Za těch pár let, co se věnuji knižnímu designu, mi prošla rukou řada titulů od autorů více či méně známých, knihy, které jsem dělala s nadšením, ale i takové, do kterých se mi moc nechtělo. Když mi však v Pasece nabídli práci na slavném Nabokovově románu, neváhala jsem. Zadáním bylo pouze to, že Lolita by měla tentokrát vyjít ve dvou variantách — jedna jako běžný paperback, určený v tomto případě k masovému prodeji, a druhá jako speciální limitovaná edice v pevné vazbě, u které budu mít, na rozdíl od toho běžného vydání, naprostou volnost.

Vize toho, že budu muset přemýšlet nad jednou knihou dvojí optikou, mě lákala. Během práce na knižních obálkách sice vždy vytvářím více variant, jedná se však většinou o mutace jednoho nápadu, který si s nakladatelem přehazujeme tam a zpátky, dokud nám z toho nevypadne pro obě strany snesitelný kompromis, který něco málo připomíná z původního návrhu. Vždy je ale cílem jedna kniha — jeden objekt. Teď to mohly být objekty dva! Byla jsem nadšená. Pamatuji si, jak jsem šla z redakce s úsměvem na tváři a říkala si: Konečně je to tady! Konečně nějaký ten velký, slavný román!

Jedna z variant obálky nové edice Lolity.

Zhruba někde na rohu ulic Polské a Slavíkovy mi však ten úsměv začínal tuhnout. Hlavou mi běžely všechny ty sukýnky, lízátka, rtěnky, sluneční brýle ve tvaru srdce, spodní prádlo a další klišé známá z obálek vydání tohoto románu z celého světa. Chvíli nato jsem si vybavila i tu další spoustu mých naopak oblíbených, čistě typografických řešení, včetně toho posledního českého od Luboše Drtiny, které vyšlo v Pasece roku 2013. Takové obálky mnohdy chytře pracují se jménem Lolita, které je samo o sobě tak výrazné a libozvučné, že na obálce přece není nic jiného třeba. El­-ó-el­-í-té­-á. Lo. Li. Ta… Začala ve mně narůstat obava, zda zvládnu vymyslet něco, co tu stovku grafiků přede mnou ještě nenapadlo.

Musím se však k něčemu přiznat. Před tím, než jsem dostala tuhle nabídku práce, jsem Lolitu nikdy nečetla. I bez podrobnější znalosti textu jsem však tušila, že většina vydání se zpracováním knižní obálky s atmosférou a žánrem textu často zcela míjí, a podezřívala jsem dokonce všechny ty, kteří se rozhodli na obálku umístit smyslně vyhlížející teenagerku-svůdnici, že knihu nejspíš ani nečetli. V kontrastu s tím, že se jedná o tragický příběh sexuálně zneužívané dvanáctileté dívky, jejím nevlastním otcem, který jí tím zničil život, působí mnohé obálky minimálně nevhodně. Tyto často eroticky laděné náměty mají možná na svědomí větší počet prodaných výtisků, ale o to více zklamaných čtenářů, kteří knihu zakoupili s očekáváním, které však při četbě Lolity nemůže být naplněno. Nabokov tuto problematiku mylných očekávání sám rozvádí v autorském doslovu knihy: „Určité techniky v úvodu Lolity (například Humbertův deník) vedly některé z mých prvních čtenářů k mylné domněnce, že je čeká stoupající sled erotických scén, a jakmile ty ustaly, ustali i čtenáři a knihu znuděně odložili.“

„Lolita aneb Zpověď ovdovělého bělocha.“ První věta v knize. Předmluva. Ovdovělý běloch Humbert Humbert se zpovídá ze svých hříchů těm, kteří čtou jeho zápisky. „Velevážená poroto, většina sexuálních delikventů bažících po nějakém rozechvělém, sladce sténajícím, fyzickém, ale nikoli bezpodmínečně pohlavním vztahu s nedospělým děvčátkem jsou neškodní, neschopní, pasivní, plaší podivíni… “ Často se obrací na čtenáře s prosbou o pochopení a o strpení: „Prosím tě, čtenáři: bez ohledu na tvé rozhořčení, které má na svědomí útlocitný, chorobně smyslný, nesmírně obezřelý hrdina mé knížky, nepřeskakuj tyto stránky, jež mají tak zásadní význam!“ A dokonce čtenáři i občas zalichotí: „Dovoluji si připomenout trpělivému čtenáři, z jehož pokorné povahy by si Lo měla vzít příklad…“, „Snad mí vzdělaní čtenáři pookřejí, když jim prozradím, že…“

„Sazeči, opakujte tak dlouho, dokud stránka nebude plná.“

Tento způsob vyprávění, místy až deníkového zaznamenávání vzpomínek s neustálým uvědomováním si přítomnosti čtenáře, provází celou knihou a byl mi hlavní inspirací k využití úryvku textu pro obálku. Humbert Humbert totiž v jednom okamžiku, v zoufalém stavu naprosté posedlosti Dolores Hazeovou, promluví dokonce přímo k sazeči — tedy ke mně. „Myslím, že už dál nemohu. Srdce, hlava — všechno. Lolita, Lolita, Lolita, Lolita, Lolita, Lolita, Lolita. Sazeči, opakujte tak dlouho, dokud stránka nebude plná.“

Bylo mi jasné, že jeho přání nemohu splnit v samotné sazbě textu uvnitř knihy, počet opakování jména Lolita je pevně dán původním textem. Kde je však naopak povoleno třeba do zblbnutí opakovat jméno Lolita a tím i samotný název knihy, je obálka. Pro zachování autentičnosti převzaté citace z textu musí jít vizuálně o prostě vysázený text. Takový záměr následně definoval i celkovou grafickou úpravu.

Pro knihu celou sázenou jedním řezem písma, a pouze ve dvou velikostech, bylo nutné najít způsob, jak ji zatraktivnit bez použití grafické exhibice. Přestože například historicky první vydání Lolity mělo zelenou obálku, a já osobně bych ráda volila jinou než růžovou barvu, rozhodla jsem se ve svých typografických řešeních obálky využít alespoň jedno z těch zažitých klišé — právě onu růžovou barvu. Od obálky přes předsádky po samotný blok knihy, všude jemně růžový papír. Tiskový materiál se tak v tomto případě stává prvkem grafického designu. Nic víc není třeba.

Lolita poprvé vyšla v pařížském nakladatelství The Olympia Press v roce 1955.

Dalším z impulzů, které knižní grafik v počáteční fázi hledá, bylo prostředí, ve kterém se odehrává druhá část románu, konkrétně proměnlivé kulisy putování Humberta Humberta s Lolitou po Státech. I přes to, že téměř polovina knihy je vlastně road trip americkou krajinou s přespáváním v motelech a na ubytovnách, nenašla jsem jedinou obálku, která by s tímto motivem pracovala. O to víc šokující bylo zjištění, že i sám Nabokov měl poměrně jasné představy o tom, jak by obálka měla vypadat. V dopise, který napsal roku 1958 svému nakladateli Walterovi J. Miltonovi, uvedl: „Chci čisté barvy, výrazné mraky, přesně nakreslené detaily a prosvítající slunce nad ubíhající cestou. Světlo po dešti, odrážející se v brázdách a vyjetých kolejích. A žádné dívky… Pokud nedokážeme najít takovou silnou malbu, spokojil bych se s čistým bílým přebalem (na hrubý papír s texturou namísto obvykle používaného lesklého) a nápisem LOLITA černým, tučným písmem.“ (Vladimir Nabokov: Selected Letters 1940—1977)

Během tvorby návrhů obálky jsem hledala všechny možné cesty a odbočky převážně typografických řešení. Z více než dvaceti variant jsem nakonec vybrala deset a ty jsem následně odeslala do redakce. Byla jsem z románu po jeho přečtení natolik nadšená, že jsem se nemohla od navrhování dalších a dalších obálek odtrhnout. Měla jsem zpočátku představu, která z obálek by mohla být ta limitovaná a která klasická, ale nechala jsem se během práce unášet Lolitou natolik, že se mi to rozdělení postupně pod rukama ztrácelo. I když jsem si osobně nejvíc oblíbila právě variantu s citátem na růžovém papíře a představovala jsem si ji jako tu velkonákladovou, v měkké vazbě, pro distribuci určenou verzi, bylo mi už předem jasné, že to nemá šanci projít. A tak jsem ten výběr nechala na jiných.

Jeden z návrhů obálky.

Celorůžová kniha nakonec vyšla jako speciální edice ve 120 kusech s vloženými ilustracemi od Jindřicha Janíčka. Tato od původního návrhu k realizaci zůstala nezměněná. Pro tu komerční byla vybraná obálka se čtyřmi variacemi ilustrací znázorňujících reklamní poutače se jménem a titulem knihy Lolita, která by se snad mohla blížit představě Vladimira Nabokova. Tady se od prvotního návrhu změnilo kvůli požadavkům nakladatele víc. Bylo třeba zvětšit obrázek, přidat na barevnosti a ještě pro jistotu trochu zvětšit obrázek. No prostě klasika.

Limitovaná edice Lolity s vloženými grafikami Jindřicha Janíčka

Obě realizovaná vydání, ač odlišným způsobem, demonstrují zoufalství nešťastného člověka, ovdovělého bělocha Humberta Humberta, které na mě, prostého čtenáře bez očekávání, zapůsobilo nejsilněji. Zoufalství člověka, který věděl, že od Lolity není úniku, že ho bude doprovázet všude a navěky. 

„Věděl jsem, že jsem se do Lolity zamiloval navěky, ale věděl jsem také, že navěky Lolitou nezůstane. Prvního ledna jí bude třináct. Asi tak za dva roky přestane být nymfičkou a stane se ‚slečnou‘, a potom ‚studentkou‘, tou hrůzou hrůzoucí! Slovo ‚navěky‘ se týkalo pouze mé vášně, té věčné Lolity, která se mi zrcadlila v krvi.“


Nikola Janíčková se věnuje grafickému designu a typografii. Společně s ilustrátorem Jindřichem Janíčkem vedou nakladatelství a studio Take Take Take.