Začínalo to vlastně dost komicky — „zákonem o kočičím dupotu“ (jak byla překřtěna právní norma o dodržování nočního ticha v Petrohradu), návratem školních uniforem, legračním bojem o mravnost, jak ho předváděli poslanci Státní dumy Vitalij Milonov a Jelena Mizulinová či katedra teologie na jedné z nejlepších ruských vysokých škol v oblasti exaktních věd — Moskevském inženýrském a fyzikálním institutu. Zpočátku to všechno vypadalo jako absurdita, groteska či trolling: kozácké hlídky, svěcení kosmických raket anebo zákaz výstav a divadelních představení, pokud si něco takového přála pravoslavná veřejnost. Když ale v roce 2012 začal proces v případě Pussy Riot a Duma přijala jak „zákon Dimy Jakovleva“, zakazující cizincům adopci ruských dětí, tak zákon o zákazu gay-propagandy, začalo všechno být podstatně dramatičtější, i když tu stále ještě zůstávala naděje, že všechno tohle tmářství je jen politicko-technologická finta, propaganda pro domo a zastrašování společnosti po převážně moskevských protestních akcích ze zimy 2011—2012.

Na první pohled zvenčí bylo Rusko vcelku normální autoritářská země, která podle svého dobrého zvyku dusila média a oponenty, ale jinak hrála podle globálních pravidel: zapojila se do IPO a snažila se získávat investice, připravovala se na zimní olympiádu v Soči a na předsednictví ve skupině G8, její představitelé vystupovali v Radě Evropy i v Radě bezpečnosti OSN. Tu a tam bylo Rusko nedůrazně káráno za porušování lidských práv, ale v mezinárodních záležitostech včetně těch syrských s ním domluva byla možná. V politice panoval pragmatismus a Putin působil dojmem člověka, který „ví, do čeho vložil své peníze“. Politika se přísně dělila na domácí, kde platily „duchovní svorníky“, jak Putin říká tradičním hodnotám, a na zahraniční, v níž se důraz kladl na úvěrovou spolehlivost, plynovod Nord Stream, popřípadě na přítele Gerharda a přítele Silvia.

Jenže pak se hráz najednou protrhla a kalné ruské domácí vody se vyvalily ven — Rusko se vrhlo do krymského dobrodružství, které zemi okamžitě postavilo mimo hranice mezinárodního práva a vtáhlo ji do nové studené války se Západem. Eurasijské fantasmagorie filozofa Alexandra Dugina, vlastenecké kýče spisovatele Alexandra Prochanova či fušerské geopolitické vize, rodící se na vojenských akademiích řízených vysloužilými generály, se najednou z intelektuálního smetí proměnily v mainstream, v reálnou válku, intervenci na Ukrajině a jaderné pohrůžky Západu v podání vicepremiéra Dmitrije Rogozina a televizního moderátora Dmitrije Kiseljova. Z kočičího dupotu se najednou stalo skřípění tankových pásů.

Během tří týdnů, které olympiádu v Soči dělily od referenda o statusu Krymu z 16. března 2014, se Rusko z triumfátora a velkorysého hostitele olympijských her změnilo v agresora, který svou reputaci stabilního mezinárodního partnera vyměnil za kamenitý černomořský poloostrov. 16. března Rusko střemhlav prošlo neuvěřitelnou proměnou, která v jediném okamžiku uzavřela čtvrtstoletí trvající proces politické normalizace a adaptace na pravidla globálního světa, jenž probíhal od roku 1989, tedy od sovětského odchodu z Afghánistánu a pádu Berlínské zdi, a ocitlo se v novém světě s anektovaným územím, ve světě bez pravidel, záruk a norem mezinárodního práva. Drtivá transformace je co do neočekávanosti, rozsahu a důsledků srovnatelná s rozpadem Sovětského svazu.

V tomhle krkolomném saltu bychom ale neměli hledat ani racionální základ, ani nějaký systémový předěl: setrvačník se zkrátka utrhl z ložisek a není známo, co ještě roztříská napadrť. Chceme-li tomu porozumět, neměli bychom číst mistry geopolitiky Kissingera a Brzezińského, ale ruské spisovatele a filozofy Fjodora Dostojevského a Nikolaje Danilevského. Ruskou politiku už neovládá gazpromovský manažer s vilou v Antibes (který teď soukromým tryskáčem letí zachraňovat svá aktiva), ale pravoslavný čekista, třímající v ruce svazek emigrantského monarchistického myslitele Ivana Iljina. Revanšistické rétoriky „ruského světa“ jsme si nevšímali příliš dlouho — a teď k nám ten svět dorazil na obrněných transportérech.

V ruské politice došlo k jungovské revoluci, po níž definitivně triumfovalo kolektivní nevědomí, archetyp a mýtus. Všechno původně začínalo jako trolling a politické manipulace, ale během tohoto procesu se iracionalita prokousala až do jádra politiky a sama se politikou stala — stala se optikou, kterou se Kreml dívá na svět. Diskurs opanoval subjekt a vdechl život do nových, ideologických a mesianistických forem politiky. Jak píše publicista Alexandr Morozov, „fenomény vzájemně výhodného obchodu a výměny, spolupráce, institucionality a tradiční politiky zájmů, tedy celý diskurs Realpolitik vyklidil kolbiště ve prospěch rizika, hrdinství, heroizované sebevraždy a fáta. Iniciátory takovéto politiky nepřesvědčí o její absurditě ani sebevětší oběti, a dokonce ani finální katastrofa.“ Právě Krym se stal oním fátem, okamžikem pravdy, těžištěm základních motivů uplynulých let: postimperiální resentimenty se tu mísí s uraženou pýchou, podobně jako třeba v Balabanovově filmu Bratr 2 („Ten Sevastopol si ještě vodskáčete, vy svině!“ řve tam hlavní hrdina na Ukrajince), bažení po revanši s hledáním „fašistů“ v sousedních zemích, komplex méněcennosti („Tak Amerika může — a my ne?!“) s globálními ambicemi. Na Krymu došlo k definitivnímu nasycení roztoku komplexů a obav a krystalizoval v něm nový ruský režim. A zároveň se tu zhmotnilo kolektivní podvědomí, které si konečně našlo jeviště a přerodilo se v hrdinský mýtus Sevastopolu.

Město-hrdina právě pořádá karneval, jehož protagonisty jsou hlavní figury nového ruského diskursu: poslanec Vitalij Milonov či vůdce ruských vlastenecky orientovaných motorkářů Alexandr

„Chirurg“ Zaldostanov a s nimi kozáci a veteráni. Alexandr Prochanov tu ruského prezidenta prohlásí za Putina Tauridského a hektičtí komentátoři vykřikují o „začátku ruské reconquisty“. Rusko, inspirované úspěchem ze Soči a prodchnuté myšlenkami nového mesianismu, si zkrátka usmyslelo přepsat globální pravidla hry, přehodnotit celou architekturu současného světa, vzešlou z roku 1991 a možná dokonce i Jalty roku 1945. Moskva, která si uvědomila slabost a roztříštěnost západního světa, krizi amerického vůdcovství a ochablost EU, se rozhodla hrát vabank a současnému světovému řádu hodit rukavici. Zpočátku Rusko jen kritizovalo Západ za morální rozklad a budovalo obranné valy před ofenzívou homosexuálů a liberálů; teď se ovšem odhodlalo znovu rozšířit hranice impéria, a to podle stejně konzervativních a moralizátorských pravidel, která uplatnilo při zavádění pořádku doma.

Vydaří se tato nová ruská křižácká výprava? Přísně vzato nestaví na střízlivé kalkulaci, ale na romantickém mýtu. Základem všeho je iracionální impuls, slovutná německá Blut und Boden, krev a půda, který sice miliony Rusů přiměl, aby solidarizovali s Krymem, ale jemuž chybí materiální a institucionální základ. Na rozdíl od Stalinova Sovětského svazu dnešní Rusko nemá pro případnou konfrontaci se zbytkem světa ani armádu, ani technologie, ale především ani lákavou ideologii, jakou disponoval socialismus. Kulhají i analogie s Íránem roku 1979: Putin není Chomejní, patriarcha Kirill není Chameneí a moskevské pravoslaví nemá v zásobníku mobilizační potenciál šíitského islámu. Stejně jako není možné vybudovat Svatou Rus v sekulárním a urbanizovaném Rusku, nelze uvažovat ani o výstavbě „ruského světa“ na bodácích či sjednocení pravoslavné civilizace v duchu Samuela Huntingtona — samozřejmě pokud nebudeme za něco takového považovat připojování „bytostně ruských“ území jako Krym, Podněstří, Abcházie nebo Osetie.

Historie se opakuje dvakrát. To, co se dnes odehrává na Krymu, je poslední jednání imperiálního dramatu Ruska, které se v podobě tragické frašky zbavuje zbytků své sovětské minulosti. Je samozřejmě trochu děsivé sledovat tohle vymítání ďábla, když z Kremlu zavanul mrtvolný chlad a z mrtvých povstaly přízraky minulosti. To vše jsou však jen chiméry, stíny a imitace typu namaškařených kozáků či pravoslavných motorkářů. V Rusku je prozatím noc, takže je třeba počkat na třetí kohoutovo zakokrhání.

Překlad Libor Dvořák

Vychází v nakladatelství Pistorius & Olšanská.