Píše se prosinec 2006 a jedenaosmdesátiletý Tyrone Meehan už jen čeká na smrt. Netuší, kdy ani odkud udeří, ale jistojistě ví, že přijde, a stane se tak v Killybegs, v jeho rodné vsi na irském venkově. Tam, kde ho otec učil nenávidět všechno anglické a odkud musela jeho rodina prchnout před bídou. Je čas, aby Tyron odvyprávěl svou verzi pohnutého životního příběhu plného zvratů a osudných voleb. Sorj Chalandon ve skvěle napsané románu popisuje skutečné události a život svého přítele Denise Donaldsona — ten byl ale skutečně zavražděn 4 měsíce poté, co vyšla jeho zrada najevo. (z anotace)


Do věznice na Crumlin Road nás přivedli pozdě odpoledne. Deset Irů se svázanými kotníky a zápěstími šlo jeden za druhým po chodbách.

Danny a já jsme byli nejmladší.

„Fiannové verbují v jeslích?“ zachechtal se kterýsi vězeň.

V téhle věznici znesvětili tělo Toma Williamse. Z vyprávění jsem věděl, jak to tu vypadá. Šedobílé cihlové zdi. Chatrný, potrhaný, oprýskaný, ohmataný, okopaný nátěr prolezlý vlhkostí. Podlaha z červených půdovek. Kovové ochozy, lávky, železná točitá schodiště, klenuté stropy, úzké nekonečné chodby. Naše cely s černými dveřmi. O tom všem jsem věděl. Ale neuměl jsem si představit ten rámus a ten smrad. Hrůzná směsice výkřiků, protestů, rozkazů, lidského štěkotu. Řinčení vysokých mříží, práskání dveří, drhnutí železa o podlahy, o zdi, dusání okovaných bot. Vyprávěli mi o vězeňské samotě, ne o vězeňském lomozu. Byl jsem jako omráčený. Páchlo to tu nemocnými lidmi. Potem, tělesným pachem, nemytými těly, jídlem, hovny, chcankami. Po příchodu do křídla B věznice jsem si ucpal nos rukama, tahaje za pouta ostatních.

„Smrdí to tu irskejma sviněma, co, ty prťavej buřiči?“ vypálil dozorce.

„Neodpovídej!“

Rozkázal Danny, který šel za mnou.

„Takhle nějak smrdí tvoje matka mezi nohama, ne?“

Díval jsem se na kalné světlo pronikající zamřížovanými okénky.

„Připomíná to tu tvůj domovskej prasečák, ne?“

„Je to kluk! Nech ho bejt,“ křikl jeden ze zatčených.

Bachaři se na něho beze slova vrhli. Upadl. Upadli jsme. Bili nás a plivali na nás. Snažili jsme se chránit. Ležel jsem. Kopal jsem nohama do vzduchu. Přiběhli další dozorci. Asi deset. Hulákali s vytasenými obušky. Vytvořili dvě řady, zády ke zdi, s námi uprostřed. Bili nás všichni najednou, synchronně, jako parta dřevorubců. Drtili nám paže a nohy podpatky. Křičel jsem bolestí. Ostatní řvali vzteky. Neviditelné pěsti prudce bušily do dveří cel.

„IRA! IRA! IRA!“

Už jsem necítil smrad vězení. Už jsem neslyšel jeho kovové řinčení. Měl jsem v puse krev, uši v jednom ohni, zlomený nos. Rámus se přestěhoval do mého nitra. Vzpomněl jsem si, jak mě bil otec. Jakou jsem měl dubovou palici. Jak mě pálily oči. Jak jsem si mazal tváře slinami, aby si otec myslel, že pláču. Náhle zahvízdala píšťalka. Dva dozorci nás polili kotlem ledové vody. Když mě sem přivedli, třásl jsem se strachy, jako by mi byla zima, teď jsem promrzl bolestí. Leželi jsme jeden přes druhého na vězeňské chodbě; hromada těl a provazů. Zadýchaní bachaři nás mlčky pozorovali s obušky v rukou. Přišel velitel dozorců. Zapálil si cigaretu.

„Do cel až zejtra. Zatím je nechte tam, kde jsou.“

A pak nám ukázal záda.

Zůstali jsme tam tak celou noc, nakupení na betonové podlaze lepkavé od krve a vody. Ležel jsem na zádech, s nohou jednoho chlapa na krku, s tváří dalšího přilepenou ke své a s bezvládným tělem Dannyho přes nohy. Kdosi se pozvracel. Zavřel jsem oči, ale nespal jsem. V tu chvíli se ozval teninký hlásek.

„Tyrone?“

Byl to Danny. Šeptal.

V puse jsem měl krev, na rtech hnědou pěnu.

„Jestli mě slyšíš, hejbni nohou.“

Trochu jsem se pohnul.

„Můžeš mě poslouchat?“

Týž bolestivý pohyb.

„Tak hele. Jednotka IRA nastraží past na anglickou hlídku na venkově poblíž Crossmaglenu. Britové tudy procházej každej den v pět odpoledne. Deset minut po pátý pořád nikdo. Kapitán Paddy mrkne na hodinky a řekne: ‚Do prdele, doufám, že se jim nic nestalo!‘“

Chytla mě křeč. Od smíchu. Bolest na hrudi a v břiše.

In ainm an Athair, agus an Mhic, agus an Spioraid Naoimh…

V duchu jsem se gaelsky modlil Otčenáš.

A Tom Williams se modlil se mnou.

 

Druhý den mě odvedli do cely, na samotku. Na ploše třikrát dva metry jsem měl železnou postel, noční stolek, kbelík na výkaly a lavór. Ve zdi dvě skoby na oblečení. Klenutý cihlový strop natřený na krémovo, podlaha barvy sražené krve, vysoko položené okénko, přes nějž se prodíralo vyčerpané světlo. Moje první kobka. A moje první slzy. Čekaly jen na můj pokyn. Od té doby, co mě sem přivedli, mě příliš zaměstnávala hrdost a bolest. Ale jakmile za mnou zaklaply dveře a osaměl jsem mezi čtyřmi stěnami, bylo mi jen sedmnáct. Už jsem nebyl ani fianna, ani republikán, dokonce ani Ir, nebojoval jsem za nic a za nikoho. Plakal jsem vleže na posteli, s koleny přitaženými k hrudi a rukama zkříženýma pod bradou. V tu chvíli jsem pochopil, že můj život se bude zalykat buď ve zdech tohoto kriminálu, nebo v mé ostnaté ulici. Budu mezi nimi pendlovat až do posledního dechu. Volné ruce, spoutané ruce, ruce opět propuštěné, aby nosily pušku, než se znovu ocitnou v poutech. A nikdy nebudu vědět, jestli na mě smrt čeká uvnitř, nebo venku.

„Nespat! Sedět nebo stát!“ zařval bachař s okem ve špehýrce.

A tak jsem začal chodit. Tři kroky, dva kroky, podélně, příčně, tam a zpátky, znenadání jsem měnil rytmus, abych zaskočil sám sebe.

chalandon

Osmnáctý rok jsem završil 8. března 1943. Řekl jsem to několika soudruhům. Slyšel jsem jejich hlasy. Řvali na mě ze svých cel.

Lá Breithe shona dhuit, wee Tyrone!

Všechno nejlepší k narozeninám, Tyronku!

Mužské hlasy nakřáplé od alkoholu a kouření, vyčerpané křikem a vězením.

„Mluvit irsky je zakázáno!“ řval dozorce a bušil do dveří.

Náš jazyk byl zbraň. Bachaři to věděli.

 

V neděli 14. března na mši ke mně přišli dva vězni. Jeden hodně vysoký, druhý menší. Otec Alan své stádo hříšníků nezvládal. Pár jich zpívalo chvalozpěvy a duchovnímu odpovídalo, ale ti ostatní bohoslužbu využívali k tomu, aby si sdělovali, co je nového. Třebaže mluvit jsme spolu nesměli, dokonce ani při procházkách, tady nám porušování disciplíny tolerovali. Dozorci nás nechávali na pokoji. Hodina svobody, abychom se nezbláznili.

„V pondělí ti bylo osmnáct, je to tak?“ zeptal se mě dlouhán.

Náhle nás obstoupila desítka vězňů, obrácených zády k nám. Dělali nám zeď. Obklíčení mě překvapilo. Muže, který mě oslovil, jsem neznal. Přisvědčil jsem.

„Ano, v pondělí mi bylo osmnáct.“

„Jsi bratr poručíka Séanny Meehana?“

Poručíka? Séanna je poručík?

„Ano.“

Přikývl jsem očima. Ohromilo mě to. Zahrál jsem si na zasvěceného.

„Dnes jsi fianna a máš na vybranou. Až tě propustí, můžeš se vrátit domů, nebo se přidat k nám.“

„Nikoho nenutíme,“ dodal ten menší. „Republice se dá pomáhat i jinak.“

„Třeba vystudovat,“ navázal dlouhán.

Zavrtěl jsem hlavou. V Killybegs jsem byl špatný žák. Nikdy jsem nepochopil, proč se musí chodit do školy. Nechápal jsem ani matematiku a logiku. Měl jsem rád gaelštinu, angličtinu, dějepis. Nic jiného. Faráři nás tahali za vlasy. Otec mě za každou špatnou známku zbil. Matka si ve své mešní knize četla jen s obtížemi.

„Mým velitelem byl Tom Williams.“

Řekl jsem to jen tak. Ne z domýšlivosti, ani z nestoudnosti. Prostě jsem jenom chtěl, aby věděli, že jsem nepřijel ze své vesnice včera. Dlouhán ukázal bradou na svého menšího společníka.

„Joe byl s Tomem, když ho zatkli.“

„Joe Cahill,“ zašeptal dlouhánův společník a podal mi ruku.

Za mnou předčítal farář z Pavlova Listu Římanům.

„…nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě…“

Lidská zeď kolem mě se sevřela. Zvedl jsem ruku.

„Přísahám věrnost Irské republice a její Irské republikánské armádě,“ napověděl mi dlouhán.

„Přísahám věrnost Phoblacht na hÉireannÓlaigh na hÉireann.“

„Přísahám věrnost Proklamaci Irské republiky z roku 1916 a přísahám, že budu bojovat za vybudování socialistické republiky…“

Kněz kázal potichu. Okřikl nás. Otec Alan nebyl jako otec Alexis, který provázel Toma na jeho mučednické cestě. Tenhle duchovní nás nenáviděl.

„Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka…“

Kněz kázal třaslavým hlasem, já jsem přísahal šeptem. Věděl jsem, že mluví ke mně. Znal své vězně. Znal naše lsti a úskoky. Neděli co neděli viděl, jak z ruky do ruky kolují lístky, předměty, pokyny. Věděl, která bije, když byl ten či onen přítomen nebo nepřítomen. Všiml si pohybu kolem mě. Věděl, že mladík uprostřed té sevřené skupiny slibuje věrnost a poslušnost. Jeden z hříšníků porušoval mírovou smlouvu. Jedna duše mu unikala navždy.

Při svátosti oltářní jsem se vrátil na své místo vpředu.

„Nechť předstoupí ti, kdo nemají na rukou krev,“ vybízel kněz každou neděli.

A každou neděli jsem před ním poklekal jen já.

Toho dne se na mě dlouze díval. Nepoznával jsem jeho tvář. Už se neusmíval. Měl jsem sepjaté ruce. Položil mi na jazyk hostii.

„Corpus Christi.“

Vydržel jsem jeho pohled.

„Amen.“

Byl jsem nešťastný.

Když jsem vstal, naklonil se mi k uchu.

„Víš, že jsi právě slíbil, že budeš zabíjet?“

Ještě pořád jsem měl sepjaté ruce a v puse chuť mešní oplatky. Nemohl jsem říct, že to vím. Rozdávat smrt, to se nedá vyjádřit slovy. A tak jsem se na něho jen díval. Neprovokoval jsem ho. Nechával jsem dveře svého srdce dokořán.

„Když se přidáš k Barabášovi, odsoudíš Ježíše,“ zašeptal kněz.

Pohlédl na shromáždění. Vězni se tvářili vážně. Jako kdyby slyšeli každé slovo z našeho rozhovoru.

„Příští neděli si pro svátost oltářní už nechoď. Zůstaň se svými kumpány.“

A otočil se ke mně zády.

Když jsem se vrátil na své místo, jeden chlap mě plácl přes rameno.

„Pořádná hádka s Bohem je lepší než samota.“

A pak se rozesmál, zatímco kněz si rozmrzele svlékal štólu.

 

Ve vězení na Crumlin Road jsem strávil osmadvacet měsíců. Do kaple jsem už nikdy nevkročil. Vyrobil jsem si krucifix z chlebové střídky, štuku seškrábaného ze zdi a ze slin. Plně se vyrovnal stříbrnému kříži, jejž otec Alan kladl při mši na oltář. Když mě Britové 26. dubna 1945 propustili, ve své válce už téměř zvítězili. A my jsme byli vyčerpaní.


Cestou domů jsem se zastavil U Thomase Ashe. Rozhodl jsem se, že těch třicet liber z obálky roztočím. Nejdřív jsem vypil dvě pinty piva, usazený u odpoledního stolu. Kromě tří zasmušilých párů očí zel klub prázdnotou. Zvuk televize, přenos hurlingového zápasu, duté karamboly kulečníkových koulí v sousední místnosti. Zastavil jsem se taky v Busy Bee a v Hanlon’s Corner. V obou jsem do sebe kopl malou vodku u výčepního pultu jako někdo, kdo má naspěch. Hostil jsem, ale nepřiťukával jsem si. Dvě piva jsem zaplatil příteli, jedno neznámému muži. Doufal jsem, že přiživím lidské řeči.

„Tyrone Meehan má plný kapsy peněz!“

„Kdes ty prachy sebral, Meehane?“

„Fungl nový bankovky? To je jiný kafe než ty zmuchlaný, co nám dávaj’ u přepážky pro nezaměstnaný!“

Dali mi třicet liber. Třicet Jidášových stříbrných. Udělali to schválně, na to bych dal krk. Rozhodl jsem se, že se nechám přistihnout. Nebo skoncuju se životem. Mohl bych skočit z Albertova mostu do řeky Lagan. Neumím plavat. Nebo se zabít v autě cestou kamkoli, rozjet se v noci na plný plyn k útesu. Nebo bych mohl pít tak moc, až by se moje srdce rozhodlo, že se přestane bít.

Viděl jsem se v zrcadle nad pultem. Nechal jsem si na hlavě kšiltovku jako pastýř, který zapíjí úspěšný prodej ovcí. Skoncovat se životem? Ubohý sedláku. Chudí na takové myšlenky nemají čas. Prohlížel jsem si svoje převislá víčka, svoji šedivou kštici, ty uši, ty vrásky z obdělávání půdy. Prohlížel jsem si zvarhánkovatělý límec svého saka, svoji rozhalenku, opotřebený tvíd svého oblečení. Prohlížel jsem si svoji porážku. A jak jsem se nakláněl dopředu, zkřížil jsem pohled slavného Patraiga Meehana. Spatřil jsem ho v zrcadle, zcela nečekaně. A taky všechno to prázdno vůkol, to ticho, které se rozhostilo, když přicházel, tu úctu, ty rozpaky. Shledal jsem se s dřevěným táflováním, s měděnou pípou, s horkem, se zlatavým přítmím hospody U Mullina v mé rodné vesnici. Byl tu můj otec, vrátil se do mě. Usmíval se jako pitomec, pozvedal moji sklenici ke svému odrazu v zrcadle. Pózoval jako za střízliva. Vrávoral. Vzbuzoval lítost. Zřekl se svého boje, zřekl se Španělska, zřekl se Republiky, zřekl se života. Vydal se v zimě na naše cesty s kameny a s hlínou v kapsách. Chtěl zemřít v moři, zemřel v příkopu. Volal k sobě racky, policie rozehnala krkavce. Nic z něho nezbylo, ani otec, ani bojovník. Jen hromada ojíněných hadrů.

Sorj Chalandon, foto: S. Veyrié

Sorj Chalandon, foto: S. Veyrié

A tehdy jsem se rozhodl, že se životem neskoncuju. Ale že nebudu ani žít. Budu jinde, mezi nebem a zemí. A budu je srát všechny! Brity, IRA, každého, kdo vydává rozkazy! Už jsem měl plné zuby té války, těch hrdinů, té dusivé obce. Byl jsem unavený. Unavený bojem a demonstracemi, unavený vězněním, unavený ilegální činností a mlčením, unavený modlitbami odříkávanými od dětství, unavený nenávistí, hněvem a strachem, unavený naší popelavou pletí, našimi děravými botami, našimi nepromokavými plášti zmáčenými zevnitř. Můj bratr Séanna mi křičel do uší. Doslovně jsem opakoval jeho odzbrojená hesla. Co udělala Republika pro mě? Ti krásní, ti slavní, ti opravdoví hrdinové jako Tom Williams a Danny Finley zemřeli zároveň s naším mládím. Pohřbili je společně s našimi učebnicemi dějin a se všemi těmi muži s kulatými límečky a kravatami jako Connolly a Pearse. Byli jsme jen opisovači, napodobitelé jejich slávy. Pořád dokola jsme omílali staré obehrané písničky. Jsme stvořeni z duší, masa a cihel, a stojíme proti nemilosrdné oceli. Prohrajeme. Prohráli jsme. Prohrál jsem. A už Irsku neobětuju žádný další život.

„Kevine? Načepuješ mi ještě jedno, než stáhneš tu svoji podělanou železnou roletu?“

Spát jsem šel na mol a s horečkou. Po probuzení jsem se rozhodl, že odvedu jejich pozornost od Mickeyho. Sdělím jim nějakou informaci. Nedůležitou, ale informaci. Možná se jich tak zbavím. A jeho zachráním. Musím dělat svou práci zrádce. Než se setmí, překročím Rubikon. Je to jako přísahat věrnost Republice. Jako cesta bez návratu. Ale vydal jsem se na ni a zabloudím na ní. Na otázky a na pochybnosti je už příliš pozdě. A pozdě je i na odpovědi.

Před týdnem pustili Jacka ze samotky. Vrátil se na celu ke svým soudruhům. Mistr Walder obdaroval Tenora, svého kolaboranta. A já jsem mu za to poděkoval.

„Jseš fajn chlap,“ řekl mi zrzavý polda, když jsme se vraceli z Paříže.

To je ono. Sviňák je dost možná fajn chlap, který přiznal porážku.

Překlad Danuše Navrátilová.

 

Vydává nakladatelství Argo.


Sorj Chalandon (*1952) pracoval v letech 1973—2007 v deníku Libération a od roku 2009 působí v satirickém týdeníku Le Canard enchaîné. Začínal jako karikaturista, později se staral o grafickou úpravu deníku a nakonec se stal novinářem. Jako válečný zpravodaj zažil nejrůznější konflikty: v Libanonu, v Íránu, v Iráku, v Somálsku, v Afghánistánu… V roce 1988 dostal za reportáže o Severním Irsku cenu Alberta Londrese.
Při psaní třetího románu Můj zrádce (Mon traître, 2008) se poprvé věnoval politickému tématu. Inspiroval se třiceti lety reportáží z Irska a ze Severního Irska a svým přátelstvím s Denisem Donaldsonem, bojovníkem IRA a šéfem její politické odnože, strany Sinn Féin. Donald se mu v prosinci 2005 svěřil, že republikánskou kauzu zradil. A protože šlo o příběh velice osobní, z novináře se v příběhu stal pařížský houslař a z Donalda Davidsona Tyron Meehan.
V roce 2011 způsobil Chalandon velký rozruch románem Návrat do Killybegs, později ověnčeným Velkou cenou Francouzské akademie. Autor se v něm vrací k příběhu Tyrona Meehana, tentokrát vyprávěnému z jeho pohledu, tedy z pohledu zrádce.