Projevuje se to již na záložce knihy, která nám sice poskytne jakési informace o Danielu Jahnovi, narozeném roku 1962, zároveň však zkonstatuje, že jde o pseudonym, přičemž Jahnova identita není známa ani redakci. Samotný román je pak uvozen prohlášením, že jakákoli podobnost s živými lidmi je náhodná; tedy floskulí spjatou s těmi literárními projevy, které hodně stojí o to, aby si čtenář podobnosti mezi postavami a živými lidmi povšiml. Zde navíc rozšířenou o tvrzení, že „sama postava autora je čistou fikcí“. Obojí je ovšem součástí sémantické hry, která má navodit otázku, proč autor svou identitu tak houževnatě zapírá. Náznakem odpovědi má pak být autorovo věnování knihy sestře, posílené na zadní straně obálky i „přiznáním“, že jde o jejich společný příběh. Zadní strana knihy navíc naznačuje, že jde o „jímavou výpověď“ vysílající „tísnivé signály“. Čtenář si má tudíž uvědomit, že se setká s něčím temným, s velmi osobním tajemstvím, jež iniciovalo autorovu odvahu ponořit se do tíživé minulosti.

Nepřekvapí proto, že v rozhovoru pro internetový magazín i-Senior (Jiří Aujezdský: „Spisovatel Daniel Jahn představuje knihu Naivní sezóna i vztah k umění a vinařství“, 12. 5. 2018) „skrývající se autor“ již vyzdvihuje autobiografičnost své inspirace a zdůrazňuje, že jeho román představuje „mapu bolavých míst“, kterou musel vytvořit: „[…] ten příběh ve mně celý život kynul, až prostě musel ven. Popravdě, trvalo mi čtyřicet let, než jsem se odvážil toho tématu dotknout. Až po těch čtyřiceti letech jsem vlastně detektivně zjistil, jak to bylo s mojí matkou.“

Nebylo by asi dobré, kdybych potenciálního čtenáře připravil o zážitek z četby prózy, jež je vystavěna tak, aby temné tajemství vyvstávalo postupně čili prostřednictvím zprvu takřka nepostřehnutelných náznaků a nápovědí. Soustřeďme se proto spíše na konstrukci celku výpovědi.

V románu Naivní sezóna se střetává dvojí ambice: snaha zavzpomínat na léta dětství a dospívání, přesněji: zrekonstruovat bizarnost života ve znormalizovaném Československu, s touhou povýšit vzpomínky na literaturu čili umění. Autor si proto zvolil vyprávění v první osobě a současně se vtělil do postavy dospívajícího chlapce, jenž by se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let rád stal výtvarníkem. „Přítomnostní“ rámec jednotlivých kapitol tak utvářejí vypravěčovy výpravy do plenéru, kam zajíždí malovat krajinu, posedět v hospodě a také, především, moudře pro sebe a čtenáře reflektovat tehdejší zdevastovanou českou zemi, společnost a politiku. Moudře proto, že je vybaven pamětí a zkušeností svého autorského alter ega, takže vidí i do budoucnosti, jež se následně měla stát naší minulostí. Hlavním úskalím tohoto rámce ovšem je, že sice poctivě rekapituluje autorův pohled, nepřináší však k portrétu oné prapodivné doby nic nového ani osobitého. Pamětníka, který to zažil, vypravěčovy reflexe příliš nepřekvapí, mladší pak mohou nabýt dojmu, že se tu jen reprodukují fráze z učebnic.

To je dáno i tím, že Jahnův vypravěč prezentuje spíše autorovo zpětné a zobecnělé prožívání času a prostoru než konkrétní lidi, kteří žili a žijí teď a tady. A když už někteří lidé a jejich osudy do vypravěčova myšlenkového světa vstoupí, tak jen jako „stíny“ skrývající se pod iniciálami G., R., P., případně D. či M. Autorův narativní styl zastírá jejich individualitu natolik, že je mnohdy nesnadné odhadnout nejen jejich pohlaví, ale i funkci dané postavy v ději či její vztah k ostatním. A ještě horší je, že Jahnův román nenabývá větší přitažlivosti ani v pasážích „skrývajících ústřední tajemství“, které jsou do „přítomnostního“ rámce vloženy a z hlediska smyslu výpovědi jsou klíčové, neboť v nich vypravěč postupně rozkrývá zásadní okamžiky svého dětství. Tuším, že to má být součástí záměrně utvářeného neurčita, jež má čtenáře přeměnit v nadšeného luštitele tajenky, jen si nejsem jist, jestli to takto skutečně působí.

Možná že někomu jinému bude text Jahnova románu bližší, a tak vypravěčovu cestu k rozkrytí rodinných patálií a ran náležitě prožije a ocení. Já jsem se Naivní sezónou „propřeskakoval“: musel jsem vynaložit veškerou svou energii, abych se dobabral až na její konec, a tak alespoň racionálně pochopil zvolenou vyprávěcí strategii i efekt, jejž měla vyvolat. Ani teď však nejsem s to posoudit, zda je tento román opravdu výrazem klopotné snahy vyjádřit reálně prožité trauma, anebo jen narativním trikem, jenž nevyšel.


Daniel Jahn: Naivní sezóna, Dauphin, Praha 2017