Lidé od pera jsou častými oběťmi
Začátkem listopadu byl propuštěn turecký spisovatel Ahmet Altan. Policie ho kdysi zatkla společně s jeho bratrem, novinářem Mehmetem Altanem, a novinářkou Nazli Ilicakovou na základě údajných obvinění z „pokusu o ústavní převrat“. Ahmeta Altana týden po propuštění uvěznili znova. O perzekvování spisovatelů a novinářů — často z vymyšlených důvodů — jsme si povídali s Martinou Pařízkovou, tiskovou mluvčí Amnesty International ČR.
Jak probíhá monitorování nelehké situace pronásledovaných umělců, potažmo spisovatelů?
Amnesty International má v každé zemi či regionu svého kvalifikovaného výzkumníka nebo výzkumnici. Ti monitorují a mapují tamní lidskoprávní situaci, baví se s lidmi, médii a úřady. Záleží samozřejmě na podstatě porušování lidských práv, ale často se stává, že jedná-li se o porušování svobody přesvědčení a slova — tedy článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv —, bývají umělci a „lidé od pera“ častými oběťmi zákazů, perzekucí, pronásledování a nezřídka kdy i věznění.
Existují přesná data o perzekvovaných spisovatelích a spisovatelkách?
Přesná bohužel ne. Když je daný pronásledovaný člověk známý spisovatel nebo spisovatelka, publikuje a lidé znají jeho/její dílo, tak se ta informace dostane i k nám. Často je ale třeba daný člověk velmi aktivní taky online, tedy bloguje, a v naší databázi lidí v ohrožení se tak ocitne jako bloger, ne jako spisovatel. Dohledat přímo spisovatele a jen a pouze spisovatele je tedy obtížné.
Ahmet Altan krátce po propuštění v listopadu 2019, foto: Bülent Kılıç/AFP
Jakým způsobem jsou tito lidé trestáni?
Od zákazů publikační činnosti přes zastrašování a pronásledování až po dlouholeté tresty vězení. V zemích s represivními režimy jsou běžně do vězení posíláni novináři, blogeři, spisovatelé, učitelé, intelektuálové a tak dále. Vězněni jsou pouze pro své názory, kvůli kritice režimu nebo protože upozorňují na porušování lidských práv ve své zemi. Jsou zatýkáni průběžně (zastrašující charakter s cílem umlčet disent) nebo ve vlnách (z obavy z možných reakcí lidí či demonstrací) — například když Liou Siao-po získal Nobelovu cenu míru, začalo se v Číně zatýkat okamžitě a ve velkém a během pár dnů bylo zadrženo a z protistátní činnosti obviněno několik desítek lidí.
Jsou země, které se tváří demokraticky, ale ve skutečnosti se jich utlumování hlasů umělců také týká?
Za všechny mě napadá třeba Rusko. Tamní „utahování šroubů“ je v posledních letech markantní, snaha umlčet odpůrce režimu, volnomyšlenkáře, liberály i neoficiální umělce je značná. Společně třeba s Kubou, Íránem, Mexikem nebo Myanmarem patří taky Rusko k zemím, které ve velkém umlčují a perzekvují novináře.
Co podle vás nejčastěji vede státy k omezování svobody slova?
Strach. Představitelé států mají strach o svoje posty, o svoji moc. Proto šíří demagogii, fake news, zestátňují a podmaňují si média, cenzurují sociální sítě. Represivní režimy v posledních letech ještě víc omezují svoje občany a snaží se čím dál víc nevybíravě umlčet svoje kritiky.
Myslíte, že je 15. listopad — jakožto den vězněných spisovatelů — skutečně přínosný?
Určitě. Je potřeba neustále všemi možnými způsoby připomínat nespravedlivě vězněné umělce, kteří pykají ve většině případů jenom za to, že uplatňují svoje právo na svobodu projevu.
Pomáhají nějak ostatní demokratické státy?
V Amnesty International se snažíme apelovat na státy, které ctí lidská práva, aby všemi možnými prostředky „tlačily“ na ty státy, kde lidskoprávní problémy existují. Ať už prostřednictvím mezinárodního společenství, Evropské unie nebo podobných uskupení. Při bilaterálních jednáních musí klást důraz na lidská práva a neupřednostňovat například byznys. Lidská práva jsou pro všechny. A dokud si je všichni na světě nebudou moci užívat, musíme za ně bojovat.
Na webových stránkách anglického PEN klubu se můžete dočíst o perzekvovaných spisovatelích a jejich příbězích. Rovněž jim můžete poslat zprávu anebo se jim rovnou pokusit pomoct, konkrétní postupy a rady najdete u jednotlivých spisovatelů.