Do jaké míry ovlivňoval po roce 1948 stát a jeho instituce podoby dětství a volného času mladých lidí?

V prvé řadě je třeba jmenovat Pionýrskou organizaci ČSM (PO ČSM), která se zformovala na přelomu 40. a 50. let na troskách Junáka. Jako o skutečně masové organizaci o ní ovšem můžeme uvažovat až od konce 50. let. Také je třeba vzít v úvahu, že její vliv se omezoval zejména na prostředí školy — spolu s ní se například snažila ovlivnit volbu budoucího povolání dětí, redukovat vliv náboženství —, volný čas během převážné části týdne zůstal nadále mimo její možnosti. Od roku 1950 se u nás začala zřizovat síť školních družin a dalších mimoškolních institucí, které podchycovaly zájmovou činnost dětí — jmenujme především domy pionýrů a mládeže. Velké rozdíly ale existovaly v možnostech trávení volného času dětí žijících ve městech a na venkově.

Kdo konkrétně určoval preferované volnočasové aktivity československé mládeže?

Pochopitelně panoval velký rozdíl mezi představami o preferovaných volnočasových aktivitách mladých lidí politických představitelů a ideologů na straně jedné a samotných mladých lidí na straně druhé. Tento rozpor byl také jedním z hlavních zdrojů krize Československého svazu mládeže v šedesátých letech. Funkcionáři ČSM se problém pokusili řešit začleněním některých dosud z ideologických důvodů odmítaných aktivit jako např. trampingu nebo provozování beatových hudebních skupin. I v tomto případě se ukázalo, že mládež si své preference v oblasti trávení volného času dokázala prosadit.

Gen. L. Svoboda v restauraci zámku na celostátním setkání pionýrů v Hradci nad Moravicí (1962), foto: Academia

Inspirovali se čeští komunisté v Rusku a jinde v zahraničí?

Vliv tzv. sovětského vzoru byl v počátcích režimu přirozeně určující, i když zde můžeme sledovat určité napětí vůči míře zohlednění některých domácích tradic. Například zmiňovaná Pionýrská organizace vznikla jako obdoba sovětských pionýrů, nicméně v politickém vedení nebylo zprvu jasné, zda PO ČSM budovat zcela od základu znova, nebo využít dosavadní strukturu velmi oblíbeného Junáka. Sovětskému vzoru se také přizpůsobila skladba dětských časopisů. Inspirace z jiných „spřátelených“ zemí měly opět předobraz v SSSR; například pionýrská městečka s dětskými železnicemi měla sovětskou tradici, ale ještě dříve než u nás je provozovali v Polsku a NDR. Koncept škol s celodenní péčí se na přelomu 50. a 60. let jednoznačně opíral o sovětskou praxi, nicméně tento druh škol o něco dříve vznikl i v západním Německu. Až v 60. letech mohl být u nás pozitivně přijat například koncept dobrodružných dětských hřišť, jehož kolébku bychom mohli hledat ve Skandinávii. Právě Švédsko se v šedesátých letech stalo hlavním vzorem v oblasti sociální péče o mládež, dobře pozorovatelné je to například ve sféře školního stravování.

Přežily některé ze zavedených praktik, trendů nebo zvyků do dneška?

Může to znít zvláštně, ale třeba formát televizního programu pro děti v neděli dopoledne je pozůstatkem snah o ateizaci dětské generace; politické zadání v tomto duchu vytyčilo známé usnesení ÚV KSČ z roku 1956. Nemůžeme asi ani úplně odhlédnout od skutečnosti, že v letech 1948—1950 a 1968—1970 existoval Junák, a připomeňme, že jako zájmový spolek dětí nadále působí i Pionýr, zbavený nyní ideologického podtextu. Podobně se transformovaly některé mimoškolní instituce, jako třeba oblíbený časopis ABC. Stejná samozřejmě zůstala také záliba dětí v moderních, atraktivních hračkách i v přiměřeně pestrých a dobrodružných aktivitách, i když její naplňování v současnosti probíhá odlišnými formami.

Děti s fotografií Jurije Gagarina (20. 4. 1961, Třešť). foto: M. Čučka

Promítla se do života dětí a mládeže v Československu nějak hmotná poválečná nouze a táhlá bytová krize?

Děti jsou obecně přizpůsobivé svému sociálnímu prostředí a poválečný nedostatek chápaly jako součást života. Tehdy a obecně v 50. a 60. letech neexistovaly ve společnosti výrazné sociální rozdíly, což se do takové reflexe promítalo. Dětský pokojíček v té době ještě nebyl samozřejmostí a případnou bytovou tíseň děti „překonávaly“ tím, že trávily čas venku. Neměli bychom zapomenout ani na režimem podporovanou zájmovou činnost dětí. Přestože nabídka různých kroužků i hmotné zázemí nebyly nijak závratné, jistě v rámci společnosti plnily svou roli a děti mohly pracovat s vybavením, které si rodiče nemohli dovolit.

Mládež netráví a nikdy netrávila volný čas jen společensky přijímanými způsoby. Mělo vámi sledované období nějaké specifické „patologie“?

V případě školních dětí existovala zejména v 50. letech nedůvěra vůči všem neorganizovaným aktivitám; těžko bychom v tomto směru ale mohli hovořit o „patologii“ vzhledem k tomu, že se jednalo o běžný jev a režim si toto uvědomoval. Podstatně závažnější to však bylo v případě dospívající mládeže, kde byly jednoznačně odmítnuty tzv. party, vnímané jako zdroj kriminality.

Jakou roli hráli v celém procesu přerodu dětského života rodiče? Většina z nich byla vychována v meziválečném Československu podle poměrně odlišných hodnot…

Názory politických představitelů a ideologů na výchovu dětí a obecně mladé generace v období socialismu se do určité míry lišily od tradičních hodnot a způsobu výchovy různých společenských vrstev. Výrazné to bylo zejména u střední třídy ve městech a v rodinách na venkově. I když klíčová role rodičů ve výchově nebyla nikdy zásadně odmítnuta, zejména během 50. let pozorujeme snahy ji relativizovat, minimálně doplnit výchovným působením institucí, „vychovávat“ i samotné rodiče, aby přijímali vstřícněji oficiální podněty. V této souvislosti se hovořilo o „rodičovské propagandě“. Zásadní role rodičů ve výchově děti však zůstala zachována, což dalo vzniknout významnému problému dvojí výchovy. Děti citlivě vnímaly rozpor mezi tím, jak o různých aspektech veřejného života, minulosti či náboženství smýšlejí rodiče a jak jsou jim tyto věci podávány ve škole — musely se s tím naučit žít a vnímat to jako součást života. Zároveň se ale již od šedesátých let prosazuje pojetí rodiny jako základu společnosti a celospolečenským konsenzem se stává konzervativní pojetí výchovy fakticky respektující výsostnou pozici rodičů v tomto procesu. Tyto postoje se staly zcela dominantními v 70. a 80. letech.