Napsal jste knihu ve formě facebookových profilů a statusů, sám profil nemáte. Proč zrovna Facebook?

Petr Onufer mi ukázal americkou knížku, kde si takhle pohrávali s historií, a zeptal se mě, jestli bych nechtěl něco takového taky zkusit. A protože mám rád přímou řeč a přímá řeč je v dnešní době osamělců čím dál víc psaná — esemesky, maily či Facebook —, řekl jsem si, že to zkusím. A tak jsem si vloni udělal pěkné prázdniny, kdy jsem každé dopoledne napsal jeden profil a pak se jel třeba na kole koupat na Berounku.

A neuvažoval jste o založení profilu?

Několik lidí mi neustále říká, ať už si ten Facebook zřídím, ale mně se nechce. Učím se jenom to, co je opravdu nutné — a Facebook pro mě zatím nutný není… A jinak vždycky čekám, až „to“ pomine. Třeba jsem se nikdy nenaučil pískat, a teď už se nepíská, nýbrž prozvání. Nikdy jsem se nenaučil faxovat, ale už to je jedno. Není mi ještě ani čtyřicet, ale pamatuju ještě šelakové desky, do mých patnácti jsme doma neměli vůbec telefon, a teď najednou mám jako každý natvrdlý hošánek v kapse chytrý telefon… Takže se musím šetřit, protože ještě jistě přijde spousta nových hejblátek.

Jak jste vlastně vybíral pro knihu osobnosti ke zpracování?

Ty historické figury, případně další předměty a objekty jako ruchadlo či Národní divadlo, jsem si vybíral podle toho, jestli mi přišly nosné z hlediska možnosti udělat nějaký vtip, nějakou vtipnou paralelu. Nic víc v tom nebylo. Přičemž je ještě nutno dodat, co jsem si pořád opakoval: kdesi jsem kdysi četl, že Albert Camus řekl při převzetí Nobelovy ceny — snad to nepletu — v souvislosti s alžírskou válkou, že kdyby si měl vybrat mezi pravdou a matkou, tak si vybere matku. Já si to tedy parafrázoval takto: Když jsem si měl vybrat mezi facebookovou věrohodností a vtipem, tak jsem si pochopitelně vybral vtip, přesněji řečeno pokus o vtip.

V jednom rozhovoru říkáte, že dnešní svět je nekorektní a přijít s korektním humorem by bylo zpozdilé. Co je to korektní humor?

To nevím, právě proto jsem toto absurdní spojení použil. Možná humor laskavý, nebo ten, co bere ohledy… Nejsem odborník na humor a vždycky mi tohle teoretizování humoru přišlo nebetyčně nudné a nepotřebné. Potřebuju to asi jako slepec filmové titulky.

Nedávno mi bývalý kolega Honza Nejedlý říkal, když jsme se potkali v knihkupectví, že hned dvě publikace o období, kdy jsme spolu a ještě s Jakubem Šofarem a Michalem Jarešem byli ve Tvaru, píšou jako o době, kdy v tomto časopise převládal insitní humor. Tak jsem přišel domů a podíval se, co to „insitní“ přesně znamená. Našel jsem, že neškolený, laický, neodborný — a říkal jsem si: On existuje i humor školený a odborný? Možná je to ale jen tím, že nepatřím k nejchytřejším.

Boží zboží je vaše druhá kniha, profesí jste literární publicista. Baví vás literatura víc než psaní o ní?

Boží zboží je přesně řečeno třetí kniha, protože vloni jsem vydal pod pseudonymem ještě humoristický románek Liga opravdových mistrů. Což říkám proto, že obě tyto knížky jsou kratochvilné čtivo — a vlastně si myslím, že nejlepší by bylo, kdyby vycházely na pokračování někde v časopise či novinách. Jenže doba, kdy by něco takového mohlo vycházet v novinách, už je dávno pryč. Takže já jsem vlastně v novinách „zůstal“, ale pouze myšlením — které by se nejlépe slučovalo tak s dobou první republiky, jenže to bych tam mohl leda tak vařit kafe…

Psaní o knížkách mě taky občas ještě baví — proto taky o knížkách píšu už jen občas —, ale bohužel už nevěřím tomu, že by to té knížce mohlo nějak výrazně pomoci. A to i v případě, že se náhodou stane, že chválím knihu opravdu dobrou.

Naposled jste chválil povídky Igora Malijevského nebo Pálenku Matěje Hořavy. Překvapilo vás — ať už v dobrém nebo špatném — ze současné české produkce něco dalšího?

Vždycky mě něco zaujme, ale člověk musí hledat a nepřestávat, což je namáhavé a někdy i úmorné, protože většina je pochopitelně špatná. Problém vidím v „sezonizaci“ literatury, která je ještě zvýrazněna všemi těmi cenami. Vždycky se separovaně probírá jednotlivý rok, a když pak skončí bilancování, jede se další. A publicisté málokdy ty „loňské sběry“ připomínají a taky málokterá kniha opravdu v povědomí — navzdory oceněním — přirozeně zůstane. Tenhle můj dojem ještě podpořilo, když jsem si onehdy listoval tou knihou-bilancí V souřadnicích mnohosti, z níž na mě dýchla vyčichlost, nejistota a nahodilost — možná by se to mohlo jmenovat Tak třeba tohle, stejně už je to vlastně buřt…

Literatura se tak sportu čím dál víc přibližuje nejen tím soutěžením, ale i zmíněnou „sezonizací“. Tedy, že se hrozně křičí, když je ten finálový zápas, hrozně se křičí a píše a bůhvíco ještě, ale dva dny po tom už nikdo nic neví. Vše je zapomenuto — nesmyslný křik vystřídá mlčení znavených zpovykanců s dementně nepřítomným výrazem.

Znáte literaturu ze dvou stran — jako autor i jako kritik. Dá se říct, v jaké kondici ta zdejší je?

Ten, co píše recenze, není ještě kritik, jen recenzent. A já opravdu nejsem ten, kdo by mohl říci, že je Šaldovým kolegou, natož soudruhem. Stejně tak je tady plno lidí, kteří napsali tři, pět nebo deset knih, a tak jsou spisovatelé. A spisovatel už se téměř jaksi automaticky rovná umělec. Jako problém vidím právě tuto bezproblémovost. Založí se Asociace spisovatelů, ale z toho jejich předsednictva, nebo jak se to jmenuje, přitom já vnímám jako spisovatele pouze Emila Hakla. A zároveň vím, že nespolehlivějšího lenochoda aby člověk pohledal, takže nechápu, co tam v tom předsednictvu dělá. A co vůbec dělá v této soudružské organizaci?

Takže první otázka, kterou by si měl každý, kdo píše knihy, zodpovědět, je, jestli je opravdu spisovatel, nebo jenom v důsledku současné rozvolněnosti mohl zkrátka vydat nějaké knihy, které se ještě automaticky nerovnají umění. A pokud by si tito lidé odpověděli upřímně, tak by třeba zrovna té asociaci potom asi stačil na schůze stolek se čtyřmi židlemi. I své knihy vnímám jako důsledek toho, že žijeme v době, kdy si každý může dělat, co chce, ale málokoho to zajímá.

Vtip je totiž v tom, že spisovatel se vlastně používá pro označení autora bez díla. Ano, žijeme v době, kdy existuje spousta spisovatelů, ale jen málokdo ví, co napsali. Zemře autor Plechového bubínku, který sám na sebe prozradil, že se stal členem SS, a hned ho leckteří „morální“ autoři bez díla mistrují. Literatura není soutěž v morálce, natož v moralizování. Ať napíšou něco stejně dobrého, jako je Plechový bubínek, a přestanou si honit slávičku na mrtvém člověku, který to dokázal.

Je pro tuzemskou literární produkci posledních let něco typického?

Nadprodukce. A pak taky to, že se po listopadu 1989 vytvořily nové struktury — úplně stejně jako v politice. A stejně jako v politice by bylo třeba, aby přišla určitá facka, jakou dostaly nejmenované strany od politického projektu nejmenovaného podnikatele, což je nepříjemně zaskočilo. Neznamená to pochopitelně výměnu horšího za lepšího, tak naivní nejsem, jde jen o dočasné přerušení těch zarezlých penězovodů — než vyrostou nové. Jako novinář jsem striktně odmítal účast v různých porotách a komisích, posléze jsem se do nich nechal nominovat, abych poznal, jestli je to opravdu takové, jak si myslím. A bylo. Moje oči musely vidět.