Na diskriminaci si stěžovat nemůžu
Dnes na Měsíci autorského čtení vystoupí prozaička Viktorie Hanišová. Její romány Anežka, Houbařka a naposledy Rekonstrukce jsou pozornou studií traumat a jejich dopadů na rodinu, intimitu a zdraví.
Tvoje prózy jsou hlavně o ženách. Označila by ses za feministku?
Tuhle otázku jsem si naposledy pokládala tak před patnácti lety a ani tehdy jsem na ni neuměla odpovědět. Vlastně ani nevím, co to znamená, druhů feminismu je strašně moc a každý si pod tím představí něco jiného. Je evidentní, že muži a ženy nemají rovné postavení, což dokládá mimo jiné i to, že musím neustále odpovídat na otázky týkající se ženské literatury. Protiklad k ženské literatuře není mužská literatura, ale prostě jen literatura, spisovatele muže se taky nikdo neptá, proč píše jako muž o mužích. Dobojováno tedy určitě není, ale ve společnosti je mnohem víc palčivějších problémů, není to pro mě zásadní otázka. Osobně si na diskriminaci rozhodně stěžovat nemůžu.
Viktorie Hanišová, foto: Vojtěch Vlk
Jaký máš vztah k pointám? Všechny tvoje romány nějak pracují s otevřeným koncem, čtenářským očekáváním, interpretací…
Pointy mých knih spočívají právě v otevřeném konci. Chápu, že by bylo čtenářsky vstřícnější, kdyby se na konci všechno vysvětlilo a protagonisté si spolu poplakali a objali se, nebo by se naopak brutálně vyvraždili, ale tak to v příbězích, o kterých píšu já, nechodí. Rodinné problémy, kterými si prošly hrdinky mých knih, se obvykle vyřešit nedají, zahnívají a jejich aktérky spolu s nimi. Z recenzí jsem zjistila, že jsou na mě čtenáři Rekonstrukce naštvaní, protože kniha prý nemá konec. Dovolím si malý spoiler: pokud se ta kniha čte jako detektivka, konec skutečně chybí. Ale v té knize nejde o to, proč matka zabila svého syna a sebe, jde o následky jejího činu. Konec knihy je jedním z mála logických vyústění téhle situace.
Rekonstrukce je o sebevraždě, píšeš teď o ní povídky. Co tě na ní autorsky fascinuje?
Každý v určité fázi života řeší teoreticky, nebo i prakticky, jestli má spáchat sebevraždu. Otázka, jestli se zabít, je ve skutečnosti otázka po smyslu života. Samozřejmě mi teď v duchu naskočil Hamlet, což je trochu trapné. Můj smysl života ale v posledních týdnech spočívá v tom, že lítám po besídkách, koncertech na flétnu, peču muffiny, doháním pracovní resty, pleju záhony, sklízím ovoce a balím děti na tábor, zatímco se mi na psacím stole práší na Freuda a Dostojevského. Vařečka v ruce a sebevražda k sobě moc nejdou, nedaří se mi do toho dostat. Takže povídky už dlouho leží ladem.