1986—1991

Na léta strávená ve školních lavicích by se mělo nahlížet mikroskopem. Nejenom na látky těla, ale i na látky duše může být nahlíženo skrz kukátko zvětšovacího sklíčka. První akné, která se mi objevovala na čele a na bradě a Srebře na nose a na tvářích, čehož si všichni všimli — a někteří nám i chtěli pomoct zbavit se jej: učitelka biologie nám řekla, že pokud bychom si pustily krev jehlou, která je vypálená nad plamenem, krev se nám pročistí a už nám akné znova nevyraší. „Anebo jehlu na šití,“ řekla, „nejdřív vydezinfikujte rakijí a potom si propíchněte prst a uvidíte, že lepší řešení na akné neexistuje.“ „Peroxidem na trvalou,“ řekla nám kadeřnice, která nám vestoje zastřihávala konečky vlasů, protože neměla takovou židli, kam bychom se obě vešly, „vatou vás potřu,“ pokračovala, „a ono se vypálí.“ Moc jsme se se Srebrou bály takových kroků, a proto se nám smály, jak učitelka biologie, tak kadeřnice. „Vy se bojíte jehly a peroxidu, jak byste zvládly operaci hlav? Tam vás budou krájet, doslova vám rozdělí to místo, jak by vám to mohli udělat, když nejste statečné?“ popichovaly nás obě, každá svým způsobem. „Vždyť budeme pod narkózou,“ řekla Srebra, ale obě kroutily hlavami a měly stejnou odpověď: „Ale, ale, kdysi jsem slyšela, že nikdy dopředu nevíme, jak člověk na anestezii zareaguje. Někteří se probudí hned, na některé vůbec nezabírá.“ Vstávaly mi vlasy hrůzou při takovém pomyšlení, i když jsem si osobně nikdy nemyslela, že se já a Srebra rozdělíme. Jak? Kdo to zaplatí? Kde? Copak nás matka a otec odvezou do ciziny? Čím? Naší škodovkou, v níž jsme vždy jedna z nás nebo obě zvracely cestou na vesnici, která byla vzdálená necelých dvě stě kilometrů od našeho města? Jestlipak pojedeme autem přes hranice, jestliže se doopravdy dělají takové operace oddělování siamských dvojčat pouze v Londýně, jak se tam autem dostaneme? Jak přes vodu? A vůbec za jaké peníze? Matka a otec si vždy stěžovali, že je všechno drahé, že je to hrůza a že se na nic pořádného nezmůžou. A nejmíň na jakýkoli luxus. „Toto je luxus,“ říkávala matka, když jsme chtěly koupit tepláky a tenisky na to, abychom měly výbavu na hodiny tělocviku, abychom mohly aspoň běhat, když už jsme nemohly hrát ani košíkovou, ani volejbal. A proto jsme měly na sobě tmavě modrá bavlněná pyžama, o kterých nám matka tvrdila, že to jsou tepláky, a místo tenisek jsme mívaly černé cvičky. Jenom to chybělo v naší nesnesitelné situaci mezi spolužáky, kteří se už ve velkém zamilovávali mezi sebou, chodili po večerech před školu, posedávali na lavičkách anebo se jen tak toulali po sídlištích a přitom pojídali slunečnicová nebo dýňová semínka. Málokdy jsme s nimi někam šly, nejčastěji jen s několika holkami, které platily ve třídě za podivínky a samotářky, ale každopádně nebyly mentálně postižené, jako jsme pro ostatní byly my. Postávání u vchodových dveří bytu byl typický způsob trávení času se spolužačkami. V bytech téměř každá z nich bývala sama, protože rodiče byli v práci, stály jsme u dveří a nezvaly jsme se dovnitř, protože jsme si vždy pamatovaly jedno pravidlo rodičů, že nikoho nemáme pouštět domů. Proto když nějaká spolužačka přišla za námi, aby si půjčila nějaký sešit nebo knihu, nezvaly jsme ji, aby šla dál, ale stály jsme u dveří, i když byla velká zima, někdy i déle než třicet minut. To samé se dělo, i když jsme šly my k nějaké spolužačce, téměř nikdy jsme nevcházely dovnitř. Dovnitř jsme šly jen v případě, že rodiče řekli: „Tak pojďte, co stojíte ve dveřích.“ Několikrát jsem přemýšlela o tom, že Roze u nás doma byla jen jedinkrát: když jsme oslavovaly naše narozeniny spolu s ní, tetou Verkou a s Verče. Jen jednou v životě, a i tehdy to nebylo v našem pokojíčku, ale ve velkém pokoji, který patřil mamince a tatínkovi a který byl ten den upravený pro oslavu našich narozenin. U Roze jsme nikdy nestály u dveří, vždy jsme chodily dovnitř a mohly jsme se pohybovat volně po celém bytě, abychom polehávaly na dětské patrové posteli, my se Srebrou dole a Roze na horním patře. Mohly jsme sedávat na křesla, která byla ve velkém pokoji, mohly jsme jíst slané tyčky, křupky u jídelního stolu a samy jsme mohly vytahovat kaleidoskopy z jejich vitríny v jídelně, mohly jsme jít na záchod a jedna z nás přitom sedět na jejich žlutém odpadkovém koši, zatímco ta druhá konala potřebu. Všechno jsme mohly dělat v Rozině bytu, když byla naživu.

zalozni_zivot_dimkovska_obalka

A teď už Roze nežila. Kdykoli nás její matka potkala, zvala nás k nim a jednou nám dala dva preclíky. Jedly jsme je na sílu, sousta nám vázla v hrdle, nemohly jsme jít dál do bytu a ještě na chodbě jsme se otočily a utekly. Srebra začala silně kašlat, dostalo se jí sousto z preclíku do průdušek a musela jsem jí praštit do zad, aby přišla k sobě, a já jsem půlku z preclíku dala do kapsy a v tomto momentě jsem pomyslela, že svatá Zlata Meglenská bude mít jídlo, a ten preclík ležel v mé kapse, dokud neztvrdnul a dokud mi matka neřekla, abych dala oblečení do prádla. Vždycky když jsem později jedla preclík, začala jsem kašlat, do očí mi vyhrkly slzy, rukou jsem svírala ikonku v kapse anebo v malé kabelce, kterou jsem měla přehozenou přes rameno a kterou jsem měla speciálně pro svou ikonu, když moje oblečení náhodou bylo bez kapes. Proč jsem nenašla odvahu říct tetě Magdě, že Roze umřela kvůli mému řetízku s křížkem? Všichni říkali, že takový byl její osud, že mladé děvče odešlo tak brzy, na začátku svého života. „Co to je osud?“ zeptala jsem se babičky. „To, co máš napsáno,“ řekla, a tak jsem pochopila, že osud je to, co je už někde zapsáno, možná v některé z velkých knih, z nichž předčítali faráři v kostele. „Jestlipak každý z nás má svůj osud?“ zeptala jsem se a babička řekla, že neexistuje člověk bez osudu, že Bůh pro každého člověka přichystal osud. „Podívej,“ řekla, „vy jste měly takový osud, abyste po světě chodily se spojenýma hlavama, ta holka měla v osudu napsáno, že do ní udeří blesk, někdo jiný má osud, že vyrůstá bez rodičů.“ „Takže ty také máš osud, babičko?“ zeptala se Srebra a obě jsme zahořely zvědavostí, jaký je její osud. „Váš strýc je můj osud, jediný syn a oženil se s takovou nijakou, která mě ani neoslovuje maminko, neumí ani udělat kafe, o vaření ani nemluvím.“ Její bolest byla větší než její osud, a proto jsme tu její bolest považovaly za osud naší rodiny. „Jakýpak osud,“ řekl náš strýc, „jakýpak Bůh, to jsou nesmysly. Každý ví, co chce. To, co jsem si přál, jsem si i vzal a vaše babička ať si říká, co chce.“ Další pohled na osud jsme dostaly v kostele, když náš duchovní, který mi dal ikonku svaté Zlaty Meglenské a předtím i řetízek s křížkem, řekl: „Neexistuje osud, jenom Boží vůle, ale nesmíme zapomínat na lidskou vůli.“ Nic z toho mi nebylo jasné. „Pročpak tehdy umřela Roze?“ téměř drze se ho zeptala Srebra. Farář málem řekl: „Takový měla osud,“ ale na poslední chvíli jako by si to rozmyslel a řekl: „To si vy myslíte, že zemřela, ale ona teď sedí v nebi mezi anděly a dívá se na vás a posmívá se vám, protože se tam má dobře.“ Když jsme vyšly z kostela, Srebra řekla, že farář říká blbosti a že už nechce, abych ji tahala do kostela a že má všeho po krk a že já jsem naivní a hloupá holka, co věří babským povídačkám. „Je to fakt,“ řekla, „že Roze není už naživu, ať si říká, kdo chce, co chce, Roze už není.“ Tehdy poprvé použila slovo fakt. Až k našemu domu mi to slovo znělo v uších, jako by se neslo přes naše tělesné propojení z jejího mozku do mého, a byl to fakt, že Roze už nebyla naživu a že neobživla, jak nám slibovala teta Verka, a faktem bylo i to, že máme spojené hlavy a vyvinuté poprsí, jak říkaly sousedky, a někteří z kluků před barákem nám říkávali Samantha Fox Jedna a Samantha Fox Dvě a přitom se řehtali, co to šlo, a ostatní kluci dodávali: „Ksichty jako kůň.“ Faktem bylo, že jsme rostly čím dál víc, stávaly se z nás ženy, a jak roky utíkaly, žádný kluk se na nás nedíval z lásky, nýbrž ze zvědavosti nebo zlomyslnosti. Faktem bylo, že ani Bogdan už nebyl v našich životech, jako by zmizel přes noc, nic po něm nezbylo, ani stopa. Ke konci osmé třídy Caci z poslední lavice pozvala nás všechny holky ke své lavici a oznámila nám s rozzářenýma očima a planoucími ústy: „Nebudete mi věřit, ale včera jsem poprvé šukala! Něco báječného! Musíte to zkusit. Neexistuje nic hezčího než to.“ Všechny jsme zčervenaly a pošťuchovaly se lokty navzájem a šlapaly si na nohy. Srdce mi zběsile bouchalo a zdálo se mi, že je všichni uslyší. Srebra mě dloubla loktem do břicha, ale jen malinko, aby mě to trošku zabolelo, ne v těle, ale v duši. Celý den jsem se nemohla zbavit Caciných slov. Se Srebrou bychom se byly dívaly v televizi, jak se dospělí milují, ale nikdy jsme se nedívaly na pornografii, jen na romantické scény mezi dvěma dospělými. V těchto filmech se lidé vždy milovali, ale Caci říkala, že šukala. Jak mohla vůbec pronést toto slovo? V duši jsem cítila takový neklid, jako by mě někdo polil studenou vodou, a tváře mi hořely.

Lidia Dimkovska, foto: David Konečný

Lidija Dimkovska, foto: David Konečný

Srebra chtěla, abychom navštívily Verče a Lenče. Když jsme se vracely přejedené pirožků tety Ivanky a Verče nás doprovázela, ukázala nám, že u nás na sídlišti se otevřel obchůdek s hračkami. Přesvědčila jsem Srebru, abychom se tam šly podívat. Vždycky jsme s sebou měly malou červenou peněženku, ve které jsme měly společné peníze, protože jsme měly i každá svou, ale teď jsme tu peněženku měly ve Srebřině kabelce. Srebra kývla, že půjdeme, ale jen proto, že ona raději chodila po obchodech a dívala se, co tam mají, a pokud možno to kupovala, jenže málokdy jsme chodily po obchodech, protože jsme neměly ani peníze na nákup, a navíc jsme se styděly, když se na nás prodavačky dívaly s vykulenýma očima, jako bychom byly mimozemšťané, a nejednou se ptaly, jak jsme se tak mohly narodit, co se nám stalo, dokdy budeme takové. V obchůdku nás přivítala přesně jedna taková prodavačka a po dobu, co jsme odpovídaly na její otázky ano a ne, dívaly jsme se na plyšáky, na panenky a na hračky na písek a na spoustu jiných věcí. Nic z toho jsme v dětství neměly a jako nevyřáděné děti jsme je osahávaly, hladily a prohlížely. Verče řekla, že je škoda, že nevzala i Lenče, aby mohly spolu vybrat obruč na hulahop. Moje ruka se sama natáhla po jednom klaunovi, který ležel na polici a nohy mu visely směrem dolů, s čepicí z látky, která měla tvar luku, a ruce měl podél těla. Jenom obličej neměl typicky klaunovský, neměl velký, ale malý červený nosánek, neměl červené, ale starorůžové tváře a oči měl nenamalované. Líbil se mi na první pohled. Rozhodla jsem se, že si ho koupím. Srebra byla překvapená, ale já jsem vytáhla z peněženky veškeré peníze, dala jsem je prodavačce, objala jsem klauna a vytáhla jsem Srebru ven. Když se s námi loučila Verče před odchodem domů, začala se smát: „Jen toto vám chybělo, teta bude mít radost.“ Moc pečlivě jsme uložily klauna do tašky, ale špička čepičky vykukovala i tak. Maminka a tatínek šíleli, když klauna uviděli: „Za chvilku budete mít patnáct a vy si kupujete hračky! Dobře si zapamatujte, z vás nic nebude,“ říkala máma. „Mrdám na všechno,“ řekl otec, „máte kulový v hlavě, vůbec si neuvědomujete, že na chleba se těžko vydělává, proto si kupujete takový blbosti. A proto budete chodit s takovýma hlavama.“ A co jsme si ještě vyslechly. Moje duše se chvěla, protože jsem měla husí kůži z rozrušení, cítila jsem, jak něco dole na dně mého lůna se rozšiřuje jako tulipán a jak kapky orosují mé kalhotky. Chtěla jsem, aby byla co nejdříve noc, abychom šly spát a aby Srebra usnula. Ale Srebra nemohla usnout, jako by i ona byla propojena s mojí nespavostí. Klaun ležel mezi postelí, zdí a polštářem. Já jsem spávala z pravé a Srebra z levé strany, nohy jsme neměly směrem ke dveřím, ale opačně. Když jsem si byla jistá, že Srebra spí, protože jsem slyšela, že zhluboka oddechuje s otevřenými ústy, stáhla jsem klauna na sebe, položila ho na své tělo a otočila jsem ho nohama vzhůru, hlavu měl v mém rozkroku. A přitom velice opatrně, abych nevzbudila Srebru, svírala jsem hlavu klauna v rozkroku a špička čepičky mě jakoby řezala přes pyžamo a pronikala do mě. Poprvé jsem byla tolik sexuálně vzrušená. Tlačila jsem čím dál tím silněji čepici klauna a točila jsem s ní doprava a doleva, ale místo abych cítila čepici klauna, cítila jsem ve vagině vlastní kalhotky a pyžamo. Bála jsem se celá svléknout, protože Srebra jak rychle usínala, tak se i rychle probouzela. Cítila jsem jakési uspokojení, ale ne úplné, protože mezi mýma nohama zůstávalo jakési prázdno. Potěšení se nacházelo hlouběji, než jsem si dokázala představit. Potichu, jak to jen šlo, jsem dala klauna pryč a shodila jsem ho na podlahu. Pojmenovala jsem ho „Bobi“. Byl prvním milencem v mém životě. Usnula jsem s jakousi tíhou na těle. Probudila jsem se s tíhou na duši.

Překlad Bohuslav Válek a Katerina Dimovska.

 

Vydává nakladatelství Větrné mlýny.