Lidé si nikdy pořádně nerozuměli

Stanislav Biler poprvé prořízl veřejný prostor před sedmi lety v Brně jako zakládající člen tehdy ještě satirické skupiny Žít Brno. Od té doby se přesunul do komentářové sekce v Hospodářských novinách, té recenzní v Respektu nebo kontroverzních kapitol v průvodci po brněnském okolí. Rovněž spoluzaložil ironický Institut Regionálních Hodnot, který napůl paroduje výstupy zaměnitelných think-tanků a napůl čerpá z díla předních českých apokalyptiků. Stále břitkému satirikovi nedávno vyšel prozaický debut Nejlepší kandidát o českých prezidentských volbách, v nichž se snaží prosadit majitel kuřecího velkochovu.

Poučen anotací Nejlepšího kandidáta nemohu jinak: děláte si legraci? Málokdy si dělám legraci. Život je příliš vážný. Knihy také. Celý Nejlepší kandidát vyznívá poměrně pesimisticky: všichni jsou buď blbí, podplacení, ignoranti, anebo všechno zároveň. Hlavní hrdinka zůstává příčetná díky svému nihilismu. Má česká společnost i nějaké světlé stránky? Já bych spíš řekl, že je většina postav zoufalá a bezradná, což nějak odpovídá tomu, že žijí v České republice. Chtěl jsem ukázat, že i jejich život má smysl, ale nejsem si jistý, jak to dopadlo. Snažil jsem se najít pozitivní stránky české společnosti a všechny jsem je v knize popsal. Zjistil jsem, že jsou Češi ochotní se bez řečí udřít k smrti a totéž požadují po všech ostatních. Také souhlasím s Milanem Kozelkou, že jsou Češi výborní houbaři. Pak jsem ještě zjistil, že Jesenicko a Javornicko jsou nejkrásnější části naší země. O moc víc toho bohužel není, ale za to já nemůžu. Nakonec je otázkou, zda něco jako česká společnost existuje, zda se nebavíme spíše o uskupení atomizovaných jedinců, kterým je všechno jedno, ale spojuje je společná řeč, území a výhra hokejistů v Naganu v roce 1998. V knížce mi trochu chyběla „střelba do vlastních řad“, oni pověstní městští liberálové, pražští novináři nebo brněnská kavárna. Nebojíte se, že vaši knihu označí za karikaturu satiry a vás za povýšence? Karikatura médií se prolíná výrazně celou knihou. Městským liberálům jsem věnoval relativně málo prostoru, protože jejich reálný vliv a moc jsou v tuto chvíli marginální. Je to spíš mytická skupina, která sice v nějaké podobě přežívá, nejspíš v podzemí, ale reálně není schopná zajistit slušný výsledek žádné politické straně. Asi se dá říct, že je svým způsobem reprezentuje hlavní hrdinka. Mě ale zajímalo to, kde se moc a vliv generuje, proto jsem je opomíjel. Nepsal jsem vyváženou veřejnoprávní ani korektní knihu, ve které bych věnoval pět minut Hitlerovi a pět minut Stalinovi, aby se náhodou nikdo necítil dotčen.

Stanislav Biler, foto: archiv Stanislava Bilera

Stanislav Biler, foto: archiv Stanislava Bilera

Občas se objeví komentáře, že liberální část elektorátu má podobný postpravdivý problém jako dejme tomu ta trumpovská nebo zemanovská: zduřelou ironii a satiru, která prostor sociálních sítí zamlžuje stejně jako falešné zprávy. Má satira své limity? Satira musí neustále překonávat své vlastní meze, jinak se z ní stane taková roztomilá ochočená ovečka pro odpolední pobavení. Funkcí „fake news“ není pouze šířit chaos, ale také poskytovat pocit ontologického bezpečí, uklidňovat a dávat životu smysl, který běžná realita nedokáže poskytnout. Satirické zpravodajství, např. John Oliver, dokáže pro jinou část populace naplňovat bezpochyby totéž. Lidé si nikdy pořádně nerozuměli, teď jsme si toho zase všimli. Jak se píše politická satira v době, kdy politická reprezentace běžně překračuje vlastní parodii? Je o to důležitější, protože lidé si velmi rychle a snadno zvykají na to, že je něco normální, běžné a obvyklé. To, co jeden den vypadá jako parodie, je druhý den standardní politické vyjádření. Je proto nutné neustále ukazovat, že to, co se děje, není a nesmí být normální. Další věcí je, že „úkolem“ satiry je odhalovat směšnost jednání, které se tváří vážně a důstojně, podrývat autority a zpochybňovat jejich solidní fasádu, za kterou se často skrývá jen obyčejná hloupost nebo ryzí šílenství. Že je to ovšem zbraň bezmocných, to je druhá stránka věci. Námětem Nejlepšího kandidáta jsou přímé prezidentské volby — a prázdnota debat a projevů, kterou vyvolává jejich nesystémovost v kontextu české politické struktury. Kdybyste byl konzultant nějakého hypotetického nejlepšího kandidáta, jaká témata by měl „zvedat“? Pokud by jeho cílem bylo vyhrát, pak bych mu nemohl odpovědně radit. Jak říkal jeden bývalý primátor, patřím k lidem, kteří umí jen bořit a ničit. Ale dobře. Zkusím to: exekuce. V Česku je v exekuci více než 800 000 lidí a netýká se to jen jich. Tito lidé obvykle nežijí v domácnosti sami. Mají také sousedy, přátele a příbuzné a ti si logicky kladou otázku: a mi seberou barák kdy? Co je vůbec tohle za režim, když bere lidem střechu nad hlavou? V oněch zmíněných nejlepších krajích se nacházejí vesnice, kde je třeba polovina obyvatel v exekuci. Jdete po ulici a vidíte domy na prodej. To jsou věci, které průměrný televizní ekonom nedokáže pochopit, i kdybych mu to nakreslil nebo přehrál jako divadlo. V jeho světě HDP roste a nezaměstnanost klesá. Všechno je bezva. A pak jsou jiná témata, která jsou také důležitá, ale volby asi nikomu nevyhrají. O těch se budeme bavit zase, až bude na všechno pozdě.