Mytické Německo

Studium mýtů se těší v posledních letech neutuchajícímu zájmu, který přináší do výzkumu nové podněty. Od velkých mýtů, které sjednocovaly celá společenství a poskytovaly jim zdroj sebeidentifikace a legitimizace, se pozornost — nesporně i vlivem známé knihy Rolanda Barthese Mytologie — přesouvá k nižší úrovni mýtotvorby, mýtům provázejícím každodenní život či politiku. Poslední téma, tedy politické mýty, obsáhle a místy podnětně zpracovává Herfried Münkler na rozličných příkladech z německých dějin.

Při vyslovení sousloví německé dějiny se však i čtenář jen letmo obeznámený s historií jistě zarazí. O jakých německých dějinách se totiž mluví? O středověké římskoněmecké říši, nebo o výmarské republice? O Prusku jako hlavním aktéru německého sjednocení v roce 1871, nebo o dvojím Německu mezi lety 1949 až 1990? Oproti jiným evropským národům, které se mohou odkazovat k zakladatelskému mýtu, ať již z dob středověku, nebo relativně nedávných, Němci žili a žijí v souběžném působení řady různě silných mytických vyprávění. Ta se vztahují k určitým událostem, pověstem nebo konkrétním místům (Münkler zde pracuje s dalším populárním badatelským konceptem „míst paměti“) a podle potřeby a okolností zanikají, jsou oživovány nebo transformovány do jiných podob. Je třeba tu rovnou dodat, že jednou z jejich funkcí bylo od počátku devatenáctého století vytváření sjednocující idey němectví a identity Němců, jednotného německého národa.

Münkler vybral necelou dvacítku mýtů, které rozdělil do pěti tematických oddílů. Začíná mýty, jež v určitých fázích dějin mohly zaujímat pozici mýtu zakládajícího německý národ, a sice o Fridrichu Barbarossovi jako obnoviteli říše a jeho návratech (přičemž Barbarossa spící v hoře Kyffhausenu a čekající na příležitost k oživení připomene českému čtenáři blanickou pověst), o Nibelunzích a doktoru Faustovi. Každý z nich postihuje určitý aspekt němectví a Münklerovy analýzy velmi zajímavě ukazují jejich instrumentalizaci v německých dějinách od osvícenství do dob druhé světové války (kupříkladu Hitlerovy obavy z používání názvů vojenských operací na motivy nibelungovské pověsti vzhledem k tragickému konci Nibelungů). Zatímco tyto mýty měly povahu pozitivně zakládající, druhá část přináší mýty ustavující němectví formou negativního vymezení, a sice vůči Římu. Ať se již jednalo o války Germánů s Římany, nebo konflikty s papežstvím, v nichž zaujímá přední místo Martin Luther a lutherský směr reformace, identita Němců se zde vytvářela v odmítnutí jiného hodnotového a politického systému.

Rozbory v prvních dvou oddílech patří k nejpodnětnějším částem knihy. Münkler zde těží ze svých odborných zkušeností a čtenářsky přístupně a přitom zasvěceně ukazuje zrod mytických vyprávění a jejich proměny v německém myšlení a kultuře. V textu se vyváženě prolíná vylíčení historických okolností s analýzou mýtu, jeho funkce a působení. Tuto úroveň zachovávají ještě texty třetí části, které se věnují mýtům spjatým s Pruskem, byť v závěrečném textu o atentátu na Hitlera již začíná převažovat popis událostí nad analýzou. Čtvrtý oddíl knihy vychází z výše zmíněného konceptu míst paměti a soustředí se na významná místa německých dějin s mýtotvorným potenciálem — Wartburg, Výmar a Jena, Norimberk a Drážďany a nakonec oblast Porýní s jejími hrady. Zde si pozornost zaslouží především pasáže věnované Výmaru (a potažmo Jeně), které na přelomu osmnáctého a devatenáctého století představovaly ohnisko německého osvícenského myšlení a na nichž se vytvářel mýtus německé vzdělanosti (v kontrastu s osvícenstvím francouzským).

Tři stati v závěrečné části se zabývají situací po druhé světové válce a rozdílnými mýty, kolem nichž se vytvářela identita dvou německých republik — antifašistického odboje na straně jedné a hospodářského zázraku na straně druhé —, a nakonec současností a reakcí německého bulvárního tisku na volbu kardinála Ratzingera papežem. Postup k mytickým naracím omezeným teritoriálně či časově se v posledních dvou oddílech knihy promítl i do způsobu výkladu, který až na výjimky ztrácí tempo prvých dvou (tří) částí a nese se v duchu výkladu historických okolností prokládaných autorovými dílčími postřehy. Inspirativnosti knihy to nicméně příliš neubírá. Její význam hodnotí v zasvěceném doslovu Roman Kanda, který záslužně připomíná i české paralely k Münklerově práci (V. Macura, J. Rak). Škoda jen nedbalé redakce knihy, ve které zůstaly různé překlepy či formální nesrovnalosti v závěrečném obsáhlém soupisu literatury.


Herfried Münkler: Němci a jejich mýty, přeložila Jana Zoubková, Rybka Publishers, Praha 2017