Dům u Lánu

(Alice)

Kocour spí. A sněhem voní vzduch. Včera se do kuchyně nanosilo dřevo. Na některých polínkách kvetou letokruhy. Na stole jsou pohozené brýle. Kolem profrčel vlak.

Sedím v kuchyni, na dřevěné vydrhnuté podlaze u teplé hliněné modré pece, v místnosti jsou zamlžená okna, jako by na ně někdo hodný nadýchal, ven téměř nevidíš, ale uvnitř v kuchyni je teplo. Místnost je temná. Je v ní smutno a někdy je i za okny, ačkoli padá sníh. Nahlas. Další vlak. Jako by chtěl někoho vylekat. Je pozdě, ale my ještě pořád plkáme. Občas, když pod okny projede vlak, jsou vidět jiskry, odletí od něj jako hobliny!

V jednom koutě je modrá skříň se zásuvkami na jídlo, doma jí říkají kredenc — ve vrchní zásuvce bývá uložený makový nebo ořechový závin, je zabalený ve lněné utěrce a voní —, ve druhém koutě skříňka s vědrem průsvitné ledové vody — ruce v ní zčervenají a rozbolí — a umývadlo. Vedle umývadla jsou uloženy hřebeny. Když v dálce zahouká vlak, hřeben někdy vyklouzne z dlaně. V zásuvce jsou špulky s nitkami a zašmodrchaná klubka, cívky a jehly, smotky hadříků, jehly na dně, možná i špendlík. Když v ní někdo hledá, tak ty hadříky hladí. Kde jsou ty dírky, štěrbiny a trhliny, co je potřeba zašít? Čas tká, klubka se pomíchají s nitkami, i jehly, i špendlíky, i odtržené knoflíky… Ty nitky a klubka, ty hadříky mám ráda, knoflíky svítí na dně zásuvky nebo šuplíku a je jich víc, je jich víc než kuliček klokočí na růženečku! Olíznout nitku a provléct uchem jehly. Nitku dlouhou jako vlak.

A dole ve skříňce jsou uložené vyleštěné boty, pod nimi v zásuvce pak černý krém. Vonící mazlavá černá.

Venku je vánice. Dědeček, öregapa, si přede dveřmi oklepává obnošené teploučké krpce, kožešinovou beranici si otřepává o stehna, až potom vklouzne do místnosti. Krátký kožich i husté fousy má plné sněhu. Dupe a lomozí ve dveřích. Drkotá zuby. V jedné ruce má pár bažantů, v druhé pár koroptví. A najednou je všechno jasnější. Tající sníh stéká na podlahu. A stůl je jako dlaň, položí do ní ptáky, deska se zachvěje, vzduch v místnosti také. Vlak. A potom ten vzduch zmlkne.

— Strašné, taková fujavice!

Je teprve před Vánocemi, ale zima už je pořádná. Mraky cedí sníh. Nedávno byl v Esterházyho parku pro stromeček. Dělal to tak každý rok, protože v Čeklísi vánoční stromeček nekupovala žádná rodina. Nejdřív si jedličku vyhlídli, potom se šlo do parku a šlus. A v parku byly tehdy samé vánoční stromky. A samé šlusy. Kvetl na nich sníh. A padal. Potichu! Vítr ho rozháněl jako na jaře višňový květ. Zvedneš hlavu, tolik bílé a tak vysoko. S sebou nesl sekerku a pilku, možná i nějaké noviny. Kroky v napadeném sněhu, vlhne vůně dechu, vlhne vůně hlasu. Sněhem svět zvroucní, vždyť budou Vánoce. Pár ochraptělých ptáčat.

sikulova

Setřást sníh a potom seškrábat kůru z kmene. Pěkně rostlý stromeček. Jen to buchlo, odlétly piliny a větvičky se zakomíhaly. Sám si ho naložil na ramena jako kříž. Večer si půjde zahrát mariáš. Pořád je válka a po stromečku v lese zůstalo prázdné místo. Jen prázdné místo. Sníh přikryl kopeček, co po něm zbyl, všude se jen ze země tlačí takové bílé cecíky. Vánoce jsou už tady, z komína se kouří jako z lokomotivy, topí se ostošest.

Dům stojí na konci ulice, jen pár kroků od železnice, je to ten s hruškou magdalénkou před bránou, má velikánskou zahradu, ve které se v létě chodníčky rozdvojují i roztrojují, a nejeden se ztratí kdesi v poli tabáku, co sousedí s velkým kukuřičným polem.

Tomu říkají Lán. I později, když se mluví o domě, řekne se ten, který stojí u Lánu. Dům s hruškou magdalénkou před bránou. V létě v Lánu skřípe kukuřice, na podzim pak šustí a cení žluté zuby. Fakani si v něm s křikem hrávají na schovku. Vítr v něm ladí své píšťalky. V zimě, když pole spí, honí se tu křepelky a bažanti, někdy přeběhne myš, i dvě myši. Öregapa po zahradě den co den obchází svoje pasti a přinese koroptev nebo bažanta, někdy i dva. Opře o stěnu síto na kukuřici, podepře ho hůlkou, nasype pod něj zrní a vyčkává. Když přijde hladový bažant, najde zrní, síto spadne — a je tam! Basanďalátteremtete! Položí bažanty na kuchyňský stůl.

Před domem každou chvíli projede vlak, v létě padají hrušky, skřípe a píská kukuřice. Občas se ozve smích. A klásky mají chloupky. Když naprší, zpotí se. Když naprší, voní i koleje. Öregapa je ale málokdy doma. Chodívá ještě pracovat na železnici, je strojvůdce. Když jde do práce, babička, naďmama, mu připraví velkou koženou tašku, ve které je láhev s černou kávou, kus tlačenky s krajícem měkkého bílého chleba, nejlepší chléb je ten náš domácí!, a jindy jitrničku nebo něco, na co má právě chuť. Šetřivá, pracovitá naďmama ho potichu poslouchá, vždyť živí celou rodinu. Rozhlíží se po domě, lomozí, víří prach. Všechno je vyleštěné.

Öregapa je jen málokdy doma, a když přijde, potřebuje se vypovídat. Všechno, co přes den vypil, co viděl, ochutnal, zažil, ještě jednou takto poohmatává a poomílá na jazyku. Něco se mu možná přilepí na patro, a to nepoví.

A naďmama Juliana je doma vždycky, je vším a pro všechny. Ví všechno, co potřebuje vědět, má oči všude a na stopkách a léky na všechny bolístky. Pěstuje si příběhy a sny, slova a písničky jako květiny. Pěstuje i květiny. Obchází to tu očima i rukama, z rukou k ústům, z ruky do huby, z ruky do ruky a od rukou jen k dalším rukám.

Chvílemi do zahrady přes listí magdalénky nahlédne slunce. Floxy, které v létě kvetou na předzahrádce, spolu s hrušněmi zvláštně voní. Někdy v zimě vymrzne na kořenech tráva. Ale floxy vykvetou. Každý rok ve stejnou dobu.

Naďmama je svérázná a ve všem má pořádek a prsty. Stále něco vaří a drhne, nežvaní, jen se svým mužem, někdy s dcerami, smějí se při práci, potom před kuchyňské dveře vyšplouchne vědro vody a projede vlak, a potom v domě bývá zvláštní ticho. Přes den si na dědu občas vzpomene. Co asi ten náš apa teď dělá? Co jenom dělá?

Když byla mladá, pracovala jako vrchní kuchařka u Huberta, obchodníka se šampaňským v Pešti, potom se vdala za öregapu, vdovce s jednou dcerou, a spolu měli dalších šest dětí. Když jsou spolu, pořád se dohadují, ale s nikým si nerozumí tak dobře jako s ním. Vdala se za öregapu a za Ilonku, moc chtěla mít někoho ráda, na vlastní dětství zapomněla, ani si nevzpomene, nemyslí ani na to, jak stárne. Kolem sebe měla vždycky děti. Kdyby chtěla spadnout, ani by možná neměla kam! Dva synové, jeden teď dělá na celnici, druhý pracuje, jak jinak, u železnice, a čtyři děvčata. Nejstarší, Ilonku, si přivedl öregapa. Naďmama Juliana, která se občas dívá za vlakem, v létě posbírá hrušky z chodníku, na podzim ořechy ve dvoře, a jinak se stále motá po kuchyni. Všechno je správné tak, jak to je. Jedním okem se možná směje a druhým pláče, ale ve svém nitru zahřívá spíš rodinu než sebe.

Zaskřípe kukuřice žlutými zuby a na chodník v létě občas pleskne hruška magdalénka.

A öregapa je veselý člověk. Pořád je připravený udělat nějakou lumpárnu. I oči se mu smějí. Když je pěkný den, nemůže přece hnípat doma! Někdy se objeví na zábavě, přihne si a postaví do latě i mladší chlapy. Skáče a skáče, podlaha duní, jako by se měla provalit, kolena mu praskají a vyzpěvuje. Nejraději tancuje čapáše. Když se objeví podobně dobrý a veselý tanečník, hned se řekne: „Celý Naďjánoš!“ I doma, když má dobrou náladu, vezme niněru, jednou rukou točí klikou a druhou vyhrává a vyhrává. Občas se plácne po stehně. Jak jen umí i s naďmamou zpívat! Naďmama má ráda písničku Hoja ďunďa hoja, poslala nás královna. Nikdy ale netancuje, jednu nohu má o pár centimetrů kratší. V Senci si proto nechává šít speciální kožené boty na vysokých podpatcích. Když jde, jako by vyklapávala písničku. Všichni doma ji poznají po chůzi. Stále ji vyťukává a vtlouká do podlahy. Hoja ďunďa hoja! Vlak. Písnička. A kukuřice.

Pochází z Maďarbélu, z velké a bohaté kulacké rodiny. To za její věno se koupilo hospodářství u Lánu. Je vždycky elegantní a upravená, nosívá sukně po kotníky, blůzky a krátké vlněné kabátky. Nikdo se neobléká tak jako ona.

Čas od času nastoupí do vlaku, cestuje do Sence na trh, všichni prodavači ji znají. Ve vlaku si jí nemůžete nevšimnout. Velmi brzy, už asi ve třiceti letech, zešedivěla, úplně bílé vlasy má hladce učesané, vzadu zapletené do copu, stočené do drdolu a sepnuté dvěma vlásenkami. Do Sence, do kostela, na mši, do polí, někdy vedle ní cupitám já, její děvčátko. Její ovečka, její žabka…

Bydlí tu s námi i stará babička Dudunka, jinak Anežka, která se za svobodna jmenovala Baloghová, öregapova máma. Sedává ve třetím koutě naproti peci, nohy položené na štokrleti, vsedě se opírá o polici a dřímá jako kočka. Houpá se, hotó-hi, hotó-hi, a je nedoslýchavá, občas si přihne a potom si někdy povídá sama se sebou. Když nepoznáš míru v pití, jazyk ti ztěžkne a bujarost je v řiti, směje se öregapa… Její muž Štefan Nagy se už dívá z nebe, možná podřimuje jako zestárlé slunce, ale tady na zemi uměl léčit zvířata, znal všechny, úplně všechny choroby, lidé za ním dokonce přicházeli i se svými trápeními, protože předvídal budoucnost. Podíval se na člověka a hned věděl, co ho bolí. Někteří říkají, že uměl čarovat. Někdy prý z hejna slepic vybral kuře, z kterého nic nebude, praštil s ním o zem, kuřátko zatřepetalo křidélky, překulilo se, píp, a potom už nic, bylo po něm. Naďmama ho mlčky nametla na lopatku a hodila na hnůj. Když kráčel po dědině, všechny kočky raději vylezly na strom a psiska, ležící třeba v prachu přede dveřmi, stáhla chvosty, zavyla a vlezla raději do boudy…

(Jiný, podobný domácí zvěrolékař žil dřív i v Pustých Úľanoch a chodívali za ním lidé z širokého okolí. Ten pomáhal ovcím i krávám při zdutí na jeden ráz, vždycky se jim z břicha vyvalil hrozný smrad, nebo tahal vzpříčená telátka z břicha, psiskům zuby z tlamy, chodíval kastrovat vepře a dělat lidem zabíjačky, no a jednou kdesi zakopl, azapádmindenit, hnisal mu potom prst a bolel jak šlak, tak si ho polil terkelicou, polil i sekeru a i do sebe převrátil na kuráž a švác, bolavý malíček na noze si odsekl. Potom ležel v kuchyni, zpíval neslušné písničky a okolo něj lítaly mouchy.) Do čtvrtého kouta naplivali andělé, slina se odtud rozkřikuje, někdy maďarsky, jindy slovensky, a zpívá

Pod čeklíským zámkem velká hlubina,

spadl do ní šohaj s černýma očima,

a když se on topil, na chlapce zavolal,

kamarádi moji, už jsem se vám schoval,

nebo vypráví, třeba o čeklíské Eleně, která přelstila Turky a potom na svém hradě Várdomb opila jejich velkovezíra silným červeným vínem, uťala mu hlavu, obrátila naopak podkovy svému hřebci, aby Turkům zmátla stopy, vysedla na koně a zabila se, protože ve cvalu narazila hlavou do stromu, ať je jí zem lehká, nebo těžká jako duchna, ať ji zahřívá. Anebo vypráví o čeklíských svících, ach, opět Turci, a ta Elenka!, teď se rozhodla, že Turkům nevydá svoje sídlo a Hasan Beg, který hrad okupoval, věřil, že hrad i jeho velitel v sukních — Elena — budou jeho. Ta se mu ale jen smála! A mezitím, co on snil o dni, až se tak stane a on ty suknice jemné jako pápěří rozhrne a rozpálí její stehna, hradní paní s brtníkem z Modré a puškařem z Trenčína se smluvili, a když se blížila bouřka a nad hradem se smrákalo, Turci právě tehdy měli zaútočit, spatřili ale v každém okně hořet velkou svíci a Beg Hasan věděl, že hořící svíce ochraňují lidi před bouřkou, pršelo a kapky dělaly v loužích kroužky, trčel tam pod hradem Várdem nad Gederbou, a nechtěl porušit tento obřadní rituál, i když sám se sice bouřky taky bál, měl však čeklíský hrad na mušce, jeho čtyři vojáci z nejvyšších stromů sledovali, co se tam odehrává.

Z šedé oblohy lilo, déšť bubnoval po celtovině, hromy a blesky uspávaly turecké vojáky, čeklíská Elenka ale nespala, věděla, že hrad o půlnoci vybuchne, do tajných chodeb nahnala ženy a vřískající děti, kterým matky přikrývaly ústa dlaněmi, při světle ze svící ztráceli zásoby i zlato, které narychlo vzali s sebou. O půl dvanácté odešly i poslední stráže, nechaly čepky na krátkých hůlkách, aby si Turci mysleli, že se ještě stále modlí, ať to strašné hromobití skončí, a ve tři čtvrtě na dvanáct krásná velitelka, brtník a puškař zapálili šňůry a utekli za ostatními tajnou chodbou. Strašný výbuch rozmetal hrad po širokém okolí.

Brtník s puškařem padli u Ivanky do tureckého zajetí.

Pak turecké pustošení skončilo a čeklíské svíčky už nevybuchovaly, v rozvalinách hradu jako by se ale neustále mihotalo světlo. A tehdy šla stará Buzgovičová prát šaty na Černou vodu u Čeklísi. Když se unavená vracela domů, opřela si mokrou nůši o zříceninu a odpočívala. Najednou se před ní zatřásla a rozevřela zem a v jámě se objevilo dvanáct sudů. Ty sudy byly po okraj naplněné zlatými a stříbrnými mincemi a na jednom seděl kohout. Stará Buzgovička se pokřižovala a rychle si ze sudů nabrala zlatých i stříbrných mincí, co zvládla unést, a celá šťastná se vydala domů. Když se jí v noci zjevili dva páni, kteří měli na nohou kopýtka a vybízeli ji k tanci, věděla, co ji čeká za společnost. Zamkla se a do rána se modlila. Hned ráno se ze strachu vydala ke knězi, aby jí poradil. Ten jí řekl, aby polovinu peněz dala kostelu a druhou polovinu aby si nechala pro sebe. Dokud se neutratily poslední peníze, noční návštěvy se opakovaly, už zase jdou, už jsou tu. Ráno co ráno kokrhali kohouti a ona se modlila Otčenáše a Zdrávasy, růženec měla celý ohmataný, jak se tak bála.

A někdy třeba slina, hustá i hnusná, zmlkne, to andělé zrovna krouží pod lampou, šramotí křídly, jako by je měli z kukuřičného šustí, okolo projede vlak, zavrže Dudunčina dřevěná stolička, zaklapou naďmaminy boty, na zimníku öregapy potichu taje sníh.

Doma si povídají o všem možném.

Öregapa je jako hodiny. Jeho příchody a odchody určují rytmus i metrum této rodiny, to jemu se všechno a každý v rodině přizpůsobuje, zabíjačky — dvě tři vykrmená prasátka —, stáčení studeného bílého vína dole ve sklepě, žně, i to, kdy zazvoní kosy a vůbec, všechny velké práce na zahradě, pečení chleba nebo návštěva sklípku v kopcích ve vinici. Vezme citeru a zpívá, náboženské i světské, slovenské i maďarské, všechny od počátku světa, De profundis, svatební, vánoční, Laudate, fanfáry i odrhovačky, prostopášné i ušlechtilé, vyhrává na citeru a nohou tluče do stolu. Okolo klapou vlaky a občas vyfrknou jiskry jako hobliny nebo je slyšet dlouhý hvizd.

Někdy ale vidíme ještě jednu mladou a velmi, velmi pěknou, možná trochu do sebe zahleděnou smutnou ženu. Nejčastěji v tmavých šatech až ke krku. Moje máma mluví málo. Má takový modrošedý smutný pohled. Předtím se občas smála. V létě sedávala s kamarádkami mezi oleandry na zápraží. Jindy běhala se sestrami a naháněly koťátka.

Někdy si čupne a dá se se mnou do řeči. Jindy vezme do rukou kotě, trochu ho polaská a zase položí na zem.

A stále nějaký vlak. Večer pohádka o čeklíských svíčkách, umrlci Engredym, nebo jiná, třeba o tom, kolik se v kterém roce urodilo vína nebo co všechno viděl öregapa v práci. Otec chodívá domů zřídka, ale hned je ho všude plno. Je četník. Máma chodí sem a tam, občas vykoukne zpoza muškátů z okna na ulici, stále čeká dopis. Přijde pošťák a mává dopisem, máma se směje. I öregapa s naďmamou se pak usmívají. A otec píše a píše. Je válka. Jednou prosí o cigarety, jindy o balík s ovocem, stále je mu smutno. V létě mu bylo líto, že si s rodinou nemůže dát vařenou kukuřici. Koncem léta se vařívá kukuřice každý den. Nejdřív ale kláskům zreznou chloupky a potom úplně zčernají. Jednou přijde dopis ze Štubnianských Teplíc, jindy ze Žemberoviec nebo z Krupiny. Je válka. Válka je. Všem se vecpala do života a dveře zavřela na závoru.

Mobilizace vyprázdnila Čeklís. Čím lepší chlap, hned ho berou. Vojenské vlaky jezdí přes Čeklís, vojáci vyzpěvují. Zpívají a houkají, smutné i veselé. V některých domech se rozloží německý štáb, potom Němci nasednou do aut a přijedou Rusi. Většinou se nastěhují do těch stejných domů, kde předtím byli Němci. Všude samý voják. Všichni jsou hladoví a všichni píšou domů. Čeklís má asi pět tisíc obyvatel, je tu pošta i s telefonem a telegrafem, obvodní notářství, četnická stanice, pět hostinců, pět obchodů, potravinové družstvo, mlýn, kulturní dům i kino.

Předtím dědinu obsadilo maďarské vojsko, změnili se představitelé obce i školy. Čeklís byl najednou v Maďarsku. Mnoho lidí tehdy přišlo o práci v Bratislavě, no a v březnu v třicátém devátém roce ho znovu připojili ke Slovensku, protože v ten den byl vyhlášen samostatný slovenský stát. Před obecním úřadem se konaly velké oslavy. Byl zvolený i vládní komisař. Všichni se tam byli podívat. Někteří slavili, jiní jen kroutili hlavami. A öregapa stále do práce a z práce. Povídá si s naďmamou, s dětmi i se zvířaty.

Najednou jsou na Vardombě umístěna protiletadlová děla.Všude samý voják. Kdo tomu rozumí? Každý! I ve vlaku jen o válce. A ve škole sídlí štáb. Nejdřív slovenští vojáci, ti se ale vytratí a naráz se ve škole roztahují Němci. Na první pohled je vidět, že všichni odešli narychlo. Na stole v koutě leží slabikář, pod oknem dětská kolíbka. Máma… Ema… A v dětském domově i v esterházyovském kostele se rozložila polní nemocnice, v obou ošetřují raněné ruské vojáky.

A toho roku jaké bylo jen teplé a pěkné jaro. I včely si přivstaly. Opilovaly stromy, ba i vína se ukázalo dost. Bylo hodně kukuřice, cibule i máku.

Někdy musíme utíkat do bunkru, který öregapa sám vykopal do svahu na zahradě. V tu chvíli nechá každý všechno ležet. A já se vždycky raduji, běžím napřed, pojďte všichni, utíkejte! V bunkru jsou vyrobené pryčny, svítíme petrolejkou, která voní a prská, posloucháme hukot letadel a dunění výbuchů bomb. Někdy je slyšet i vlak. Potichu si povídáme něco, co jsme si už možná předtím řekli nahlas v kuchyni nebo na dvoře, öregapa se pokouší žertovat, fajfka se mu ne a ne rozhořet, a naďmama s mámou se modlí svatý růženec.

— Nebojte se, ten hukot, to možná nahoře u sklípku spadla bomba. Když je člověk venku, tak kam se schová? Však minule to tam jednu babku zabilo, kameny lítaly, možná si to letadlo chtělo jen tak ulevit, — říká öregapa.

A stará babička Dudunka spí a usmívá se ze sna. Öregapa vždycky všechno ví. Najednou třeba prohodí, že bombardují Apolku. V noci, když přijde nálet nečekaně, seběhneme jen dolů do sklepa, přece jen je tam tepleji. Ležíme na kavalcích, každý zakrytý svojí peřinou, petrolejová lampa krásně voní a babička nám dává horký kyselý čaj s vínem. Ten má öregapa rád. Svítí ve skleněných pohárcích jako kočičí oči. Povídáme si. Někdy nás otravují myši.

Jen jednou bylo bombardování opravdu blízko. Letadla přelétávala nízko nad střechou domu, všichni jsme se nahlas modlili. Druhý den šel öregapa zjistit, co se stalo. Přišel zraněný, maďarsky naďmamě skloněné nad sporákem něco vysvětloval. Bombardovali starý železniční most přes Černou vodu. Azapád! Naďmama si rožkem zástěry utřela oči, i stará babička Dudunka se na chvíli probrala, pokřižovala se, zamrkala a dívala se před sebe. A máma je potichu jako vždycky.

A potom öregapa dlouho, dlouho nechodil do práce. Pavouci se leskle spouštěli po stěnách, Dudunka dřímala jako kočka, okolo ještě dlouho jezdily vojenské vlaky a andělé létali pod lampou. Dny utíkaly, naďmama s öregapou se občas dohadovali, který z nich odejde dřív, šedivé dny letěly, každému bylo čas od času do pláče, ale letěly, uháněly po svých cestách a chodnících, lidé jsou zlí, říkávala naďmama a stále se strachovala o své blízké.

Překlad Kateřina Tučková

 

Vydává nakladatelství Argo.


Veronika Šikulová (*1967) je slovenská prozaička. Absolvovala gymnázium v městě Modra na západním Slovensku, žurnalistiku vystudovala na Univerzitě Komenského, po studiu se věnovala publicistice a psaní prózy. První texty publikovala v literární příloze deníku Smena, v literárních časopisech Romboid, Slovenské pohľady aj. Žije a tvoří v rodném městě Modra.