Příběh se halí do hávu „metaaluze“ svého druhu. Aluze k Vercorsově Sylvii, která je aluzí Garnettova románu Dáma v lišku, poskytuje spisovateli však toliko hravější verzi námětu kafkovské proměny člověka ve zvíře a naopak, hlubší podobnost nicméně postrádá.

Vyprávění se odehrává v klasických kulisách Kratochvilova přízračného Brna let padesátých a přilehlého okolí (jako je Sibiř, Mnichov nebo Sacramento). Zde se rekrutuje mladý, milý, krutý a jazykově nadaný dělník Pavlík ve „specielní“ estébácké eso. Mezitím si v Pavlovově institutu v Moskvě, kde už dávno neslintají psi, brousí své zoubky a komsomolské uvědomění půvabná lištička, adoptivní dcera mocného Hospodáře, jehož vlastní děti proň byly jen zklamáním. A protože všechno se vším souvisí, nemohou se ti dva nepotkat, nezamilovat se a nezběhnout z tenat proradné ideologie do náruče laskavého emigrantského odpuštění.

Jenomže dokonce ani v postmoderním románu, v němž je zdánlivě dovoleno cokoli, nesouvisí všechno se vším (i když se nás o tom autor snaží sem tam přesvědčit). Jak praví základní logické pravidlo, vše, co je skutečné, je možné (nikoli naopak), a třebaže je v Kratochvilově světě proměna lišky v dámu skutečná, možnosti, kudy se její lidské kroky vydají, jsou spisovatelem na štokrleti ze zákulisí diktovány nemilosrdně přesně, až předvídatelně. Jen díky této předvídatelnosti se Liška v dámu nerozpouští v přechytralé rozbředlosti aluzí, odkazů, citací a chtěných překvapení, což, přiznejme si, může být i tak paradoxně trochu úmorné, až nudné. Kratochvilovo mistrovství tkví právě v udržování rovnováhy mezi sice poněkud vykloubenou skutečností a pevným, respektive omezeným řádem možností, kde spolu může souviset jen to, co je hybatelem děje. Tak se mění zvířata v lidi a lidé ve zvířata, v sibiřské tundře se zjevuje ledová veduta Prahy, profesor angličtiny umírá blaženě v duchu Kafkova Procesu a jaderný kufřík obsahuje podivuhodnou doložku o ochraně lišek. A současně se řádně dle Aristotelových pravidel o začátku, středu a konci odvíjí vyprávění o nesmyslné krutosti v nesmyslných časech, moci bez svědomí, domovině a nevyhnutelném vlivu našich činů na to, čím a kým se stáváme.

Zdá se, že se Jiří Kratochvil už dávno zařadil mezi spisovatele, pro něž je de facto každý nový román jen další kapitolou jediného velkého osobního příběhu. Ačkoli jde pokaždé o nový námět a novou zápletku, prosakující realita, opakující se motivy i autorova stále častější přítomnost ve vlastních knihách dávají tušit širší souvislosti. Kratochvilova literární capriccia jsou tím možná méně překvapivá, ale rozhodně neztrácejí na svých kvalitách a poutavosti. Snad právě naopak, čím méně čtenářovy pozornosti upoutá ona opakující se hravost syžetu a motivů, tím více prostoru se otevírá pro samotný příběh s jeho neúprosně omezenými možnostmi. A ty bývají v posledních románech spíše chmurným kontrapunktem k hravé rozvernosti na povrchu. V realitě totiž souvisí mnohé s mnohým, ale nikdy ne všechno se vším.


Jiří Kratochvil: Liška v dámu, Druhé město, Brno 2018