Materiální podmínky svobody

Kniha Materiální podmínky svobody představuje myšlenku univerzálního základního příjmu, který je ve své podstatě občanským platem vypláceným nepodmíněně každému členu společnosti, což mu má umožnit svobodnější volbu pracovní činnosti, jíž se hodlá věnovat. Ta nemusí mít nutně charakter práce za odměnu, ale například práce dobrovolnické, kterou lze na rozdíl třeba od „zaměstnání“ burzovních spekulantů, poradenských expertů a koneckonců i většiny politiků považovat za společensky prospěšnou.

Autor sleduje vývoj myšlenky základního příjmu od jejího prapůvodu, který spatřuje na konci 18. století v díle Thomase Paina, definuje pojem a rozebírá případ státu Aljaška, kde základní příjem funguje již od r. 1982. Jeho argumentační odůvodnění nachází v úvahách o podmínkách svobody jednotlivce u význačných myslitelů minulosti (Aristotelés, Cicero, Robespierre aj.). Mezi klíčové fenomény, na něž základní příjem reaguje, patří past chudoby a nezaměstnanosti a prekarizace práce, s níž je spojena nutnost její redefinice. Zavedení základního příjmu by mnohým poskytlo šanci na důstojnější život a možnost osobního rozvoje. (z anotace)


Základní příjem: Výhody, otázky, pochybnosti

Základnímu příjmu je připisována řada výhod, vzbuzuje však také celý soubor pochybností a otázek. V následujících odstavcích nejdříve podám krátký přehled výhod.

Základní příjem odstraňuje všechny známky stigmatizace. Vzhledem k tomu, že na něj mají nárok všichni, a to univerzálně a bez dodatečných podmínek kromě občanství nebo trvalého pobytu, nestigmatizuje jeho příjemce, neboť jej pobírají všichni.

Základní příjem umožňuje větší pružnost trhu práce. Tato flexibilita jde ruku v ruce s větší ochranou pracujících. Základní příjem umožňuje pracovníkovi větší svobodu při výběru práce. Zvláště důležitým rysem je, že taktéž poskytuje možnost učinit klíčovou volbu — nepracovat za mzdu. Kdosi to nazval „dekomodifikací pracovní síly“. Základní příjem rozšíří i prostor pro svobodnou volbu, pokud jde o organizační podobu placené práce (například samozaměstnávání nebo družstva).

Základní příjem zabraňuje vzniku pasti chudoby a pasti nezaměstnanosti. Tyto „bludné kruhy“ se objevují při podmíněných podporách, tedy při vyplácení peněžních dávek, které však nelze kumulovat (tj. jedná se o peněžní transfery, které jsou neslučitelné s dalšími zdroji příjmů, a tudíž neumožňují získat prostředky nad určitou stanovenou hranici). Z toho vyplývá absence stimulů k přijímání práce na částečný úvazek nebo práce za jakoukoli odměnu, ke které dochází v situaci, kdy člověk pobírá některou z podmíněných podpor. Technicky to můžeme vyjádřit následujícím způsobem: mezní daňová sazba, která se aplikuje na každou peněžní jednotku nepocházející z podmíněné podpory, dosahuje v mnoha případech 100 %, což je totéž, jako kdybychom řekli, že se tratí jedna peněžní jednotka z podpory za každou peněžní jednotku ze mzdového příjmu, který by člověk mohl mít. Řečeno ve zkratce, pasti chudoby a nezaměstnanosti vznikají tehdy, pokud je pobírání dávek, a to jak finančních, tak jakéhokoli jiného druhu, podmíněno tím, že úřady ověřují dostatečnost příjmů získávaných na trhu práce. Past nezaměstnanosti je zvláštní druh pasti chudoby. Vzniká v situacích, v nichž je výhodnější odmítat placenou práci a neztrácet sociální dávku v nezaměstnanosti. Na rozdíl od podmíněných podpor základní příjem nepředstavuje žádný příjmový strop, nýbrž pouze určuje základní příjmovou úroveň, k níž lidé mohou přidávat jakýkoli další příjem. Tímto způsobem by základní příjem, který je nepodmíněný a naprosto slučitelný s dalšími zdroji příjmu (včetně placené práce), zamezil problémům spojeným s pastmi chudoby a nezaměstnanosti.

Základní příjem umožňuje jiné rozdělení mezi třemi druhy práce. Budeme mít příležitost všimnout si toho blíže v kapitole čtvrté. Na tomto místě postačí, když řekneme, že při základním příjmu jsou lidé svobodnější v rozhodování o tom, kdy a jak budou poskytovat svou vlastní pracovní sílu výměnou za mzdu nebo zda chtějí raději vykonávat nějakou dobrovolnickou práci či věnovat více času reprodukční neboli domácí práci.

Základní příjem zmírňuje nechuť k riskování a umožňuje větší inovaci. Existují dva druhy podnikavých lidí: ti, kdo se mohou opřít o jakýsi polštář (ve většině případů rodinné zázemí), který jim dovoluje přijít s racionálním a střídmým podnikatelským záměrem, a pak jsou tu tací, pro něž je samozaměstnávání jedinou možnou pracovní příležitostí. Ve druhém případě se podstupuje riziko nejen případné ztráty investice, nýbrž i možné ztráty prostředků k obživě jako takových, což má za důsledek to, že každé rozhodování je mnohem více stresující. To však není zdaleka všechno. Řadu potenciálních podnikatelů či živnostníků v mnoha případech odrazuje nedostatek minimálního počátečního kapitálu. Základní příjem by naopak dovolil podnikavým lidem z druhé skupiny financovat vlastní podnikatelský záměr a současně by jim umožnil, aby nebyli existenčně tak závislí na jeho úspěchu.

Základní příjem podrývá (ale neodstraňuje úplně) schopnost zaměstnavatele být dominantním faktorem v pracovním vztahu. Vyjednávací možnosti a strategie v pracovněprávních vztazích doznávají změn, poněvadž slabší strana do tohoto vztahu vstupuje základním příjmem posílena. Tím ovšem netvrdíme, že se dosáhne úplného zrovnoprávnění obou stran pracovněprávního vztahu. Podnikatel či zaměstnavatel je i nadále aktérem, který určuje obsah, formu i podmínky (včetně ekonomických), jež tento vztah bude mít, a současně si udržuje i své řídící pravomoci. Základní příjem by nicméně poskytl pracujícím lepší vyjednávací možnosti a posílil by jejich vyjednávací pozice.

Základní příjem zvýší mzdy za neatraktivní a nedostatečně stimulující práce, jelikož by nikdo nebyl nucen je přijímat, aby mohl přežít, a zároveň by vedl k poklesu průměrných mezd za atraktivní práce a za práce, které přinášejí uspokojení samy o sobě. Namáhavé práce v extrémně náročných podmínkách by za současné mzdové úrovně přestaly být přijímány. Tímto způsobem se zvýší tlak na podnikatele, aby na svá bedra převzali podstatné zvýšení mezd, jež by uvedené druhy práce dostatečně zatraktivnilo.

Jsou však všechny tyto výhody skutečně takové, jak tvrdíme? Těch, kdo se poprvé blíže seznamují s myšlenkou základního příjmu, se obyčejně zmocní celá řada nejrůznějších pochybností a otázek. A když se je podaří vyřešit, vyvstávají další, možná ještě složitější pochyby a otazníky. Některé z nich mají normativní charakter, tj. týkají se otázek souvisejících se spravedlností myšlenky základního příjmu. Jiné jsou technického rázu, tj. týkají se přímo aspektů praktických, zvláště pak — i když nikoli výlučně — ekonomických. Jakým intelektuálním proudům musí čelit takové opatření, jako je základní příjem? Je myšlenka základního příjmu spravedlivá? Ten, kdo nechce pracovat, má právo pobírat nepodmíněnou podporu? Zmizí chudoba? Nejsou přece jen lepší podmíněné dávky charakteristické pro sociální stát? Je vůbec možné základní příjem financovat? Lidé by při základním příjmu dál pracovali? Nebylo by lepší garantovat právo na práci? Měli by pracující pobírající základní příjem lepší vyjednávací možnosti? Jaký vliv by měl základní příjem na emigraci chudiny z nerozvinutých zemí do zemí bohatých? Vydělávají na základním příjmu všichni — bohatí stejně jako chudí? Měly by se o myšlenku základního příjmu zajímat ženy? A nakonec: myšlenka základního příjmu jen zmírňuje kapitalismus, nebo je to opatření, které může být součástí socialistického myšlení?

[…]

 

O právu na práci (placenou) a základním příjmu

Chtěl bych dále zmínit otázku, která vzbuzuje jistou polemiku, a to (zdánlivý) protiklad mezi základním příjmem a placenou prací (zaměstnáním). Základní příjem však v žádném případě proti placené práci nestojí.

Obhajoba myšlenky základního příjmu neznamená, že současně zastáváme názor, podle něhož disponovat společensky uznávanou placenou prací nemá žádnou hodnotu. Být zastáncem myšlenky základního příjmu je nejen zcela slučitelné, ale dokonce komplementární k ochraně zájmů těch lidí, kteří si přejí placenou práci vykonávat. Mnozí příznivci základního příjmu správně poukazují na výhody, které by základní příjem mohl mít pro umožnění přístupu k tomuto typu práce. Mezi výhodami je třeba zběžně zmínit následující čtyři přednosti:

  1. Základní příjem podnítí jakési „spontánní rozdělování“ placené práce či zaměstnání tím, že mnohým jednotlivcům poskytne vítanou možnost pracovat méně hodin, zatímco jiným nabídne příležitost tento uvolněný časový „prostor“ obsadit.
  2. Základní příjem mnohým lidem umožní větší a lepší přístup k placené práci či zaměstnání, a to různými způsoby: a) základní příjem odstraní nechvalně známou „past nezaměstnanosti“; b) základní příjem posílí pozice slabší smluvní strany při sjednávání pracovních smluv a podpoří tak větší flexibilitu trhu práce, ovšem v jiné podobě než cestou oklešťování pracovněprávní ochrany a zvyšování sociální nejistoty tak, jak se to děje v současnosti; c) mnohým lidem základní příjem přiblíží možnost přijímat určité druhy prací, které jsou buď žádané, nebo atraktivní, ale které si člověk nemohl dovolit vykonávat proto, že jsou špatně placené kvůli své nízké produktivitě.
  3. Noguera připomíná Van Parijsův argument, že dnes je právo na práci neudržitelné bez masivních subvencí ze strany státu, a dodává: „Základní příjem představuje metodu, která se pokouší poskytnout právo na příjem všem, avšak nikoli za cenu toho, aby si toto právo kupovala na úkor práva na práci. Spočívá totiž v distribuci podpor na zaměstnanost přímo do rukou potenciálních zaměstnanců tak, aby to byli oni (a ne zaměstnavatelé), kdo budou rozhodovat o tom, která zaměstnání si tyto státní subvence zaslouží a která nikoli“.
  4. Základní příjem vytvoří podmínky k posílení sebeúcty lidí tím, že člověk bude moci vykonávat různé typy práce, které přestanou být „umělými“ pracemi garantovanými státem jakožto „podpora“ nezaměstnaným. Přidáme-li k tomu předpoklad, že díky základnímu příjmu vzroste i vyjednávací síla potenciálního zaměstnance (slabá smluvní strana při sjednávání pracovního kontraktu), tak pro vytvoření dostatečné nabídky práce by měly buď stoupat mzdy za nepříjemné práce, nebo se měnit pracovní podmínky tak, aby tato zaměstnání byla přijatelnější. Základní příjem s sebou přinese rozšíření možností výběru práce (namísto udržování lidí v „pasti či bludném kruhu nezaměstnanosti“ nebo v absurdních zaměstnáních garantovaných v rámci workfare programů). Kromě toho je vhodné zdůraznit, že základní příjem nerozlišuje mezi těmi, kdo vykonávají placené zaměstnání, a těmi, kdo se zabývají domácími nebo dobrovolnickými pracemi: příjem budou pobírat všichni, čímž vzroste míra srovnatelnosti mezi všemi třemi zmíněnými druhy práce.
Překlad Štěpán Zajac

 

Vydává nakladatelství Rubato.