Literární centrum by rovněž mělo zastřešovat projekty spojené s podporu čtenářství, případně s knižní kulturou obecně. V ideálním případě by se navíc nemělo jednat pouze o instituci, ale také o konkrétní místo, Literární dům, který soustředí živé literární dění, jako jsou stipendijní pobyty, autorská čtení, přednášky a tak dále.

Krátce řečeno, o literárním provozu jako takovém si sice můžeme myslet leccos, ale literatura se bez něj neobejde a pro infrastrukturu literárního provozu je vznik Literárního centra klíčový. Instituce s uvažovaným rozpočtem přes deset milionů korun ročně — ano, literatura je oproti všem dalším uměleckým druhům za pakatel — a zhruba deseti úvazky by konečně mohla celou oblast postavit na pevnější základy.

O vzniku Literárního centra se na Ministerstvu kultury mělo rozhodnout v červnu, ale nedošlo k tomu. Už na dubnovém předávání výročních cen Magnesia Litera se sice ministr kultury Daniel Herman pochlubil, že během jarních měsíců by měl být připraven konkrétní projekt, ale samotné rozhodnutí o zřízení Literárního centra před prázdninami odložil. Mělo to prý co dělat s tím, že oborová diskuse o Literárním centru se příliš vyhrotila.

Vyhrotila se ovšem až ve chvíli, kdy se přesunula k podružným otázkám — v poslední fázi se řešilo hlavně to, zda má Literární centrum spadat pod Moravskou zemskou knihovnu, jak si přálo Ministerstvo kultury coby zřizovatel, anebo pod Institut umění, jak navrhovala většina zástupců oborových organizací. Petra Hůlová a David Zábranský na to konto otiskli v Respektu komentář s výmluvným názvem „Středověk na ministerstvu“, kde tvrdí, že v Nosticově paláci vládne klientelismus a k těm, kterým by se mělo sloužit, se tam chovají jako k poddaným. Náměstkyně Kateřina Kalistová jim posléze odpověděla na stránkách Deníku Referendum v komentáři s neméně výmluvným názvem „Záporožští kozáci píší ministerstvu“. Jenže v pozadí obou článků tkví právě jen spor mezi dvěma již zmíněnými příspěvkovými organizacemi ministerstva, Moravskou zemskou knihovnou a Institutem umění, spor o to, kdo by měl Literární centrum spravovat, když už nemůže být samostatné, jak by to pochopitelně bylo nejlepší.

Je skvělé, že spisovatelé i paní náměstkyně umí napsat vtipný článek, který dokonce někdo otiskne, ale přece jen bych dal přednost tomu, aby se každý držel svého. Petra Hůlová a David Zábranský prokázali, že jim unikají elementární normy novinářské práce — Respekt se s tím vyrovnal tak, že jejich článek pro jistotu vysázel kurzivou —, a Kateřina Kalistová je zase daleko platnější při přípravě a prosazování koncepcí přímo na Ministerstvu kultury než jako příležitostná komentátorka na stránkách Referenda.

Jako by v určitou chvíli všichni zapomněli na to, že Literární centrum tu nemá být pro Petru Hůlovou nebo Davida Zábranského, nemá tu být ani pro spisovatele obecně, rozhodně tu nemá být pro Moravskou zemskou knihovnu nebo Institut umění, ale primárně pro literaturu jako takovou. Anebo se už zkrátka nevěří na to, že něco jako literatura, která přesahuje soukromé zájmy a stanoviska, vůbec existuje. Jenže součástí kulturní politiky by mělo být právě i to, překlenovat parciální zájmy aktérů a řídit se hlavně zájmem obecným — v tomto případě institucionálními potřebami literatury jako uměleckého oboru, který má i svůj sociální a ekonomický rozměr. Pokud si tento obecný zájem uvědomíme ještě před založením Literárního centra — třeba i za cenu toho, že se o pár měsíců odloží —, bude to nakonec pro dobro věci.