09/09/2020 | komentář | Zdeněk Staszek

Ministerská pozvánka do obchoďáku

Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) přišel podle informací Českého rozhlasu na počátku léta s iniciativou na podporu knižního byznysu. Ministerstvo školství mělo každému žákovi základní nebo střední školy zajistit poukázku na nákup knih. Svaz při setkání s vládními zástupci argumentoval finančním propadem nakladatelů a knihkupců způsobeným protipandemickými opatřeními.

Pomoc zasaženým podnikatelům by se navíc efektivně spojila s kampaní na podporu čtenářství. „Byl by to skvělý vzkaz dětem, že na čtení záleží, a motivace do budoucna,“ píše předseda SČKN Martin Vopěnka v pondělním tiskovém prohlášení. „Žáci či studenti by se radovali ze své knihy, mnoho z nich by poprvé našlo cestu do knihkupectví.“

Vláda byla projektem zpočátku nadšená. Ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček přislíbil vouchery ve výši 300 Kč na osobu financovat. Realizace byla plánovaná prostřednictvím ministerstva školství — poukazy by si s jeho pověřením tiskly a distribuovaly jednotlivé školy samy. Na deset voucherů pro žáky by připadal jeden pro samotnou školu. „Mohla by tak doplnit školní knihovnu,“ vysvětluje Vopěnka.

V této podobě projekt příslušná ministerstva a SČKN údajně odsouhlasily na konci července. Problém nastal ve chvíli realizace a administrace poukázkové pomoci. Karel Havlíček z ANO uvedl, že zajistí financování a může poskytnout i kapacitu informačních systémů ministerstva průmyslu a obchodu, ale kvůli vytíženosti jeho úřad víc nabídnout nemůže. „Jedeme úplně nadoraz, máme programy Ošetřovné, OSVČ, Nájemné, Kultura, pomáháme ČMZRB (Českomoravské záruční a rozvojové bance). Rádi v tom pomůžeme, ale jde to přes školy, což je MŠMT.“

Ministerstvo školství se ovšem ohradilo, že podpora podnikatelů skrze vouchery není v jeho kompetenci. Během srpna se tak projekt dostal do mrtvého bodu — a to už se stačila zapojit i ministryně financí Alena Schillerová (ANO) a ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO).

Z posledních jednání vyplývá, že pro ministerstvo školství by bylo nejjednodušší o peníze vyhrazené na vouchery — jde o 400 milionů korun — navýšit samotné rozpočty škol na nákup knih, učebnic a pomůcek. Tento návrh však neodpovídá záměrům SČKN. Školy by totiž nakupovaly knihy on-line, ve velkém a od specializovaných dodavatelů učebnic a malí nakladatelé i knihkupci by tak jednoduše ostrouhali.

Nabízí se (vcelku opodstatněné) hodnocení, že bohulibý projekt zabila nepružná byrokracie či (opět opodstatněně) že se vláda pouští do nekoncepčních investičních divočin. Pozornosti by nicméně neměl ujít ani samotný návrh SČKN. Knihkupeckému a nakladatelskému svazu samozřejmě přísluší podobně jako každé jiné profesní organizaci právo propagovat a prosazovat na vládní úrovni opatření chránící zájmy jeho členů a celkovou kondici knižního průmyslu. Už kvůli tomu je dobré se na jeho návrhy podívat blíže a kriticky. A dobré je to i kvůli tomu, že krizová opatření a další iniciativy svazu mohou ve svém důsledku být spíše kontraproduktivní a vedle podpory vlastních členů ubírat jiným aktérům tuzemské knižní a literární kultury.

Na celém projektu knižních poukazů je možná nejzajímavější skutečnost, že to není poprvé, co chce Svaz knihkupce a nakladatele podpořit formou kuponů. V roce 2016 se v parlamentu i médiích chvíli mluvilo o tzv. kníženkách, knižní obdobě stravenek. Projekt prošuměl stejně, jako zřejmě letos prošumí iniciativa poukazů pro školáky. I v jádru kníženek tehdy byly státní peníze — stejně jako stravenky měli zaměstnavatelé i knižní kupony odepisovat z daní — a i tenkrát zástupci SČKN projekt ospravedlňovali podporou čtenářství.

Koncepce kníženek se míjela se svým smyslem. Vedle problémů známých u stravenek, s nimiž se dá často nakoupit i něco jiného než obědové menu a potraviny, totiž navrhované přilepšení zvýhodňovalo ty, kteří finanční motivaci k nákupu knih nepotřebují, čili lidi se zaměstnáním nabízejícím podobné benefity. S motivem podpory čtenářství se navíc pojí argument, že stát má v této agendě hned několik poměrně robustních institucí — zejména knihovny a školský systém —, a pokud by chtěl být ve věci aktivnější, pak by to mělo být formou podpory těchto míst, a nikoli podivnými zaměstnaneckými úlevami.

Současná iniciativa se v některých výrazných ohledech a především okolnostech liší. Zaprvé tu je pandemie koronaviru a jí způsobená ekonomická krize, která se navíc teprve rozjíždí. Finanční vzpruhu tak potřebuje snad každé podnikatelské odvětví, to knižní nevyjímaje. Zadruhé byly (tedy stále ještě zřejmě jsou) knižní vouchery určeny všem žákům bez rozdílu a peníze tak mají šanci doputovat k dětem a rodičům, kteří se do knihkupectví z různých sociálních a ekonomických důvodů jen tak nepodívají.

Přesto vzbuzují knižní poukazy pro školáky pochybnosti. Nejde tu tolik o problém patrný už u kníženek, jenž je vlastní všem kuponům a poukázkám, tedy že je lze směňovat či za ně kupovat jiné než poukazované zboží (v některých knihkupeckých řetězcích se nabízí například sortiment papírenského zboží, hraček a dárkového zboží; o zpětné kontrole správného využití voucherů a zásadovosti personálu snad nelze ani snít), jako o samotný předpoklad celé akce, na který stát a jednotlivá ministerstva přistoupily: o snahu udržet trh v předkrizové podobě. Z pohledu některých členů SČKN samozřejmě dává smysl snaha zachovat si podnikání. Z perspektivy občanů, malých a nezávislých nakladatelů a knihkupců a nakonec i státu se tento smysl poněkud vytrácí. Ony stovky voucherových milionů by totiž ve velké míře skončily v kasách knihkupeckých řetězců a částečně pak sanovaly ztráty způsobené nájmy v obchodních centrech.

Nechtěný komentář k tomu poskytla také reportáž Českého rozhlasu: „Zatímco menší nakladatelé i knihkupci se s krizí poprali po svém, ti větší pocítili její dopady výrazněji. Například kamenná knihkupectví v obchodních centrech hlásí citelné propady tržeb. Část lidí totiž stále pracuje z domu a do obchodů nezavítají ta často.“

A to vše se děje v době, kdy i podnikatelé závislí na retailu začínají pochybovat o budoucnosti nákupních center a hledají nové obchodní modely, kdy se diskutuje o tom, že obrovské prostory shopping center budou muset nabídnout mnohem více než jen prodejny, pokud chtějí přežít.

Možná je tak paradoxně dobře, že byrokratické rozhazování rukama zastavilo hurá projekt SČKN. Neznamená to, že knižní průmysl a knihkupecký byznys nepotřebují vzpruhu, to rozhodně potřebují. Podobná pomoc by se však mohla odehrát na legislativní úrovni, ať už snížením či úplným zrušením DPH na knihy, nebo zavedením jejich pevné ceny, jak tomu je třeba ve Francii. Nikoli však přesypáváním stamiliónů z ministerstva průmyslu a obchodu do ministerstva školství, které by následně nechalo ředitele základních a středních škol tisknout vouchery za tři stovky, které by skončily… Kde vlastně?

Od státu — jakkoli je to naivní — bychom měli požadovat promyšlenější investice, ať už se schovávají za jakékoli ctnostné záměry. Nejen co do transparentnosti, ale i co do koncepce. Jestli by nakonec nebylo smysluplnější každé škole dát tři sta metrů v nákupáku.