Móda je v dnešním světě, stojícím na vrcholu racionality, jedním z nejpřesvědčivějších způsobů, jak se projevovat, jak vůbec existovat. Být aktuální dnes znamená především být módní; život v pravdě není ničím jiným než módním bytím, tedy životem v módě. Móda je konečně i jediným způsobem, jak projevovat racionalitu a vlastní (!) názor, a umění je jen způsobem, jak onu módní racionalitu zprostředkovat, jak myslet kladivem, skrze parní válec či  hesla slovníku cizích slov. (z anotace)


Je načase, aby Evropa začala napodobovat sebe samu

Při jednom z těch zatracených telefonických interview se mne ptali, zda si myslím, že krize v Perském zálivu ovlivní naši módu. Odpověděl jsem, že podle mne, pokud pominu případné ekonomické důsledky této války, móda nebude nijak přímo ovlivněna. Je to úplně něco jiného, než když v době „naftové krize“ byly v módě oděvy inspirované arabským světem: tuniky, rozevláté šaty a kalhoty, turbany.

Proč jsem takto odpověděl? Protože móda evidentně následuje a povzbuzuje vše, co je nějakým způsobem v popředí zájmu a předmětem sympatií. V citovaném případě je málo pravděpodobné, že by „kostýmy“ ze Středního východu budily nějaké sympatie: lidé neprojevují dostatek soucitu s tím množstvím nevinných, kteří jsou masakrováni leteckými útoky (ať už je provádí kdokoli), a místo aby se snažili pochopit mentalitu oněch národů, odmítají ji bez nějakého velkého rozlišování.

Jeden z četných příkladů vzácné nestrannosti: posuzujeme stejně arabského protivníka i arabského spojence. Vůbec se přitom nebere v potaz, že za rozpoutání války většinou nemohou jednotlivé národy, ale ti, kdo jim vládnou. Existovalo, abychom pravdu řekli, i krátké období, kdy jsme uvěřili iluzi, že také „lidové masy“ do toho mají co mluvit, že jsou schopny samostatně jednat proti vůli vládních či policejních autorit — příklady Maďarska, Československa, Polska byly možná pozitivní, ale bohužel podobné epizody byly a zůstaly ojedinělé.

Pokud se vrátím k oné otázce, již mi položili po telefonu, myslím, že mohu tvrdit, že k prosazení určitého oděvu nebo módy většinou dojde, když pochází ze zemí, prostředí či institucí, jež mají v příslušné době své „mytopoetické kouzlo“.

Jako příklad můžeme uvést zálibu v jistém typu anglosaského odívání: dost dlouhou dobu hlavně v předválečném období vzhlížela pánská elegance k Velké Británii jako k nejvyššímu vzoru hodnému napodobování; přejímal se nejen způsob odívání, ale i některé ceremoniály: od pití čaje po golf, od kožených předmětů po skotské látky. Tehdy představovala tato země nejsilnější světové impérium, jež pak po druhé světové válce neadekvátně nahradil zaoceánský plebejský zbohatlický bratranec. Bylo tedy logické, že „evropský snobismus“ se obracel k modelu zvyků a mravů „Commonwealthu“ jako k nejlepšímu a nejpřitažlivějšímu vzoru.

Po druhé světové válce došlo k snadno pochopitelné invazi amerických předmětů a symbolů: ochotně se přijímalo to, co nabízela či zdánlivě „darovala“ (viz Marshallův plán) velká vítězná mocnost, a začaly se napodobovat i její mravy a způsoby. Podobné okouzlení, i když v omezenější míře kvůli vzdálenosti a odlišnosti tradic a zvyků, vládlo později v souvislosti s Japonskem: jednalo se o ekonomicky vyspělou a mocnou zemi, jež byla hodna obdivu a uznání kvůli svým technicky dokonalým výrobkům (všechny ty perfektní složité elektronické hračičky) a také kvůli svým exotickým rituálům (jóga, zen, ikebana). Jaký bude další cíl našich snobských a konzumních ambicí? Jaký způsob života, styl oblékání či bytového zařízení budeme připraveni napodobovat a po kom se budeme chtít opičit?

Jak jsem řekl: jistě to nebude Střední východ, na nějž se alespoň v současné době pohlíží podezíravě, nebo přinejmenším s trapnou arogancí. Jistě to už nebudou Spojené státy, vzhledem k tomu, že poté, co zmizela euforie z Reaganovy éry, přestaly být vzorem hodným následování — je to země, jejíž pozlátko se i kvůli recesi, která zde vládne, již hodně přestalo lesknout. A tím méně se bude napodobovat evropský Východ, poté co se perestrojka okoukala a poté co se na výsluní zájmu nakrátko objevily a zase zapadly matrjošky a pár kožešinových ušanek.

Nezbývá zkrátka nic jiného než sama Evropa. Stará Evropa. Pro náš rozervaný kontinent přišel okamžik, kdy bychom měli čerpat sílu z našich zvyků a tradic, z mravů a mód, z našeho vlastního umění, z vlastní kultury. Skutečnost, že móda, nejen pokud jde o oblečení, ale i o užitkové předměty a bytové zařízení, vznikla ve dvacátém století ve Francii, následně pronikla do Skandinávie (hlavně pokud jde o bytové zařízení) a prosadila se poté v Itálii (v oblasti designu a odívání), by nás měla vést k zamyšlení, zda nyní nepřísluší právě Evropě, spíše než Americe či Asii, aby určovala v přítomnosti a nejbližší budoucnosti pravidla v oblasti stylu a umění. Nemíním to samozřejmě jako proroctví, spíše jako přání. Dokonce jako přání mnohem závažnější a opodstatněnější, než by se mohlo zdát. Věřím, že nastal ten správný okamžik pro to, aby se Evropa, i když si uchová a nashromáždí etnické a lingvistické odlišnosti všech svých „malých vlastí“, rozhodla sjednotit v útvar, který by nebyl podřízen velmocem, a to nejen kvůli své průmyslové a ekonomické síle, ale hlavně a především na základě svých sil kulturních a uměleckých, jež musí a může dokázat uplatnit. Podaří se to, pokud se přestane opičit po tom, co se děje jinde, a bude se snažit prosadit na zbytku planety místo ekonomické a politické nadvlády spíše kulturní a uměleckou angažovanost, tudíž i nadvládu v oné oblasti, jež je zdánlivě frivolní a efemérní, ale ve skutečnosti je zrcadlem hlubokého estetického nadání — v módě.

Je již zřejmé, že v naší době je synkretismus vítán, stejně jako míšení národů. Není nic horšího, než chtít zachovat nějakou evropskou etnickou čistotu (připomínalo by to jiné dramatické usilování o „rasovou čistotu“), z hybridizace zvyků, barev a chutí totiž vznikají chutnější a méně nestravitelné pokrmy (a to nejen metaforicky).

(Nova)_móda_módy-obálka

Móda nomádství a kyberpunku

Hodně se při nejrůznějších příležitostech diskutovalo o nomádství: tedy o vykořenění z rodné půdy, z vlastního habitat, z vlastního etnika, pokud je vůbec zmiňováno, o útěku bez zastavení z „úzkých“ hranic vlasti, jazyka, zvyků. Dokonce se hovořilo o „umělcích-nomádech“, kteří již nejsou vázáni způsoby a módami svého prostředí, kteří se snaží o kontakt s kolegy z cizích zemí, kteří přijímají cizí trendy.

Na tom všem je samozřejmě mnoho pravdivého i pozitivního a navíc to není způsobeno pouze tím, že je v současné době snadné cestovat, přemisťovat se, komunikovat. Nestačí tedy, aby se párek novomanželů z nějaké vesnice v Abruzzách rozhodl, že pojede na svatební cestu na Maledivy či do Indonésie, aby se dalo mluvit o nomádství. Je nezbytné rozvinout odlišnou mentalitu, odlišnou od mentality devatenáctého století, která se vymanila z rodinných, náboženských, etnických a politických konvencí a pro niž „celý svět je jedna vesnice“.

Pokud může být tento relativně nový způsob existence dnešního člověka pozitivním faktorem, je schopen zbavit jedince mnoha pout, jež jej dříve svazovala s vesnicí, s národem, s rodným kontinentem, na druhé straně nelze nevidět jeden dost negativní aspekt: hrozí, že takový člověk přijde o celou tu živnou půdu, jež tvořila a tvoří pevnou oporu osobnosti jako takové, půdu, v níž jsou zakořeněny jeho vlastní vzpomínky a vzpomínky předků, že se vytratí „genetická paměť“, pokud ji chceme chápat nejen ve fyzickém, ale i v „metafyzickém“ smyslu, tedy ony zvláštnosti ve vkusu, v citech a pocitech, ve zvyklostech. Nomád, osoba přesazená do jiné půdy, nebude nikdy mluvit jazykem cizí země stejně jako její obyvatelé, rodilí mluvčí, nikdy si nezvykne na určité zvláštnosti místní kuchyně či na jiný způsob spaní (vzpomínám si na své trápení s peřinou v severských zemích), nebo na proxémické „obchodní styky“ s bližním v arabském světě. Nomád se zkrátka po prvotním období nadšení z nového prostředí nakonec stane obětí portugalské saudade či německé Sehnsucht: onoho stesku, pro nějž mají kupodivu jiné národy přiléhavější názvy než my, možná proto, že průměrný Ital není moc sentimentální.

Nomáda bude nicméně pronásledovat i „obyčejný“ stesk, „algia del nostos“, Odysseova touha po návratu, a to jak nomáda fiktivního a pouze dočasného, tak nomáda skutečného, toho, pro něhož je nomádství definitivní volbou způsobu života. Ve stáří, v bůhvíkolikáté zemi, jež ho bude hostit po galaktických výpravách po celé planetě, bude sešlý nomád stále vnitřně cizincem a bude blábolit polomrtvý poslední slova svého dětského jazyka, která však pravděpodobně nikdo nebude schopen pochopit.

Ostatně ani taková pečlivá studie o nomádství (jako je knížka Arianny Dagnino z roku 1997), jež popisuje nadšeně různé etapy cesty novodobého nomáda a vyzdvihuje přednosti takového způsobu života, mne nedokáže přesvědčit, že tento jev je skutečně pozitivní, i když autorčin výčet „nových povolání“, s nimiž se v budoucnu počítá na základě budoucího vývoje globalizované a „digitalizované módy“, z nichž si vzpomínám na „biourbanistu“, „neoetnologa“, „domácího preceptora“, „galaktického agronoma“, „symbolického analytika“ a tak dále, je velmi svěží a zajímavý.

Na každý nový poznatek a výdobytek, nejen technologický, ale i lingvistický a sociologický; od kybernetiky po sémiotiku, od teorie informace po teorii chaosu, jsem pokaždé pohlížel s extrémní zvědavostí, a přece jsem si, když jsem slyšel všechno to opěvování novodobé nomádské civilizace, vždy zachoval přesvědčení, že se zapomíná na to, co je či co by mělo být skutečnou podstatou člověka. Něco podobného by na druhé straně mělo platit i pro bujení a šíření mládežnických sekt a pseudonáboženství, které bylo dříve typické hlavně pro USA. Dnes se více či méně mystické a satanské sekty a tajné společnosti staly skutečnou módou, o čemž svědčí šíření mládežnických gangů jako kyberpunk nebo hate groups, „skupiny nenávisti“ (s jejich duchovním vůdcem Richardem Butlerem). Tyto sekty, ať už ty zdánlivě „křesťanské“ (jako South Baptists s patnácti miliony přívrženců), nebo ty fanatičtější, jako zmíněné skupiny nenávisti, sbírají adepty v prostředí amerických farností s jejich nedělní školou a nespočetnými navzájem soupeřícími protestantskými podsektami, od snob episcopalians po skromné baptisty.

Na druhé straně je pravda, že našminkovaná smrt už není ani na naší straně Atlantiku tak výjimečná, ale v Americe existuje kromě smrti buržoazně zakamuflované ještě jiný druh smrti, a sice násilná smrt způsobená nekonečnou řadou vražd, rasového napětí až do té míry, že některé mládežnické gangy objevily perverzní potěšení z mučení svých obětí, z toho, že je podrobují ponižujícím rituálům. Nejnebezpečnější aspekt vytváření těchto gangů, ať už jsou ozbrojené, nebo ne, je však podle mne jejich kmenový charakter (který už se začíná rozmáhat i mezi evropskou mládeží, i když v méně přehnané formě): v USA se příslušníci takových „kmenů“ scházejí na rave parties, doprovázených příslušnými drogami, a na jiných podobných akcích, jež podle všeho nesvědčí o nějaké reálné předčasné účasti na světě dospělých, ale pouze o tom, že se tito lidé zabarikádovali ve svém kmenovém krunýři, aby získali onu údernou sílu, o níž dobře vědí, že ji jako jednotlivci nemají. Pokud jde o obrovskou expanzi hackerů (fanatických programátorů), může to svědčit o důležitosti, již získaly elektronické prostředky komunikace, internet a virtuální realita, přitom však tato pseudovědecká mánie vedla ke vzniku škodlivých počítačových virů a k formování mentality, jež považuje za možný „transcendentální“ cíl na jedné straně falešné vábení různých druhů mysticismu a okultismu typu new age, na druhé straně stejně iluzorní vizi „dematerializace“ v důsledku virtuální skutečnosti, vytvořené a fungující na počítači.

A pokud jde o starý slavný jazz: jen co vyprchaly vzpomínky na blues, které zpíval „černý otrok“ (tak oddaný svému bílému pánu), už tady byla móda rocku, sice nevázanějšího, ale také monotónnějšího, jednostrunného, se stále stejným rytmem, použitelného spíše jako basso continuo, jako doprovod k braní obvyklých drog a prostředek anihilace osobnosti pod psychedelickými světly a v ohlušujícím rámusu.

 

Tričko jako prostředek masové komunikace

Když uvažujeme o hromadných sdělovacích prostředcích, obvykle nám vytane ihned na mysli rádio a televize, noviny a obrázkové týdeníky nebo třeba i film. Málokdo si vybaví celé to velké obrazové panoráma tvořené nápisy, obrazy a typy písma, jež jsou základem grafiky (reklamní i nereklamní) billboardů, vývěsních štítů obchodů, návrhů firemního loga. Ještě méně lidí si uvědomuje, jaký význam pro výměnu názorů mají obrázky a různá sdělení, dokonce i politická a kulturní, či grafické a vizuální slogany, jež stále častěji ostentativně předvádějí muži a ženy, zvláště mladí, na oděvu, ať už kvůli tomu, že je to v módě, nebo z osobních důvodů, případně proto, aby se přizpůsobili všeobecnému zvyku. Placka s nápisem „I like Ike“ (ta nejznámější) byla obzvláště zdařilá díky asonanci mezi slovy a opakování dvojhlásky „ai“ v zájmenu první osoby singuláru ve zkrácenině jména Eisenhower a ve slovese like. Podobných nápisů existovalo nesmírné množství, vzpomeňme si třeba na „Make love, not war“, nebo „O.K.“, či Neotravuj mne — „Don’t bother me“, případně nadužívané a zneužívané Supermanovo „S“. Takovéto slogany se velmi často stávaly skutečnými hesly politických hnutí, sociálních revolt a ekonomických požadavků. Existuje však jedno „médium“, jež obvykle není bráno mezi ostatními prostředky masové komunikace dostatečně vážně, snad proto, že je pokládáno za příliš frivolní či „epidermické“ (a to nejen metaforicky). Je to T-shirt, dobře známé a všudypřítomné bavlněné tričko, které dnes nosí mládež (a nejenom ona) ve všech zemích světa a které je téměř vždy ozdobeno příslušným obrázkem či zvláštním nápisem. To, co nejvíce zaráží, když uvažujeme o všeobecné oblibě a rozšíření triček, je jejich reklamní účinek.

Dělají reklamu současně svému nositeli i některé slavné značce: jak je známo, mnohá z prvních triček nesla loga proslulých firem jako Cinzano, Xerox nebo Coca-Cola. Pak se nápisy začaly množit — od „Eat the Rich“ k „Virginia is for Lovers“, od „Las Vegas“ k „I love New York“.

Kuriózní je právě to, že tato trička se kupují (a často za drahé peníze). Firmy či instituce, jejichž jméno je na nich natištěno, je rozhodně nerozdávají zadarmo. Jinak řečeno, jejich nositelé či nositelky jsou ochotni jejich prostřednictvím dělat reklamu firmám, universitám, nápojům a platit to ze své kapsy, přičemž nejde dokonce ani o nepřímou, ale naopak o tu nejpřímější reklamu.

Vysvětlení není obtížné. Je známou skutečností, že jistá jména či určitá loga (Fiat, Mercedes, Coca-Cola, Pilsen, Tuborg, Martini atd.) dnes představují sama o sobě pro toho, kdo je předvádí, symbol společenského postavení, stejně jako když někdo staví na odiv třeba mýdlo, zapalovač nebo parfém. Tyto předměty přitom mohou být i naprosto neuspokojivé co do funkce, ale je na nich natištěno jméno velkého designéra.

Z toho vidíme, že tričko vlastně působí jako dvojitá reklama: jednak je to explicitní reklamní doporučení výrobků určité značky, jednak implicitní reklamní exhibice nositele, který tím, že takové tričko nosí, o sobě prohlašuje, že je up to date, v souladu s dobou a s jejími požadavky třeba ve sportu, v politice a konečně i v umění. A myslím, že nemusím připomínat, jak byla některá trička s obrázky ze slavných filmů, z kreslených seriálů či s mytizovanými herci a herečkami důležitá jako potvrzení jejich všeobecné a notoricky známé proslulosti.

Avšak málokdo si povšiml, že tento kus oděvu je vlastně velice účinným prostředkem masové komunikace, schopným přenášet z jednoho prostředí do jiného, ale také z jednoho kontinentu na jiný, své zvláštní poselství. Jak už jsem řekl, v prvním období bylo toto poselství hlavně reklamní, v druhé fázi se stalo projevem jakési „malé módy“ pro teenagery (s obrázky Mickey Mouse, kačera Donalda, Snoopyho atd.), načež se ve třetím období proměnilo dokonce v jakýsi ekvivalent časopisu informujícího o umění, v pozvání do umělecké galerie, či pokud se odvážíme pobouřit historiky umění, do sálu muzea. Muzejního sálu, který teprve vzniká, to se rozumí. Kdo ale říká, že se některé z těchto popsaných kusů oděvu nemohou stát zítra jedinečným a charakteristickým dokumentem o tom, jaká byla v určité době situace ve výtvarném umění, a konec konců i o tom, jaký byl v oné době převládající vkus?

To míním zcela vážně, bez sarkasmu. Nezapomínejme totiž, že právě v poslední době dochází k prudkému rozvoji až explozi výtvarných forem, jejichž autoři započali svou „kariéru“ tak, že stříkali sprejem na zdi a vagóny metra v New Yorku, a teprve v další fázi se stali součástí uměleckého establishmentu na úrovni velkých soukromých galerií (abych uvedl pouze několik jmen: Keith Haring, Basquiat, Rammellzee, A One, Kenny Scharf). V Itálii zapůsobili analogicky na masy mládeže někteří tvůrci kreslených seriálů poslední generace (jako Mattotti, Pazienza, Tamburini, Giacon, Carpinteri, Echaurren atd.), což svědčí o tom, že dochází ke značné a do jisté míry nepředvídatelné osmóze mezi elitářským uměním a uměním na lidové úrovni či uměním široce popularizovaným. Již vícekrát jsem tvrdil, že podle mého názoru může reklama (rozumějme dobrá reklama) a vůbec grafika — kreslený seriál, styl písma plakátů a nápisů — představovat jeden z mála prostředků schopných přinášet nové umělecké krédo masám i v nejzapadlejších koutech každé země. (A příklady, ba i z historie, nechybí: od reklamních plakátů Toulouse-Lautreca nebo Dudoviche po všemožné Miróovy plakáty, propagující koncerty, sportovní závody a různé vlastenecké akce, od kreslených seriálů od Steinberga či Topora až po ty dnešní od Crepaxe, Calligara atd.)

Nikomu se nikdy nepodaří mne přesvědčit, že pro rozšíření určitého uměleckého vkusu před zraky celé populace nejsou tyto plakáty, kreslené seriály, filmové plakáty a plakáty hudebních skupin více platné než soukromá galerie, kam chodí několik stovek znalců. Proto i naše trička, nátělníky či blůzky, ať už tomu říkáme jakkoli, mohou být považovány za lidový prvek, či dokonce znak „kmenové“ příslušnosti, ale lze je eventuálně chápat i jako nositele nezanedbatelného uměleckého poselství. Tak mohou být dalším důkazem toho, že móda se dokáže i na té nejskromnější a nejdostupnější úrovni stát faktorem globální výchovy vkusu.

Překlad Naděžda Bonaventurová

 

Vydává Nakladatelské studio Rubato.