Proč sledovat právě období druhé poloviny osmnáctého století a počátku století devatenáctého?

Knihtisk hrál v transformačním období „mezi časy“, tedy od začátku tereziánských reforem až do revoluce roku 1848, důležitou, ba podstatnou roli. Zásadně se totiž proměnila celá společnost — její sociální skladba, ekonomika i myšlení. Proměnily se ostatně také představy o tom, jak má být společnost uspořádána a jak má fungovat. Všechny tyto dlouhodobé strukturální změny propojovala a zprostředkovala síla tištěného slova a související nové formy výměny informací. A právě předpokladům těchto změn se v naší knize věnujeme.

Jak se toto propojení a zprostředkování konkrétně projevilo?

Například nově zavedená povinná školní docházka předpokládala jednotné učebnice a jejím důsledkem byl růst gramotnosti. Rozšiřující se publikum a generalizace trhu vedly k tomu, že se v dané době knižní trh postupně diferencoval — začalo se psát pro různá, částečně nová publika, například pro ženy či děti, a vydávaly se levnější tisky. Radikálně vzrostl také počet periodik, která byla cenově dostupná i pro širší publikum, mezi nímž se tak mohly šířit nejen tradiční vědomosti a myšlenky, ale také nové osvícenské ideje. Prostřednictvím tisku byly pomalu a postupně překonávány bariéry prostorové, sociální i hodnotové — za Josefa II. bylo najednou možné kritizovat církevní řády nebo samotného císaře a začalo se vytvářet moderní „veřejné mínění“. Přes různé zvraty a regresy, jako byla například reakce za napoleonských válek, se tak prosazovaly nové diskurzy, které již nebylo možné ignorovat. Všude v Evropě se etabloval politický a ekonomický liberalismus, v některých oblastech, třeba v německých a v českých zemích, také národní myšlenka, jejíž šíření by bez těchto faktorů nebylo možné.

Michael Wögerbauer, foto: ÚČL AV ČR

Co si má čtenář představit pod oním „výborně zřízeným knihkupectvím“ z názvu?

Citát v názvu naší knihy pochází od Františka Palackého, který si v roce 1827 stýskal nad aktuální situací — vícejazyčný Palacký pozoroval „veliký, anobrž hlavní podíl výborně zřízeného knihkupectví na rozšíření a vzdělání německé literatury“ a následně si povzdechl: „Špatný stav jeho u nás, a u Slovanů vůbec, jistě hlavní překážkou jest lepšímu vzniku literatury naší.“ Chtěl vyjádřit, že české a šířeji slovanské kultuře schází právě ona fungující literární komunikace. Jak je však vidět i z naší knihy, v roce 1827 již vše bylo na dobré cestě. V českých zemích se tisklo čím dál více českých a německých časopisů a novin, ve kterých se mohlo formovat politické povědomí i národní identita čtenářů, začal vycházet Časopis českého museum redigovaný v obou zemských jazycích samotným Palackým, který se také podílel na Matici české. Zajímavé však je, že to „dobře zřízené knihkupectví“ budovali zčásti takzvaní buditelé, nevznikalo na základě samotného knižního trhu. Když jsem se ptal jedné americké kolegyně, jestli by název knihy přeložila jako „toward a well-organized book market“, tak vůbec nechápala, jak nebo kým by knižní trh mohl být organizován nebo řízen shora. „Toward a well-functioning book market“ byl jediný překlad, který pro ni byl srozumitelný a přípustný. Ten však nevystihuje zcela přesně středoevropskou skutečnost první poloviny 19. století.

Jakých nabýval tento „výborně zřízený“ knižní trh podob?

Zajímavým příběhem je například zastavení Českého postiliona neboli Pražských poštovských novin, které vycházely v němčině a v češtině. Mezi lety 1750 a 1770 měly české noviny pouhé dva odběratele v Praze a dva ve Vídni. Několik výtisků musela tiskařka Rosenmüllerová posílat ve středu a v sobotu do Vídně. Příběh zastavení tohoto listu se dosud četl z perspektivy národního obrození tak, že tiskařka údajně doplácela na vydávání novin z „lásky k češtině“. Ve skutečnosti tento titul přežíval až do roku 1772 pouze díky tomu, že Marie Terezie měla zájem na jeho vycházení, a proto tiskařce poskytla výlučné právo vydávat výnosné kalendáře a modlitební knihy, což vlastně byla soudobá podoba finanční dotace či grantu. Rosenmüllerová na oplátku musela vydávat zmíněné noviny a posílat je ke dvoru. Pro vídeňský dvůr ale bylo důležité, aby celé dvojjazyčné Čechy nebyly reprezentovány pouze v tištěné verzi jednání českého sněmu a dvojjazyčně vydávanými zákony, ale také novinami v obou zemských jazycích. Proto tedy nutil tiskárnu, aby je vydávala, byť se z ekonomického hlediska jednalo o jednoznačně ztrátový podnik. Tento příklad názorně dokládá, že máme sklon promítat do minulosti schémata svého vlastního myšlení — například romantické vlastenectví, jehož jádrem je jazykově definované společenství, nebo také onen seberegulující trh, jak tomu bylo v případě zmíněné americké kolegyně.

Lze z nějakého hlediska porovnat sledované období s dneškem? 

Přiznám se, že jsem velice skeptický vůči podobnému srovnávání různých historických epoch, raději analyzuji věci v jejich historicitě a vyhýbám se tomu, abych si minulost či naopak dnešek idealizoval. Uvedu extrémní příklad: v oblasti religiozity většiny obyvatelstva jsou rozdíly mezi dnešní Českou republikou a českými zeměmi 18. a 19. století přímo propastné. O české duše bylo tehdy určitě mnohem lépe postaráno. V tomto ohledu to bylo jednoznačně „lepší“. Avšak takto by pravděpodobně ani ten nejkonzervativnější katolík dnes neargumentoval a snad ani dnešní ateista to nebude vykládat jako výhodu své doby. Mě jako historika láká možnost rekonstruovat myšlenkový horizont, hodnoty a mentalitu lidí v 18. a 19. století a snažím se pochopit, co se tehdy považovalo za pokrokové a jaké — z dnešního hlediska — negativní následky „pokroku“ tehdejší elity přehlížely a třeba ani vnímat nemohly. Možná je výhodou dnešní doby, že máme pochopení pro relativitu pokroku, to, že bychom měli při každém kroku také reflektovat možné důsledky našeho jednání. Zároveň však kolem sebe vidíme, že právě tohoto povědomí stále ještě není dost.

Jaké tituly a žánry byly v osvícenské epoše oblíbené?

Vaše otázka směřuje k dějinám čtení a to je právě oblast, kam se s kolegy z oddělení pro výzkum literární kultury Ústavu pro českou literaturu chystáme vydat. Z hlediska aktérů knižního trhu byly v osvícenské době nadále atraktivní a výnosné kalendáře, modlitební knihy a levná literatura, například laciné brožury, ve kterých se diskutovalo o společenských otázkách. Zajímavé je, jak dlouho — až do druhé poloviny 19. století — se těšily velké oblibě strašidelné a senzační příběhy z 18. století, které byly překládány z němčiny do češtiny a zase zpátky do němčiny a vydávány na stále horším papíře a v levnějších vydáních. Přitom to byly tytéž texty, které stály v Krameriově době na začátku novodobé české prózy.

Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“ je prvním svazkem připravované ediční řady. Čeho se budou týkat ty další?

Jde o edici Knižní kultura vydávanou nakladatelstvím Academia, která bude mít dva formáty — menší formát je určen pro odborné monografie, jako je ta naše, nebo i pro antologie, ve kterých chceme prezentovat současné světové myšlení o dějinách knihy. Právě takovou momentálně chystají kolegyně Jiřina Šmejkalová a Lenka Pořízková. Bude se jmenovat Co jsou dějiny knihy? Antologie klasických studií z dějin knihy. Dalším svazkem pak bude monografie o paralelní existenci rukopisů a tisků v raném novověku.

Větší formát bude vyhrazen pracím, které se soustředí na grafickou či výtvarnou stránku tisků či na jejich materialitu. Zde bude prostor na prezentaci velkého množství obrazového materiálu.