Knihovny, školy nebo knihkupectví pořádají autorská čtení „odmítaných“ autorů. Na mnoha místech po celé Americe se lze setkat s výstavami nebo veřejnými debatami na téma cenzury a svobody slova. Energicky nasekanému PR hnětení ujde málokterý čtenář. Nezúčastněnému pozorovateli ze zámoří by se až mohlo zdát, že americký literární prostor se křečovitě zmítá v pevném sevření šíleného cenzora.

Nezmítá. Důležité slovo je tu „pokus“ (v terminologii Americké asociace knihoven „challenge“) o zákaz. Jak píše například Ruth Grahamová z magazínu Slate a další kritici Týdne zakázaných knih, opravdu zakázaných knih je v současných Spojených státech minimum — knihovníci pouze evidují počty žádostí o stažení toho či onoho titulu ze seznamu školní knihovny či osnovy nějakého školního předmětu, žádostí v drtivé většině zamítnutých. K tomu je nutné připočíst skutečnost, píše Grahamová, že se jedná z většiny o školní knihovny, a nikoliv o ty veřejné. Navíc si zájemce může bez problému sehnat „zakázanou“ knihu legální cestou v knihkupectví. Při bližším pohledu se oslava svobody slova a projevu mění v puberťácký vzdor vůči rodičům, kteří dětem zakazují koukat na porno. Svědčí o tom už jen letošní seznam deseti knih s největším počtem pokusů o jejich vyřazení: namísto zvrácených prasáren za hranicí sexuální imaginace nebo radikalizujících pamfletů jsou na soupisce heterosexuální odysea ve stupních šedi od E. L. Jamesové či teenagerské tápání Johna Greena.

I přesto existují minimálně dva důvody, proč Týden zakázaných knih zachovat, držet a slavit. Zaprvé kvůli zapojení organizace Amnesty International, která v rámci akce připomíná skutečně zakazované, perzekvované, zavřené a občas i mučené spisovatele po celém světě.

Za druhé — a to hlavně — dává Týden zakázaných knih smysl kvůli tomu, že upozorňuje na neviditelné regulační mechanismy společnosti a kultury, zpřítomňuje je. Není tak vlastně podstatné, jaké knihy se objeví na jakém seznamu a zdali se jedná o školní, soukromou či veřejnou knihovnu: podstatné jsou ony důvody, které občané nebo aktivistické skupiny uvádějí pro „zákaz“ konkrétní knihy. Těmi nejčastějšími jsou pochopitelně sexuální a vulgární obsah nebo v americkém prostředí typicky religiózní perspektiva knih (ať už příliš křesťanská či příliš ateistická, o jiných vyznáních nemluvě), nicméně i ty mají politickou rovinu. Podle mluvčího Americké asociace knihoven Jamese LaRuea v posledních letech totiž žádostem o vyřazení knih z kurikul a knihovních katalogů nedominoval ani tak argument radikality obsahu, jako spíš jinakosti, různorodosti knihami zprostředkovaných perspektiv. Nevadí jen tak ledajaký sex; nebezpečný je ten homosexuální. Nepobuřuje promiskuita, ale znejišťující existence transsexuála. Neohrožuje málo nebo příliš mnoho křesťanství; nebezpečný je islám.

Ve výsledku tak je jedno, že Týden zakázaných knih není o doopravdy zakázaných knihách: je o spodních proudech společnosti, které k zákazům a cenzuře vedou; je diskusní a demokratickou platformou reflexe těchto proudů; je příležitostí, jak kolektivně přemýšlet nad morálně a kulturně spravedlivou hranicí mezi přijatelným a nepřijatelným.

Možná by se něco podobného hodilo i v Česku.