Oz nebyl přehnaně optimistický a nedomníval se, že by se oba národy měly řídit heslem „make love, not war“, to ani nepovažoval za možné. Byl pro „rozvod“ a následné soužití v (nevyhnutelně) těsné blízkosti. Tento postoj zastával od konce 60. let, kdy po ukončení šestidenní války v roce 1967 jako osmadvacetiletý mladík varoval před neblahým dopadem dlouhodobé okupace Západního břehu Jordánu, pásma Gazy a východního Jeruzaléma. Spolu s dalšími levicově smýšlejícími izraelskými literáty a intelektuály založil a dlouhodobě podporoval hnutí Šalom Achšav (Mír nyní), nevládní aktivistickou organizaci, jejímž cílem je právě propagace dvoustátního řešení.

Televizní a rozhlasová stanice Kan Tarbut pořídila s Ozem před dvěma měsíci poslední rozhovor, když v Moskvě přebíral literární cenu Lva Tolstého Jasnaja Poljana za svůj poslední román Jidáš. Oz v knize reflektuje Jidášovu pozici zrádce vlastního lidu, kterou autorovi kvůli politickým názorům přisoudila izraelská — vládnoucí — pravice. Ne náhodou je děj románu zasazen právě do Jeruzaléma. Kromě toho, že se zde Oz ještě za vlády britského mandátu narodil a měl k městu nostalgicky blízký vztah, který popisuje ve své asi nejznámější knize Příběh o lásce a tmě, představuje právě Jeruzalém esenci konfliktu. Rozdělený Jeruzalém by měl být hlavním městem jak palestinského, tak izraelského státu, pokud by vlády přistoupily na dvoustátní řešení.

V moskevském rozhovoru někdejší vehementní aktivista shrnuje dosavadní úspěchy a zároveň mluví sebekriticky z pozice jednoho z hlavních představitelů nejen liberálního sionismu (čili názoru, že demokratický židovský stát Izrael může existovat pouze za předpokladu, že všichni jeho obyvatelé budou mít stejná občanská práva a Palestinci založí vlastní stát, který ovšem nebude vylučovat existenci Izraele), ale i literární „Generace státu“, k níž patřil spolu s A. B. Jehošuou, Aharonem Appelfeldem a dalšími. Zasloužilá Generace státu či tzv. Nová vlna, tedy autoři ovlivnění existencialismem a zároveň zkušeností šestidenní války, dnes již nemá na politické či společenské události takový vliv jako kdysi, a Oz si toho byl vědom. Ale právě díky této intelektuální generaci se o Judee a Samaří přestalo mluvit jako o „osvobozeném“ území (proti termínu se Oz vymezoval a tvrdil, že „osvobodit“ lze pouze lidi) a začaly se plošně nazývat územím „okupovaným“. Nicméně dvoustátní řešení konfliktu se dnes zdá být v nedohlednu. A. B. Jehošua v tomto ohledu svůj celoživotní názor dokonce nedávno přeformuloval, když mimo jiné uvedl, že izraelských osad v Judee a Samaří je už příliš mnoho na to, aby bylo vůbec možné zemi rozdělit na dvě části. Jako další důvod potom uvedl nedostatečnou sílu a nejednotnost izraelské levice, která trápí mnohé.

Amos Oz, foto: Michiel Hendryckx

Oz ze stejného důvodu z Moskvy vyzval následující generaci k převzetí iniciativy a společenské odpovědnosti. Zdá se totiž, že společenská úloha izraelských spisovatelů jako pomyslného svědomí národa od dob vydání Ozových politických úvah Be-Or ha-tchelet ha-aza (V ostrém modrém světle, 1979) či Me-moradot ha-Levanon (Z libanonských vršků, 1987) výrazně zeslábla. A nic na tom nezmění ani rekordně dlouhá vláda Benjamina Netanjahua, jehož éra zřejmě ještě ani v letošních předčasných volbách neskončí, a která vznik palestinského státu nepodpoří. Můžeme tedy jen s napětím sledovat, kdo se stane pomyslným mluvčím přívrženců smířlivého rozvodu s Palestinci, který si Oz tolik přál.

Pozorovatelé rozštěpené izraelské společnosti, kterou stejně jako evropskými státy otřásá kromě konfliktů se sousedními státy také migrační vlna (především z Afriky), se shodují, že v éře hnutí #MeToo by tímto názorovým předákem nejspíš neměl být stárnoucí bílý aškenázský Žid mužského pohlaví z vyšší střední třídy, usazený v pohodlném křesle v bezpečí severního Tel Avivu. S tím ostatně souhlasil i samotný Amos Oz.

Myšlenky liberálního sionismu v současné době ale nejsou přitažlivé ani pro mladou generaci Izraelců, ani pro mileniály z židovské komunity ve Spojených státech. O někdejší míře podpory mezinárodního společenství si dnes Izrael může nechat jen zdát. Literáti, myslím, neztratili v tamější společnosti kredit kvůli tomu, že mladí lidé čtou málo knih a příliš mnoho feedů na sociálních sítích. Spíš byly dosavadní nápady na řešení vleklého konfliktu čím dál méně realistické, až ideologie liberálního sionismu, kterou Amos Oz spolu s dalšími zastával, začala v tomto ohledu postupně ztrácet dech.