolené na Instagramu. Pro autorky zmíněných komentářů je frustrující právě skutečnost, že o tomto imperativu všichni alespoň podvědomě vědí — a místo nějaké akce se radši pohoršují na Twitteru.