Navrhuji, abychom obětovali imperativ a řekli následující: Jestliže není v silách filosofie myslet vyhlazení evropských Židů, je tomu tak proto, že to není ani jejím úkolem, ani to není v její moci. Uskutečnění tohoto myšlení totiž náleží jinému myšlenkovému řádu. Například myšlení historicity, tedy myšlení Dějin zkoumaných z hlediska politiky.

Ve skutečnosti není nikdy skromné vyhlásit „konec“, dovršení, radikální krizi. Ohlášení „konce velkých vyprávění“ je stejně neskromné jako velké vyprávění samotné, ujištění o „konci metafyziky“ se pohybuje na půdě metafyzické kategorie jistoty, dekonstrukce pojmu subjekt vyžaduje ústřední kategorii (například bytí), přičemž forma jejího dějinnostního (historiale) ustanovení přebírá rozhodující úlohu atd. Filosofie přetváří svou vlastní nemožnost v prorocký postoj, protože je zachvácena tragickým charakterem svého domnělého předmětu (vyhlazení, koncentrační tábory). Přikrášluje se střídmými barvami doby, aniž by se měla na pozoru před tím, že také tato estetizace je bezprávím páchaným na obětech. Kajícná tiráda o úpadku je stejnou pózou a podvodem jako kavalérie, která vytrubuje parusii Ducha. Konec Konce Dějin je střižen ze stejné látky jako tento Konec sám.

badiou

Pokud jasně vymezíme, oč ve filosofii jde, patos jejího „konce“ ustoupí zcela jiné otázce, jíž je otázka jejích podmínek. Netvrdím, že filosofie je možná v každém okamžiku. Navrhuji obecně prozkoumat, za jakých podmínek v souladu se svým posláním možná je. Myšlenku, že dobové násilí může filosofii narušovat, nemůžeme přijmout, aniž bychom ji prověřili. Prohlásit, že Hitler a jeho pohůnci byli s to zavést do myšlení nemyslitelné a zamezit rozvoji jeho argumentativní formy, by znamenalo přiznat jim tím zvláštní vítězství. Musíme fanatickému antiintelektualismu nacistů po jeho vojenském rozdrcení přiznat právo na revanš tím, že připustíme, že myšlení samotné, ať již politické, nebo filosofické, skutečně není s to zakročit proti tomu, co si ho umínilo zničit? Říkám to bez obalu: kdyby byla smrt Židů příčinou konce toho, k čemu sami zásadním způsobem přispěli, k revoluční politice na straně jedné a k racionální filosofii na straně druhé, nechali bychom je umřít podruhé. Nejryzejší pieta vůči obětem nesmí spočívat v otupělosti ducha, v jeho sebeobviňující váhavosti tváří v tvář zločinu. Tato pieta musí spočívat ve stálém navazování na to, co je v očích jejich trýznitelů delegovalo na zástupce Lidstva.

Nejenže trvám na tom, že filosofie je dnes možná, ale také na tom, že tato možnost nemusí mít podobu prožívání nějakého konce. Jde naopak o to, abychom poznali, co znamená následující věta: postoupit o krok dál. Jediný krok. Krok v rámci moderního uspořádání (configuration), které počínaje Descartesem k podmínkám filosofie připojuje tři vzájemně provázané pojmy: bytí, pravdu a subjekt.

[…]

Vůbec nic nemusíme opravovat na popisu tohoto stavu věcí, který před sto čtyřiceti lety podal Marx: „Kde se buržoazie zmocnila panství, tam zničila všechny feudální, patriarchální, idylické poměry. Zpřetrhala bezohledně pestré feudální svazky, poutající člověka k jeho ‚přirozenému představenému‘, a neponechala mezi lidmi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné ‚placení hotovými‘. Utopila v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou bázeň nábožného vytržení, rytířského nadšení a šosácké sentimentality.“

Marx ozřejmil zejména konec posvátných podob onoho svazku, promlčení symbolické záruky, která byla tomuto svazku propůjčena skrze peněžní a produkční stagnaci. Kapitál je hlavním rozkladným činitelem posvátných představ, které postulují existenci niterných a bytostných vztahů (mezi člověkem a přírodou, mezi lidmi navzájem, mezi různými skupinami a Obcí, mezi životem smrtelným a životem věčným). Je naprosto příznačné, že pranýřování „nihilismu techniky“ je vždy provázáno s nostalgií po těchto svazcích. Zánik posvátna je neustále se opakujícím tématem u Heideggera samotného a proroctví o jeho návratu můžeme ztotožnit s tématem „návratu bohů“, které si vypůjčuje od Hölderlina. Chápeme-li „nihilismus“ jako desakralizaci, pak kapitál, o jehož planetární vládě nemůže být pochyb — „technika“ a „kapitál“ jsou však spárovány pouze v rámci historické posloupnosti, nikoli pojmově —, je bezpochyby jedinou nihilistickou silou, jejímž vynálezcem a zároveň obětí se člověk stal.

My se však stejně jako Marx domníváme, že desakralizace není v žádném případě nihilistická, pokud by byl „nihilismus“ totožný s tvrzením, že přístup k bytí a pravdě není možný. Právě naopak, desakralizace je nezbytnou podmínkou toho, aby se takový přístup pro myšlení otevřel.

[…]

Jsme stále dědici Galilea a Descartese? Pokud ano, pak na základě čeho? Jsou Rozum a Subjekt stále schopny sloužit jako vektory pro uspořádání filosofie, i když je Subjekt excentrický nebo prázdný a přestože je Rozum podroben nadpočetné nahodilosti události? Anebo nikoli? Je pravda skrytou odkrytostí, jejíž rizika je v řeči schopna vyjádřit pouze báseň? Nebo je pravda způsob, jakým filosofie označuje ve svém vlastním prostoru oddělené generické procedury, které splétají neprůhledné pokračování moderní Doby? Musíme postupovat dále, nebo máme setrvat ve stavu meditativního očekávání? Toto je jediná významná polemická otázka dneška: musíme rozhodnout, zda forma myšlení doby, forma, která je filosoficky tvořena událostmi lásky, básně, matématu a vynalézavé politiky, zůstává svázána s rozvržením, které ještě Husserl nazval „karteziánskou meditací“, či nikoli.

 

Vydává nakladatelství Herrmann & synové.


Alain Badiou je profesorem na Ecole Normale Supérieure v Paříži. Patří k nejobjevnějším francouzským filosofům dneška. Ve svých pracích se snaží dát nový význam velkým pojmům filosofické tradice, jako je univerzalita nebo pravda.