04/03/2021 | glosa |

Po stezce Findiánů

Překládání knih finské autorky Katji Kettu je pokaždé dobrodružná výprava. Jednak do prostředí a do období, v nichž se příběhy odehrávají, jednak do samotných příběhů, které se řinou jako vodopád těžko uvěřitelných zvratů a emocí, a jednak do neskutečně bohatého, nápaditého a působivého jazyka.

Když jsem pracovala na Porodní báběSběrateli dýmek, zásadně se mi pozvedla slovní zásoba v takříkajíc pohlavní oblasti — pojmenování pohlavního ústrojí, sexuálních pomůcek či úchylek. Vytvořila jsem si žebříček pro označení mužského pohlavního údu podle míry expresivity a pro Katjiny novotvary se sexuálním podtextem jsem musela vymyslet nová slova či sousloví. Tentokrát nebyla výprava do autorčina světa tak peprná (byť o erotiku úplně ochuzena není), ale o to víc barvitá a napěchovaná naprosto neslýchanými poznatky. Nikdo nikdy totiž doposud nenapsal román o Findiánech, potomcích Finů, kteří emigrovali do USA, smíchali se s tamními původními obyvateli a dodnes jich několik stovek žije v oblasti Velkých jezer ve státech Minnesota, Michigan a Wisconsin. Až teď přichází Vlčí růže.

S překladem Katjina zatím posledního románu jsem strávila velkou část loňského jarního lockdownu. Zachránilo mě to. Tohle a ještě každodenní překlad jedné finské básně pro projekt www.runoo1.com. Nebýt příběhu Rose a její dcery Lempi v zemi Findiánů, možná bych dopadla jako jiní, kteří se při náhlé proměně „normálního“ světa ztratili sami sobě. Dennodenně jsem se vracela do otlučených přívěsů, potemnělých lesů v rezervaci, nekonečných zakomářených mokřadů, ke břehům Hořejšího jezera, na nevábnou dálnici vedoucí ke kasinu Black Bear, na „Ostrov slz“, do přístavu v Duluthu, ke Kameni divů a klanu Vlka. 

překladatelský seriál Na čem pracuju

Přestože jsem při překládání často stála u polohovacího stolu v letenském bytě s výhledem na protější baráky nebo seděla za stolem ve svém dobrém žižkovském bytě s výhledem na Parukářku, tento román budu mít navždy spojený zejména s oknem, které zabíralo celou jednu stěnu a z něhož se mi otevíral výhled do drobné vsi, kde končí silnice a zvedá se Drahanská vrchovina a za ní Moravský kras. Právě tam jsem jej vloni v květnu dokončila a pak v červenci doladila. Z toho okna jsem pozorovala hladové zobáky špaččích mláďat, jak vyčuhují z hnízda, vyhloubeného ve zbytku kmene třešně. Špačky, cizokrajné ptáčky, jak se píše v románu. Špaček a vlk. Tak nesourodá dvojice. Přivandrovalec a potomek Tří ohňů. Fin a indiánka. Jak tohle může dopadnout? Asi Findiánem, když je to kniha o nich. 

Hlavní vypravěčka je Findiánka Lempi. Ještě jako děvče potkala svého wedjeewauguna, neboli souputníka na stezku životem, ale vzdálil se jí, a když se po letech setkají za zvláštních okolností, které vedou k odhalení její a matčiny minulosti, jako by „se rázem probudila z dlouhého, mrazivého snu na dně Hořejšího jezera a vznesla se skrze oploutvené bytosti nebaunabe, červené lastury, svíjející se hlístice a sněhově načechraný plankton na hladinu na větrné světlo“.

Mezi překládáním jsem listovala knihami o indiánech v češtině i angličtině, ilustrovanými atlasy stromů, rostlin a hub, které byly po ruce ve zdejší velkorysé knihovně. Běhala jsem okolními lesy a přitom přemýšlela, jak asi bodají urzoní ostny, jak vypadá zasloužilá indiánská matriarcha, zabalená do jelení kůže a zanořená do koženého křesla v patře kasina, jak na vyprahlé pláni dusá dav indiánů do rytmu bubnů a víří prach, který usedá stařešinům na jejich regálie a tetřívčí a orlí pera na čelenkách, jak se na nádvoří internátního zařízení řadí malé černovlasé děti a jsou bity, když mluví svým jazykem, nebo jak se Finové vyloďují ze zámořských lodí a překypují očekáváním a představami o zářné budoucnosti v nové zemi, a pak končí někde v dole pod zemí. Po večerech jsem měla možnost o některých nápadech a řešeních debatovat s lidmi, kteří tam se mnou byli, a předčítat jednotlivé hotové kapitoly člověku, o kterém jsem si tehdy myslela, že je můj wedjeewaugun. Byl prvním vnímavým posluchačem, zapáleným komentátorem, a tak vlastně i prvním čtenářem. Příběh a okolí byly natolik podmanivé, že jsem si nevšimla, jak se mi můj wedjeewaugun vzdaluje. V tomto idylickém útočišti jsem textu věnovala maximum své mozkové i emoční kapacity, možná mě to stálo hodně, ale zpětně jsem za to ráda. Život je nakonec jako román, a naopak.

Ačkoli jsem člověk pochybovačný, s věkem čím dál víc, a občas, když si po sobě něco přečtu, si říkám, jaká jsem neschopa, tak při korekturách překladu této Katjiny knihy i na mě samotnou dýchlo něco, co se mě dotýká a co mě přesahuje. V tu chvíli jsem věděla, že se to povedlo. Bez ohledu na to, co v mém životě následovalo, vznikal totiž překlad Vlčí růže v tom nejláskyplnějším objetí, jakého je matka svému plodu schopna poskytnout. Vím, že jsem textu v rámci svých sil a možností poskytla tu nejlepší výbavu, s jakou se teď v březnu vrhne do světa.