Masaryka v novinách občas poznali

Kdy T. G. Masaryk začal s psaním anonymních a pseudonymních textů? Tuto činnost můžeme u Masaryka zaznamenat již na konci 19. století, například v souvislosti s jeho aktivitami při vydávání časopisů Athenaeum a Čas. Co se týká období první republiky, první texty se objevují v letech 1919 a 1920, konkrétně tehdy aktuální články o problému bolševismu a komunistickém nebezpečí. Jak probíhalo psaní novinových článků? V knize píšete, že do Masarykovy publikační činnosti byla zapojena řada jeho podřízených. Většinu článků napsal pochopitelně Masaryk sám, ale při svém pracovním a časovém vytížení neměl vždycky čas zareagovat na vše, co ho v tisku zaujalo. Pokud usoudil, že by nějaká zpráva nebo článek neměly zůstat bez reakce, občas pověřil své blízké spolupracovníky, zvláště pracovníky Kanceláře prezidenta republiky, aby připravili návrh odpovědi. Tu pak často ovšem ještě doplnil a přepracoval. Jindy třeba jen inspiroval nebo vybídl k napsání článku. Někdy pak měly tyto pokyny spíše podobu příkazu či úkolu. Jakým tématům se Masaryk hlavně věnoval? Mnoho replik a komentářů bylo aktuálními odezvami dne, reagovaly na nejrůznější témata, mnohdy i na drobnosti, tehdy aktuální případy, různé výroky. Ale můžeme samozřejmě shrnout, že se v jeho článcích často objevuje například tematika marxismu a komunismu, národnostní problematika (zvláště postavení Němců v ČSR), vcelku známé jsou i spory o zásluhy domácího a zahraničního odboje na vzniku republiky, zájem o případ generála Gajdy a fašistické hnutí. Nicméně řadu textů věnoval Masaryk třeba i referátům o novinkách zahraniční literatury, zvláště anglosaské. Mluví se o desítkách pseudonymů. Prozradilo se někdy u některého, že se jedná o prezidenta? Ano, byly případy, kdy lidé, na které směřovaly prezidentovy ohlasy, dobře odhadli, odkud kritický hlas přichází. V tisku pak také označovali Masaryka — někdy méně, někdy více jednoznačně — za skutečného autora textu. Jako příklad bychom mohli uvést Masarykovu polemiku s Karlem Kramářem, týkající se Kramářovy publikace Pět přednášek o zahraniční politice z léta 1922, kdy Kramář v sérii svých článků v Národních listech jasně naznačil, že odpovídá prezidentovi. Podobně se třeba později ozval spisovatel František Zuman, o jehož knize Osvobozenská legenda napsal Masaryk referát. Také komunistické Rudé právo takto zareagovalo na prezidentovy glosy o marxismu. Někdy byli ovšem za autory Masarykových anonymních článků mylně označováni jiní lidé, třeba vedoucí politického odboru prezidentské kanceláře Josef Schieszl.

Tomáš Garrigue Masaryk s Karlem Čapkem, 1931, foto: Wikimedia Commons

Redaktoři v novinách museli časem tušit, odkud články pocházejí. Necítili v tom nějaký tlak a povinnost? To souvisí s tím, ve kterých novinách a časopisech byly prezidentovy anonymní články publikovány. Bylo jich více, navíc články byly většinou publikovány dosti nepravidelně. V případě, že byly publikovány obsáhlejší série textů — třeba koncem dvacátých let články o politickém stranictví v Lidových novinách —, je potřeba si uvědomit, že byly psány po předchozím důvěrném jednání v redakci, byť jejich autor měl zůstat utajen. Takže bych neřekl, že by redaktoři pociťovali vysloveně nějaký tlak nebo povinnost. Kde všude vlastně Masaryk anonymně publikoval? Takových novin a časopisů byla celá řada, ale obecně se dá říci, že se převážně jednalo o periodika politických stran a skupin, které sympatizovaly s politikou tzv. Hradu a osobně prezidenta Masaryka. Mezi ně patřily třeba listy Čas, Národní osvobození, Lidové noviny, Prager Presse nebo Peroutkova revue Přítomnost. Výjimečně byly prezidentovy články umisťovány i do periodik pravicových stran, například počátkem dvacátých let několik glos v agrárním Venkovu. Masarykova novinová publikační činnost se dá považovat za jednu z neformálních vlivových strategií Hradu. Jak na „komentářovou politiku“ reagoval parlament? Protože se jednalo o články nepodepsané nebo podepisované různými šiframi, bylo pochopitelně obtížné určit autora. V parlamentu se však občas řešily — a někdy i dosti bouřlivě — prezidentovy podepsané články a hlavně rozhovory poskytnuté zahraničním korespondentům, zvláště o otázce hranic, třeba s Maďarskem. Takových afér bylo víc, jednu takovou – o prezidentově rozhovoru pro tiskovou agenturu London General Press v září 1930 — zmiňuji hned v úvodu své knihy. Nicméně k prezidentovu angažmá v tisku se občas dosti kriticky vyjádřili (důvěrně) i ministerští předsedové Antonín Švehla nebo Jan Černý. Černý tak učinil v roce 1926 v souvislosti s aférou generála Gajdy a prezidentovými zásahy do ní. Tam se ovšem nejednalo o anonymní článek, nýbrž o prezidentův rozhovor poskytnutý německému listu Prager Tagblatt.