Jedna z mála veselých historek, které se o Anně Barkovové dají dohledat, je o darované ledničce od přátel — kterou místo jídlem naplnila knihami. Prý ke konci života už jen četla. Jaké měla Barkovová stáří?

Byla jsem se podívat na dům, ve kterém v Moskvě v sedmdesátých letech minulého století žila. Je to obrovský šedý kamenný dům čtvercového typu, s malinkými okny a vyasfaltovaným dvorkem uprostřed. Ze své malinké místnosti ve sdíleném bytě s ostatními rodinami, tzv. „komunalce“, měla výhled na tmavý dvorek bez jediného stromu. Kdyby se do oken toho domu vsadily mříže, vypadal by úplně jako vězeňské budovy, kterými Barkovová prošla. Poněkud paradoxní stáří. I tak ale byla za trvalý pobyt v Moskvě vděčná — vyřizoval jí ho šéfredaktor nejpokrokovějšího literárního časopisu své doby Novyj Mir Alexandr Tvardovskij, protože jako třikrát trestaná osoba (byť i následně třikrát rehabilitovaná) neměla šanci sama prorazit sovětskou byrokracii. Byla považována za černou ovci a tou i zůstala — v literatuře i ve společnosti.

Napsala ještě něco po rehabilitaci v roce 1965?

Psala jako divá. Zanechala prózy a věnovala se jen básním. V posledních deseti letech života se vracela ke svým veršům ze své první a jediné publikované sbírky z roku 1921. V její pozdní tvorbě dominuje niterná lyrika — snaží se zachytit jakékoliv křehké city, kterých kolem ní nebylo právě nazbyt. V českém výboru básní Anny Barkovové jsem pod sebe umístila verše, které napsala v necelých dvaceti letech, a báseň „Sobě cizí kráčím dál…“ z roku 1975, která vznikla jen několik měsíců před její smrtí. Jejich podobnost je naprosto fascinující, ne stylová, ale obsahová: Barkovová si celý život kladla stejnou otázku, co je to za sílu, co ji drží při životě. Přemýšlí nad tím, proč její myšlenky a básně tolik lidí nepřijímá. V deníku si posteskla, že jí jedna literárně založená osoba vrátila po přečtení verše s přáním, aby raději psala něco veselého, optimistického, že i tak je život dost těžký. „Aha,“ reaguje na to Barkovová v zápiscích, „lži se jim zachtělo!“ Odtud pak pramení básnířčina fascinace ďáblem, zlem, antikristem a jeho přítomností v našem každodenním životě. Dochází k závěru, že „lež je velikým počátkem života“. A následuje strohý, osamocený řádek: „Až svět dosáhne pravdy, zanikne.“

Čím si vysloužila tak dlouhé věznění? Svou poezií?

Tak dlouhé vězení si vysloužila formálně poezií, ale celkově spíš svou osobitou existencí. Ve dvacátých a třicátých letech, těch pět let před prvním zatčením, psala velmi ostrou, sociálněkritickou prózu a poezii. Bylo jí jasné, kam se sovětská společnost ubírá, a trpělivě čekala na své zatčení. Reflektuje hladomor, dětskou prostituci na ulicích Moskvy, píše o tom, jak se v čerstvém sovětském státě mění modly a jak se svěží sovětská společnost mění v „dobytek s hubou u země“. S těmito tématy opouští svou ranou symbolistickou poetiku, začíná „šetřit slovy“, ztrácí se její zpěvnost, vytrácí se očarování mystikou. Začíná psát ostře, až neotesaně, začíná nahlížet do budoucnosti. Vidí a popisuje svou budoucí popravu a opravdu o ni později, po odsouzení, písemně zažádá, její dopis ministru vnitra Jagodovovi se dochoval. Žádá v něm o nejvyšší trest, protože je přesvědčena, že není schopná existovat v lágru, vyhnanství, a celkově v té nové, sovětizované realitě. Samozřejmě vyhraněné postavení vůči okolnímu dění prezentuje řada světových umělců, to není nic nového, jen málokdo z nich však jako Barkovová skutečně úředně zažádal o vlastní popravu.

Anna Barkovová byla nakonec internována celkem třikrát. Jakými lágry prošla?

Vzhledem k tomu, že ministr vnitra žádosti Barkovové o popravu nevyhověl, putovala na pět let do tábora v Karagandě, v Kazachstánu. Lágrová každodennost — umírání, ponižování, degradace lidské důstojnosti — jí velmi otřásla. Ve své tvorbě proto utekla do větších historických básní, jako by nechtěla mít se svou dobou nic společného. Po pracovním táboře musela putovat do vyhnanství, kde se její situace ještě zhoršila: u města Kaluga přežila německou okupaci, němečtí vojáci ji hodili do stodoly, odkud se vyvádělo na popravu, seděla tam a čekala na smrt. Němci před popravami lidi ve stodole rozpočítávali, hráli si se svými oběťmi. Polovinu jich popravili, ostatní nechali jít. Většina z nich zešílela. Když Kalugu dobyla zpět sovětská vojska, vojáci chtěli Barkovovou zastřelit na místě za kolaboraci s fašisty — nechápali, jak je možné, že německou okupaci přežila, všude kolem nacházeli jen mrtvá těla. Po válce sváděla neustálý boj o přežití, byla bezdomovkyní, trápilo ji astma, neustále hladověla a mrzla, živila se hádáním z ruky za kousek chleba. Deníkové zápisky z té doby odrážejí Sovětský svaz tak, jak ho opravdu neznáme, zespoda, pohledem člověka přežívajícího na ulici a pozorného posluchače lidí kolem. Další zatčení bych popsala jako „sovětskou recidivu“ — Barkovová byla jiná než ostatní, pořád psala, tak jí sovětský systém napařil dalších šestnáct let lágrů. Druhé uvěznění bylo náročné — odpykávala si trest v pracovním táboře v republice Komi, na severu, v zimě. Zato tam ale potkala svou životní lásku a padesátá léta v její tvorbě znamenají výbuch milostné lyriky. Naprosto neuvěřitelný — protože popisuje intenzivní vztah dvou lidí v prostředí stráží, nástupů, ponižování, baráků, udávání a neexistence soukromí. Poslední, sedmiletý trest dostala v době „tání“, poté, co už byl v Sovětském svazu odsouzen kult Stalina a zdálo se, že se země liberalizuje. Důvod k odsouzení nebyl žádný — nebo spíš byl stále stejný. Psala, myslela. Rehabilitována byla téměř okamžitě po propuštění. Ten poslední lágr byl pro ni psychicky největší zátěží. Začala přemýšlet o jaderném zbrojení, očekávala jadernou katastrofu a konec naší planety, civilizace. Nevěřila už vůbec ničemu.

Překládám vzpomínky bývalých politických vězňů už přes deset let, četla jsem jich desítky. Každý osud je strašný. Ale nad důvody ke třem zatčením Anny Barkovové mi dodnes zůstává rozum stát. Nedokážu pochopit, proč se sovětský systém snažil systematicky půl století zničit nemocnou ženu, básnířku, osobu neschopnou samostatného života, člověka, který kromě psaní po ničem netoužil a na nic neaspiroval. Ona nejspíš natolik vyzařovala neschopnost žít v osobních či společenských lžích, že jí za to napařili více než dvacet let nucených prací. Jinak si její odsouzení neumím vysvětlit.

Anna Barkovová na fotce z gulagu, 27. 12. 1934, foto: Gulagmuseum.org

Anna Barkovová na fotografii z gulagu, 27. 12. 1934, foto: Gulagmuseum.org

Psala po celou dobu uvěznění?

Psala tehdy, když se to dalo. V pracovních táborech bylo zakázáno vlastnit papír nebo tužku. Proto si člověk, který skládal v duchu básně, většinou našel někoho, komu důvěřoval, a ten se pak učil básně nazpaměť. Pokud autor umřel, ten druhý měl povinnost je zapsat po propuštění na svobodu. Tak se dochovala spousta básní Anny Barkovové — skrze její bývalé spoluvězeňkyně. Co se týká písemných dokumentů psaných Barkovovou, zachovaly se ty, které psala před prvním zatčením, v přestávkách mezi zajetím a na konci života. Největší část její tvorby se uchovala ve složkách KGB. Protože byla souzena za antisovětskou agitaci, její básně i próza sloužily jako hlavní důkaz a byly součástí složky s jejím případem. Samozřejmě jí ty sešity po rehabilitaci nevrátili, ale když se o ni začal zajímat v devadesátých letech Leonid Taganov, profesor na univerzitě v jejím rodném městě Ivanovo, stal se zázrak: KGB v Ivanovu mu na doporučení vysoce postaveného úředníka vydala složky k nahlédnutí a ofocení. Naprosto zapomenutá tvorba Anny Barkovové tak po desetiletích spatřila světlo světa. Její dílo jako by kopírovalo její život: několikrát měla zemřít, zmizet ze světa, ale v rozhodujícím okamžiku se něco rychle změnilo a ona žila dál, psala, tvořila. Veškeré její písemnosti byly zabaveny, zdálo se, že jsou pohřbeny navěky, ale najednou se vynořily a bylo jich tolik, že z nich profesor Taganov sestavil pětisetstránkovou antologii.

Když Barkovovou v šedesátých letech propustili, byla v Rusku prakticky neznámou autorkou. Jak to nesla?

Těžce. Barkovová si mohla v životě zpochybnit téměř cokoliv, ale v jednom bodě měla jasno: měla talent a uměla psát. Jenže nemohla nic publikovat, a co bylo ještě horší — neměla kolem sebe nikoho, kdo by její verše ocenil. Před zatčením, ve dvacátých letech, ji tehdejší ministr kultury Lunačarskij věštil velkou slávu, představoval ji jako „největší ruskou básnířku dvacátého století“. Pak následovaly lágry a všechno bylo ztraceno. Nesmírně toužila po publiku, ale v tomto směru neměla v životě štěstí. „Jsem vmáčknutá doprostřed pugétu sovětských měšťáků,“ zapsala si do deníku. „Aromatický pugét. K zadušení. Ukřičené hloupé ženské, ukřičené banální děti, jen málo podobné ‚andělským dušičkám‘. Nevedu ‚pohlavní‘, zato však čistě ‚podlažní‘ život: na podlaze musím spát až příliš často. A metafyzické kvadrilióny vzdálenosti mezi mnou a téměř všemi okolo.“

Její snad jedinou útěchou a radostí byla pozdní láska k Lenině Sadygiové, učitelce literatury, která podobně jako Barkovová četla cokoliv, co tehdy vycházelo, a hltala knihy jednu za druhou. Jejich sblížení ovšem nemohlo naplnit silnou touhu Barkovové po čtenářích. Věděla, že píše skvělé věci, ale nemohla se dostat k publiku — byla obehnaná vysokou stěnou cejchu vyhnance ze sovětské společnosti. Jistě i proto se u ní tak často objevuje téma osamění, pocit, že se jí „krátí dech“, že „nejde slyšet“ a hlavně — že jí nikdo nerozumí.

Vzbudilo vydání jejích textů v roce 2002 v Rusku nějaký ohlas?

Byla přeložena do češtiny a angličtiny, její tvorba byla konečně publikována doma, v Rusku. Mezi literárními vědci se jednalo o senzaci. Běžný čtenář událost možná ani nezaznamenal. Gulag, lágry, represe a političtí vězni nejsou témata, která současné ruské kultuře dominují. Obchody s knihami jsou zahlceny autory, kteří udávají nějaký nový směr, často vyzdvihují roli Ruska ve světové historii. Jak by se do toho mohlo hodit dílo básnířky, která každou ideologii rozebrala na části a ukazuje její zrůdnou aplikaci do reality? Byl to právě systém, co jí zničilo celý život. Byl to systém, který ji systematicky ničil, a ona si s ním vyřídila účty ve své tvorbě.

Co vás přimělo zabývat se Annou Barkovovou a nakonec jí uspořádat výbor z díla?

Fascinovala mě její urputnost a básně. Nejdřív mě oslnil její sklon k mysticismu v rané tvorbě. Měla jsem před očima tu mladou, sotva dvacetiletou holku, co vyrostla v továrenském, komunistickém městě Ivanovo a ve své první sbírce promlouvá symbolistním, mystickým jazykem o zrození nového společenského systému — pod vládou antikrista. Byla plná protikladů, ale stála tak zvláštně nad svou dobou, byla nekompromisní, divoká a nápaditá. Její básně v lágrech pak dostaly hluboký, teskný a tragický podtext: žádná laciná romantika, ale tvrdě vybojovaný letmý dotek lásky, štěstí z možnosti sdílení vlastních myšlenek, život v neustálé přítomnosti smrti. Jako by si svůj život vytrucovala na osudu, jako by nám svou tvorbu zanechala navzdory všem těm, kdo jí do života zasévali tak nepřekonatelné překážky a chtěli ji vymazat ze života i historie. To, že její básně vyšly v češtině nebo angličtině, považuji za splacení části jejího životního dluhu. Tím, že se dostává ke čtenářům, se plní její celoživotní sen.

V jedné poznámce se o díle Anny Barkovové píše jako o lágrové poezii. To se z internačních zařízení dochovalo tolik literárního materiálu, že si zaslouží vlastní — děsivou — kategorii?

Ve vězeních a lágrech začala psát celá řada lidí. Básně byly velmi vyhledávané hlavně na samotkách, kde se člověku začínalo rozpadat vědomí a báseň — rytmické opakování slov — dávalo osamělé lidské existenci v izolaci alespoň nějaký řád. V lágrech pak vznikaly nejrůznější básně, které si navzájem recitovali spoluvězni, pro povzbuzení, pro pocit, že ještě stále patří do své kultury, když už jsou ze společnosti vyhnáni. Dochovala se i díla, která napsali známí básníci či básnířky po zatčení — mění se v nich tematika, zpracovávají téma nesvobody a každodenní přítomnosti smrti. To vše lze označit jako lágrovou poezii — má vlastní kontext, témata, zpracování… Podle mého názoru se v ruských lágrech vyprofilovali dva velcí básníci, s nimiž bude tato kategorie navždy spjata — Anna Barkovová a Varlam Šalamov.