U žlutého dřevěného stolu seděli dvě ženy a muž. Povídali si. U sporáku vařila oběd mohutná mexická šedesátnice, a jiná žena, taktéž Mexičanka, ale mladá a hezká, právě před strávníky pokládala talíře. Kuchyň byla větší, než by Virginie čekala. Připomínala spíš konferenční salonek, jehož jednu celou stranu zabíral sporák a kuchyňská linka, s čistými talíři a sklenicemi vyrovnanými na policích. Paní Altová svého hosta strávníkům představila, ale Virginie nebylo s to si zapamatovat jejich jména. Upadla do zasmušilé apatie, a jediné, co chtěla, bylo sednout si a dát si kávu.

Ředitelka se posadila naproti ní vedle učitele. Zeptala se: „Jak dlouho žijete v téhle části Kalifornie?“

„Od čtyřiačtyřicátého,“ odpověděla Virginie. Z horké kávy se kouřilo, a když se napila, zjistila, že vůbec není špatná. „Předtím jsme žili ve Washingtonu D. C. Tam jsme se s mužem poznali.“

„Gregg je na svůj věk trochu malý, nezdá se vám?“ pokračovala paní Altová. „Kolik že mu je? Osm?“

„Sedm a půl.“

„Jistě víte, že během prvního měsíce pobytu procházejí děti lékařskou prohlídkou. Na běžné nemoci jsme tu připraveni, pořád je tu s námi zdravotní sestra, ale přece jen jsme škola, a nikoli nemocnice. Kdyby se Greggovy záchvaty měly zhoršit, bude se muset vrátit domů. Nemyslím si však, že k tomu dojde.“

„Při záchvatu je nutné, aby se nadechl aerosolu z dýchátka,“ řekla Virginie. „Zacházet s ním umí, ale kdyby to nepomohlo, budete mu muset pomoct sestavit inhalační přístroj: směs se musí nahřát a je třeba do ní zamíchat ty bylinky, nebo co to přesně je.“ Jak o tom mluvila, tvářila se vyčerpaně. „Ale zatím to nikdy nepotřeboval, a teď ani nevím, jestli jsem to přibalila. Koneckonců právě proto jsem Gregga přivezla – aby se mu zlepšilo astma. Když se nezlepší, zase si ho odvezu. Že bychom byli nadšení z toho, že má být mimo domov, to tedy nejsme. Ale jak už jsem zmínila, na spoustě věcí se s Rogerem neshodneme. Má svoji vlastní hlavu a já zase tu svou.“ Opatrně se napila kávy.

„Oba jste se narodili ve Washingtonu?“

„Narodila jsem se v Bostonu. Roger na Středozápadě.“

„Proč nechcete říct kde přesně?“

Pokrčila rameny. „Myslím, že v Arkansasu.“ Kdykoli to slovo vyslovila, otřásla se. „Dětství prožil v naprosté chudobě. Během hospodářské krize žila rodina z podpory a milodarů. Myslím, že to tehdy nebylo nic výjimečného, když vám soused milosrdně přenechal slupky od brambor.“ Téma ji uvrhlo do apatie, takže to odříkávala jako robot. „Naši na tom byli líp, ale taky to nebyl žádný med. Tak či onak…“ Předklonila se a opřela lokty o stůl. Šálek si držela před bradou. „Právě vinou svého dětství – on o tom nerad mluví, jen tu a tam něco utrousí – si Roger dělá takové starosti s věcmi, které mě tolik netrápí, třeba s penězi nebo s jídlem. Neřekla bych, že tenkrát vyloženě neměli co do úst, ale bylo toho málo. No a on se bojí, že když něco nevyjde… rozumíte mi. Věčně napnutý jako struna. Většinu času tráví v obchodě, kde ale nic nedělá, nebo skoro nic,“ máchla rukou. „Víceméně na tu prodejnu jenom dohlíží, aby se pořád ujišťoval, že ji má.“

Philip K. Dick, foto: BBC

„Dvě stě padesát dolarů měsíce ty jeho obavy asi neumenší…“

„To je pravda,“ připustila. „Ale aspoň tam nebude Gregg, aby to musel poslouchat.“

Tři učitelé u stolu si povídali o něčem jiném, ale chvílemi poslouchali, co Virginie vypráví.

„Pokud vás má školné přivést na mizinu,“ podotkla ředitelka, „na žádné zlepšení rodinné pohody to nevidím.“

„Nepřivede.“

„Máme stipendijní smlouvu, na jejímž základě byste si mohla požádat o příspěvek. Některé děti tu jsou právě díky tomuhle systému. Rodiče dají jen část, zbytek doplatí charitativní organizace.“

„Zvládneme to,“ ujistila ji Virginie. „Pokud se tedy opravdu rozhodneme Gregga tu nechat.“ Znovu se napila. „Neshodneme se totiž ani na tom nejzákladnějším, třeba na náboženství. Roger se bez Boha klidně obejde, a dokonce je proti tomu, aby se děti vedly k víře. Nechci, aby Gregg vyrůstal v takovém ovzduší. Nechci, aby byl denně vystavován názorům, že učení a vůbec jakékoli vzdělání je k ničemu.“

„Co si pak váš muž asi myslí o té vaší taneční terapii?“ zeptala se paní Altová.

„Je mu to lhostejné.“

„Máte vůbec nějaké společné zájmy?“

„Samozřejmě,“ odtušila Virginie. Už jí to bylo jedno.

Několik dalších minut ředitelka klábosila s učiteli o nepodstatných věcech. Virginie snědla sendvič, který v kuchyni dostala, dopila kávu a sáhla po cigaretách. Nikdo nepřispěchal, aby jí připálil; jediným mužem tu byl učitel v košili s kravatou, svetru a volných kalhotách, ale ten teď o něčem diskutoval s učitelkami. Virginie koukla na hodinky a pomyslela na silnici, po níž přijeli, a na strašlivou zpáteční cestu, která je čeká. Nejvíc se obávala toho, že se tu z nějakého důvodu zdrží moc dlouho a domů pojedou za tmy.

„Půjdu se podívat po Greggovi,“ obrátila se na paní Altovou. „Za chvíli musíme jet.“

„Přiveďte ho, ať se taky naobědvá. Nebo jedl něco cestou?“

„Nejedl nic,“ připustila.

„Přece ho nepovezete domů s prázdným žaludkem. Nechala jsem ho s Jamesem v maštali, určitě jste ji zahlédla při příjezdu, je hned za hřištěm. Mám pro něj dojít s vámi?“ Ale už se opět vrátila k načatému rozhovoru s učitelem. Probírali rozvrh.

„Už bychom opravdu měli jet,“ zvedla se Virginie. „Děkuju za sendvič a kafe.“

„Opravdu to musí být hned teď?“

„Bude to náročná jízda.“

„Nedá vám to pokoje, co?“

Učitel – mladý a pohledný – poznamenal: „Sám bych to taky nerad jezdil příliš často, ale někteří rodiče berou děti na sobotu a neděli domů, takže jsou to pro ně dvě cesty sem a dvě zpátky víkend co víkend.“ Pak se obrátil k Virginii. „Kdybyste k nám Gregga dala, taky byste pro něj takhle jezdila?“

„Ano, mám pocit, že bych měla. Ostatně jsem mu to slíbila, takhle jsme se dohodli.“

„Děti propouštíme v pátek až po třetí hodině odpolední,“ prohlásila paní Altová. „Před tím si ho vyzvednout nemůžete a v neděli večer ho tu chci mít do šesti. Takže v zimě budete jezdit po setmění. Podle toho, co jste mi řekla, to nepovažuju za dobrý nápad. Budete z toho nervózní, přenesete to na Gregga a vzbudíte v něm pocit, že si ho na víkend brát nechcete.“

„Vůbec to tak být nemusí –“ ohradila se Virginie, ale jedna z učitelek ji přerušila.

„A proč by synek nemohl jezdit s rodiči jiného dítěte? Mohli by se ve vození dětí střídat.“

„Liz Bonnerová sem pro své dva kluky jezdí skoro každý pátek,“ řekl učitel. „Možná byste se domluvila s ní.“

„To je dobrý nápad,“ pochválila ho ředitelka. „Zítra někdy přes den sem chlapce přiveze.“ Virginii pak řekla: „Přijeďte taky a já vás dvě seznámím. Pokud tedy nechcete, aby Gregga vozil někdo jiný.“

„Paní Bonnerová je dobrá řidička,“ dodal učitel.

„A hned se na ní pozná, že je z Los Angeles,“ podotkla jedna z učitelek a všichni se dali do smíchu.

Nápad Virginii pozvedl náladu. „Když by jí to nevadilo… Možná bych jí mohla přispívat na benzin. Určitě by to stálo za to.“

„Ale ona sem bude jezdit tak jako tak,“ namítla ředitelka. „Uděláme to takhle: až chlapce zítra přiveze, navrhnu jí to a pak vám zavolám. Když bude souhlasit, zajedete sem a dohodnete s ní podrobnosti. Vy bydlíte v Sepulvedě a mám takový dojem, že Bonnerovi bydlí někde poblíž směrem na San Fernando, není to kdovíjaká zajížďka. Kdyby to nešlo jinak, může vzít Gregga k nim domů a vy si ho tam přijedete vyzvednout.“

„To si to ale můžou dohodnout,“ vmísil se učitel, „rovnou u paní Bonnerové, ne? Kvůli tomu sem paní Lindahlová jezdit nemusí.“

„Byla bych raději,“ trvala paní Altová na svém, „kdyby to proběhlo tady. Chci na tu dohodu dohlédnout. Znáte přece Liz.“

Virginie se omluvila, vyšla z kuchyně a zamířila k maštali. Panebože, pomyslela si, takže je to upečené. Rozhodnuté. Tíha rozhodování je pryč.

V Los Padres se ti bude líbit, říkala Greggovi v duchu. Radím ti dobře, mládenče: jen si to tady zamiluj. Protože od příštího týdne to bude tvůj druhý domov. A Edna Altová tvoje kámoška.

Překlad Miloš Urban

 

Vychází v nakladatelství Argo.