Sametové výročí proběhlo přesně podle plánu. Bylo hnusně a většina občanů se snažila z prodlouženého víkendu vytřískat aspoň něco. Někdo zůstal věrný tradici a připomenul si konec normalizace z chalupy, jiní doháněli resty na ještě nezazimovaných zahradách, zbytek vláčel své partnery nebo ratolesti po sychravých výletech a uondaných výstavách. Jen pár tisíc lidí si připomnělo smrt Jana Opletala, zavření českých vysokých škol nacisty či mysteriózní vraždu na Národní třídě sokolským cvičením na motivy „demonstrace, protest, revoluce“ a permutováním liturgií Pravdy, Lásky, otevřeného dialogu a Marty Kubišové. Tyto volnočasové aktivity sklidily pochopitelně největší mediální pozornost, protože aktivita několika je přirozeným ztělesněním ideálů lhostejného zbytku. I toho zelináře může někdo zastupovat.

Nejviditelnější a nejvděčnější byly zřejmě akce zaměřené proti Miloši Zemanovi: snadný cíl a málo práce, proč se také o státním svátku namáhat. Prezidentu, kterému dalo v přímé volbě hlas skoro tři miliony lidí s platným občanským průkazem, byla vystavena červená karta, přehlušen projev a málem zamazán kabát. Legendární prognostik se sice chová diplomaticky i  ústavně velmi nestandardně a navíc jako čuně, to ovšem stále není důvod pro násilí — byť symbolické —, paradoxně legitimizované mýtem o nenásilném protestu. Jestli by opravdu nebylo ve jménu demokracie lepší celou mytologii sametové revoluce a Havlovy svátosti zavrhnout, aby bylo na současnou demokracii a společnost doopravdy vidět. Na druhou stranu, čím by se pak utěšovala střední třída stojící frontu do kavárny?

Nositeli étosu událostí 17. listopadu naštěstí nejsou předplatitelé Respektu z Prahy a krajských měst, nýbrž studenti, v jejichž jménu se den i slaví. A ti nezklamali. V Brně blokovali pochod neonacistů, uzurpující si veřejný prostor i právo na výklad historických událostí, v Praze s výhledem na světlé a plešatícími máničkami nevykládané zítřky přetřeli Lennonovu zeď na bílo. Na jedné straně hlídání demokratického prostoru před vpádem temných holohlavých sil ohrožujících jeho samotnou podstatu — právo na jinakost a uznání této jinakosti —, na straně druhé zprůchodňování tohoto prostoru jeho moderací, čištění mediálních a kulturních usazenin, bránící hladkému průtoku demokratických trubek. Jistě, obě polohy jdou částečně proti sobě, nicméně vyvažování obou tendencí, jak k obraně systému, tak k aktualizaci a reformulaci jeho smyslu, elit či účelu, je jednou z nejdůležitějších, ne-li nejdůležitější funkcí veřejné sféry.

O to zvláštněji působily rétorika a symbolické rámování obou akcí. Namísto radikálního — kdo jiný než studenti by měl být legitimně radikální? — odmítnutí zglajchšaltované legendy o Listopadu, jak ji každý rok recykluje Česká televize a na níž si činí nárok každý od lennonistů po hitleristy, do ní po hlavě zabředávají. Paradoxně tak do hry zpátky vtahují vyprávění i slovník, které z velké části stojí za současným politickým i společenským marasmem. Klaus, Zeman, neonacisté i komentátoři Economie vědí, proč si Listopad a Havla přivlastňovat, převracet je nebo vyvracet: je to levný emocionální kupon na výklad dějin a podsouvání vlastní politické perspektivy masám. Kupon už tolikrát použitý, tak ošoupaný, že je až s podivem, že se za něj něco dá ve veřejném prostoru ještě pořídit.

Blokující hnutí „Listopadem to nekončí“ i natěrači ze skupiny Pražská služba ovšem 17. listopad nenechávají historikům a sociologům, nesnaží se jej vyrvat zmámené společnosti ani sociálně spravedlivým dělníkům ze spárů, naopak se nechávají zmámit také, přistupují na sametovou hru, redefinují pojmy a připomínají ideály, a krotí tak svou osvěžující radikalitu jejím konvenčním onálepkováním. Činí tak navíc za pomoci ptydepe aktivního občana, vyzbrojeného humanitním vzděláním moderního typu („Uzavřenost do světa vlastní identity zapříčiňuje, že stále více lidí není schopno poodstoupit a zaměřit se na širší souvislosti“), ještě k tomu na linii generačního vymezení. Teď vám my, narození většinou po roce 1990, řekneme vlastním jazykem z jiného politického i kulturního kontextu, o čem to vlastně všechno bylo, je a bude.

Nejde teď o to, že se o vyjednávání shody na interpretaci a výkladu vlastních dějin a tím i o artikulaci vlastní identity,  což je proces nutný a typický pro jakoukoli společnost, svádí politická pře a do boje se hlásí noví bojovníci. Naopak, sledujeme v přímém přenosu, jak se nováčci veřejného života učí zdejší krásné tradici rámovat své politické akce předžvýkanou historickou povídačkou z poměrně úzké nabídky, díky čemuž se jejich kýžený efekt nivelizuje a smršťuje na pouhé potvrzení statu quo, proti němuž původně šli. Ano, otvírejme diskusi, zahajujme dialog, ale na nových bojištích, s novým slovníkem.

Vše proběhlo podle plánu a proběhne zřejmě i za rok. Havel se bude podobně jako letos porcovat na veřejnosti a možná na to bude dokonce vlídně shlížet z nějaké zdi. Listopadem to radši skončit mělo.