Muž, který neohnul hřbet

Rodák ze Šumperka, Julius Varga, trpící od dětství vzácným onemocněním, které postupně zcela paralyzovalo jeho tělo, si navzdory křehké konstituci uchoval zdravou páteř. Během svého krátkého života se stal občanským aktivistou a disidentem, který neúnavně bojoval proti totalitnímu režimu, dráždil místní estébáky a výrazně se podílel na průběhu sametové revoluce na Šumpersku.

Autor scénáře ke komiksovému zpracování Vargova příběhu Ondřej Elbel objevil svou látku coby divadelník v Šumperku a příznačné je, že v genezi komiksu se odráží také jeho témata. Původně se totiž jednalo o divadelní hru, která byla městskou vrchností spolu s pracovní pozicí Elbela cíleně vymazána z repertoáru. Objekt Julek vypovídá právě o zamlčování nepříjemného, neochotě hovořit o traumatech minulosti i oceňovat odvážné, jako byl Julius Varga. Tematizuje normalizační přístup i vulgárně materialistická devadesátá léta, kdy se definitivně zformovala společnost, jež dodnes programově uhýbá před vlastními selháními. Každý pokus diskutovat o těchto problémech je důležitý. Neexistuje však přímá úměra mezi závažností tématu a kvalitou jeho zpracování, což je bohužel případ Elbelova komiksu.

Do většiny pokusů o český politický komiks se promítá více či méně urputná snaha tvůrců příliš své čtenáře a čtenářky nerozrušit. Vznikají tak díla jako Zátopek (Argo — Paseka, 2016), v němž se navzdory komplikovanému historickému kontextu nijak neproblematizují velké národní ikony, nebo komiksové cykly typu Češi (Mladá fronta — ČT, 2013—2016) Pavla Kosatíka, které jsou mírně anachronickou, a především veřejnoprávně nekonfliktní přehlídkou velkých dějinných milníků. I po více než čtvrtstoletí pokusů o etablování české komiksové scény je zde tedy stále pouze tušení nosných témat. Současný český komiks uvázl v jakémsi chtěném undergroundu, což je zčásti dáno zastarale elitářským přístupem k médiu, pro něž je příznačný odstup od žánrovosti. Panuje přitom konsenzus o rozložení sil mezi kreslířem a scenáristou, které je paradoxně vlastní spíše americkému mainstreamu. Takový způsob práce je navíc mnohem náročnější na schopnosti tvůrců, prostředky i čas.

Právě v albu Objekt Julek se projevuje, že našemu komiksu scházejí výrazné autorské osobnosti, které by se mu věnovaly dlouhodobě a koncepčně. Po úmrtí původně osloveného kreslíře Martina Jabůrka, jenž je autorem první kapitoly, oslovil Elbel pět výtvarníků, z nichž každý zpracoval epizodu z Vargova života. Pro několik ilustrátorů a jednoho scenáristu je ovšem výrazně těžší nalézt sjednocující modus operandi. S výjimkou Venduly Chalánkové navíc pro nikoho není uvažování v tomto médiu první volbou a pronikají do něj z jakéhosi odstupu. Ve vizuální rozmanitosti je nicméně znát snaha o koncepčnost, v níž styl s různým úspěchem koresponduje s atmosférou dané kapitoly. Postava nemocného Vargy se tak propadá do temných stínů a expresivně chaotické obrazy znesnadňující orientaci na stránce zase provázejí okamžiky, kdy se režim začíná hroutit. Právě styl zmíněné Chalánkové evokující dilbertovské stripy pak zdařile ilustruje rané devadesátky, kdy šumperské zastupitelstvo v debatě o pojmenování ulic začíná normalizační pseudoargumentací občanem vytěsňovat osobnost Vargy z veřejného prostoru.

Celek ovšem ve své zkratkovitosti netvoří koherentní příběh a spíš než komiks připomíná ilustrace doplňující Vargovu biografii. Vnitřní soudržnosti neprospívá ani využití rozsáhlých bloků textu, jimiž vševědoucí vypravěč uvozuje jednotlivé kapitoly, zatímco konkrétní výjevy z disidentova života jsou místy až lakonicky stručné. Některé by přitom prostor zasloužily. Prostřednictvím tématu Vargovy víry, jež byla v jeho životě určující, nebo důslednou prací s motivem (ne)hybnosti coby paralely zatuchle stagnující doby totality, lze proniknout ke komplexnějším významům a na úrovni práce s médiem propojovat ony rozdílné vizuální styly. Příkladem nefunkční autorské spolupráce je též návratný motiv těžké nemoci v prostředí „nejlepšího socialistického zdravotnictví, které je úplně zdarma“. Namísto zvýznamňování parametrů neléčené společnosti očekávající svůj exitus a soustředěné observace mechanismů, jež člověka přimějí uvěřit oficiální propagandě, zde potenciálně silný motiv vyznívá jen jako slabší running joke.

Objekt Julek je příběh, který rozhodně má být vyprávěn, a Elbelovo zpracování, které srozumitelně ozřejmuje význam svobodné občanské společnosti i skutečnost, že dějiny nejsou pouhým sledem dat a velkých jmen, by například fungovalo jako součást školní výuky. Jako svébytné komiksové album však vzhledem ke své nekomplikované ilustrativnosti neobstojí.


Ondřej Elbel a kol.: Objekt Julek, Větrné mlýny, Brno 2017