Když jsem byla malá, babička mi říkala, že lidi nebyli stvořeni, aby žili více než čtyřicet let. Možná padesát. Pak se prý všichni zblázní. Zblázní se z toho, co vidí před sebou. Nic. Konec. Děda třeba přišel, že by si dal chleba s paštikou, a babička nato: Dědo, ty jsi ale blázen, to je konec. Je možný, že to říkala nějak jinak. Každopádně jsem se pak jako dítě často koukala před sebe, abych se ujistila, zda jsem nezešílela. Když na mě promluvil starší člověk, nejprve jsem ukázala prstem na něco před sebou a optala se, co vidí. Většina z nich na otázku neodpověděla. Obvykle řekli, že jsem brebentilka nebo roztomilá a jindy zase drzá. Usoudila jsem z toho, že nic nevidí. Že nic nevidí, protože jsou šílení.

Zvykla jsem si na život ve světě, který je šílený. Pak jsem povyrostla a tenhle dětský pohled přehodnotila. Stále si však nejsem jistá, zda to nebyla trochu chyba, protože tehdy dávalo vše mnohem větší smysl. Včera jsem četla, že mezi čtyřicátým a šedesátým rokem se člověk začne bát smrti. Děti si prý svou smrtelnost uvědomí okolo pěti let. Pak už nezapomenou. Strach ze tmy, strašidel, stínů a nočních zvuků. Dětský strach usnout se přelije v chronickou nespavost. Ještě tam psali, jak se s tím vším vyrovnat. To už jsem si nepřečetla, protože mě zaujal jiný zneklidňující článek. Červený lak na nehty je prý definitivně pasé. To mě vyděsilo, protože z toho vyplývalo, že část mé osobnosti je definitivně přežitá. A co teď s tím? A která část to je? Co s ní bude?

Dobrý den, co to bude?

Já bych prosila jeden svařák.

Jeden co?

Svařák prosím.

Jakou barvu chcete?

Tak asi červený prosím.

Není, chcete oranžový? Červenou už nikdo nechce.

Co to je za víno?

Oranžové.

Oranžové?

Vy ste hluchá?

Promiňte, neznám oranžové víno, omlouvám se.

To není víno, ale pomerančový džus.

To jsem nevěděla, promiňte.

Vy toho asi o životě moc nevíte.

Moc ne, máte pravdu, jen jsem chtěla nějaký teplý

alkohol, omlouvám se.

Však je v tom vodka. Chcete do toho dvě, nebo tři?

Já nevím, no…

Tak tři… tady to máte.

Aha, děkuju… tam se toho džusu moc nevešlo.

No tak je to dvoudecový kelímek.

To budu za chvíli dost nametená.

Však už je dvanáct, nejvyšší čas.

Asi máte pravdu.

To jo, kdo to tam na náměstí žvaní?

Novák.

Tak aspoň něco víte.

Moc toho není.

A proč ten Novák žvaní, něco prodává?

Chce být prezident.

Každej něco chce.

To máte pravdu.

Minulý týden tu byli mormoni.

Co chtěli?

Chtěli, abych žila věčně, ale copak by v tomhle někdo

chtěl žít věčně?

Co já vím, mám mokro v botách.

Tak vidíte, ale zpívali hezky.

To muselo být hezký.

Musím domů. Uvařit děckám oběd, chcete ještě?

Než zavřu?

Paní postavila na parapet nášup. Zabouchla okýnko a šla dětem uvařit oběd. Otočila jsem se s druhým kelímkem tvořeným třemi panáky vodky a jedním panákem pomerančového džusu. Šourala jsem se pomalu zpátky.

To jsme takhle sedávaly s babičkou na lavičce před jejím domem, okolo něhož vedla cesta do hospody. Babička měla starý dům, na němž se rozpadala omítka. Hospodu otevírali v šest večer. V šest večer si babička sedla na lavičku. Já vedle ní. Koukaly jsme na chlapy, jak jdou do hospody. Každej se dycky na chvíli zastavil a něco prohodil: že je horko nebo zima, co dělají děti a jak bude. Babička se většinou jenom tak chechtala a pak řekla něco jako: No to víš že jo, stejně nic nebude. Jednou za čas se stalo, že místo o počasí někdo spustil něco úplně jinýho, buď že bude válka, nebo nebude, nebo že chleba nějak víc plesniví a to prý nebývalo, a děcka že jsou nějaký zpovykaný. Babička pak dycky řekla, že už to na něj taky přišlo. Že už před sebou nic nevidí a začíná šílet. Když bude mít kliku, tak prý si koupí nový tričko nebo sekačku nebo začne klátit sousedku, čemuž jsem nerozuměla úplně, ale zase jsem věděla, jak to maj naše kočky. …na prvním místě prostě není zábava. Na prvním místě je odpovědnost! Odpovědný člověk pracuje, váží si práce. Muž bez práce není muž… Jiní se chytli toho, že se babičce rozpadá omítka a jak je to hrozný: člověk celý život dře, a co z toho? Kupodivu začali dřít ještě víc. To jsme pak s babičkou chodily po vesnici a koukaly na ně přes plot, jak betonují chodníky, staví pergoly nebo hloubí díry. Pokud měli nějakou trochu lepší práci, pak jsme je neviděli vůbec, protože v ní trávili víc a víc času a jednou za tři roky jezdili po návsi v novým autě s velkými lesklými koly. Babička si doma vedla kalendář, ve kterém tipovala, jak dlouho to kdo z nich vydrží. Jednou jsem šla sama přes vesnici, bylo hrozný horko, to si pamatuju, asfalt se mi lepil na chodidla a babička mi ho pak sundávala olejem. Šla jsem sama přes vesnici, bylo hrozný horko a pan Kupka zrovna stavěl cihlový plot. Byl hrozně rudej, koukal se na plot, pak koukal na mě, řekl mi, že jsem roztomilá, pak byl ještě víc rudej, pak řekl, že to je hrozná dřina, že to snad bude trvat roky, než to dodělá. Nato jsem mu vesele řekla, ať se nebojí, protože podle babičky se nedožije konce léta. Když pak šel večer do hospody, babičku nepozdravil. Tvářil se, že ji nevidí. Na konci léta měl pohřeb. Jeho žena dům prodala a někam se odstěhovala. Ten plot byl moc hezkej. Dům koupili Marešovi. Další léto zbořili plot. Postavili zeď.

Dobré odpoledne, vážení posluchači, vítám vás z brněnského studia u našeho oblíbeného pořadu Každý názor je správný, do kterého nám můžete telefonovat, psát, ptát se našeho hosta nebo jen tak říct svůj názor. Vítám ve studiu dnešního hosta, kandidáta na prezidenta Jana Nováka, který se podle posledních průzkumů veřejného mínění dostal do čela pelotonu v souboji o Pražský hrad. Dnešním tématem jsou dálnice, školství a železnice, protože všechno tak nějak souvisí se vším. Dobrý den… hezký den… než se k nám někdo dovolá, položím první otázku, která je lokální. V Brně právě probíhá každoroční referendum o poloze nádraží, lidé se nedokážou shodnout, zda bude tam, kde je, nebo jestli nemá být raději někde jinde. Co byste jim poradil? Dyť je to jedno. To je názor kandidáta na prezidenta Jana Nováka a nikdo mu nemá právo tento názor vzít, já už mám na telefonu našeho prvního posluchače. Haló, haló, slyšíme se?

Do toho vám nic není.

Máte samozřejmě pravdu, je to jen vaše věc, a jaký je váš názor k dnešní době?

Nic vám neřeknu.

Naprosto v pořádku, každý si může myslet, co chce.

Vaše máma je kurva, sbohem.

Tak to byl náš první dnešní posluchač se svým názorem, který mu nikdo nesmí vzít. Děkujeme a vítám

na telefonu posluchačku z Krakova, paní Martu.

Já jsem z Krnova.

Určitě, děkujeme za váš názor a nyní je čas na hezkou písničku.

Hezká písnička

Jsi vycházející slunce, které právě zapadlo.

Jsi přijíždějící autobus, který nepřijíždí.

Jsi prasklá žárovka, která pořád svítí… jako luční

kvítí… kvítí…

Po hezké písničce populární kapely se nám do studia dovolal pan Luděk z Adamova. Pane Luďku, haló, slyšíme se? Haló?

Už můžu mluvit?

Určitě, u nás může mluvit každý, můžete se pana

Nováka zeptat, na cokoli chcete.

Já mám spíš takový názor.

Názorů není nikdy dost.

Souhlasím s tím, co pan Novák říkal, já jsem žil půl roku v Německu a přesně takhle to je, on tam žil bratranec mý nevlastní sestřenice, ale prostě v Dánsku si na chodník jen tak nesednete, on tam jednou házel před domem štěrk lopatou, a dostal pokutu, že tímhle předváděním uráží slabší, kteří lopatu nezvednou, a dostal pokutu, že je to diskriminace, a když se chcete okoupat, tak musíte jet do Polska, protože ve Švédsku je to zakázaný, jeho teta na dětským hřišti pohladila svou vnučku a zastřelilo ji norské komando, že prý je pedofi l, všichni tam chodí v uniformách, aby si lidi nic nezáviděli, jen některé menšiny — a já myslím, že všichni víme kdo, ale nesmí se to říct nahlas, protože to jsou Poláci — si můžou dělat, co chcou… já už toho mám prostě dost, kdysi měl každý práci a byl spokojený, a kdo pracovat nechtěl, dostal po tlamě, v Americe si ani nemůžete vypít pivo na ulici, jako co to je za svobodu? Dyť je to normální totalita, já to tady nechcu, hlavně že strkaj štěňata do mikrovlnek, přesně jak říká pan Novák, já to teda řeknu na plnou hubu, já jsem upřímný člověk, co celý život maká, ale chcu říct jenom jedno, já už nevím, kam se ten svět řítí, všichni mladí jsou najednou teplí, já nechcu být sprostý, ale ať jdou všichni do prdele, pane Novák, já vám fandím, i manželka, a děti seřežu, vy jediný říkáte všem pravdu, dotaz nemám, to je prostě můj názor, na to mám ještě pořád právo, tak se mějte, novináři akorát lžou, kurvy.

Děkujeme za názor panu Luďkovi z Adamova,

určitě má svou pravdu, jako ostatně každý, a my se teď od dopravy přesuneme ke školství.

Nikam nejdu, mám špatný nohy.

Nevadí, budeme se o tom bavit tady ve studiu.

Mě to nebaví.

Rozumím, je to vážné téma.

Dyť je to jedno.

Máte pravdu a v této souvislosti bych se zeptal, jak se jako budoucí prezident díváte na problematiku

školství?

Školství je problém.

Co považujete za největší problém?

Školství.

Souhlasíte, že mají učitelé nízké platy?

Jsou to lopaty.

Myslíte si, že připravují děti do světa zahlceného informacemi a roboty?

Co děcka k životu potřebují, se naučí ve fabrice. Se podívejte na sebe, co bych si s váma počal v drůbežárně?

Umím pracovat s informacemi.

Když ráno vyleze slunko, je to informace, že máte vstanout a jít makat. Na tom nic zpracovávat nemusíte.

Ano, máte pravdu, omlouvám se, co by se ve školách mělo učit?

Podívejte se na slepice, do žádných škol nechodí a o životě ví všechno, my chodíme do škol a o životě nevíme nic.

Bylo by krásné žít jako slepice… a teď vítám dalšího posluchače, dobrý den pane…

…vy mi nemáte co přát dobrý den, to je moje věc, jaký budu mít den.

Máte pravdu, omlouvám se.

Já vím, že mám pravdu, ty pako, ty mi nebudeš nic diktovat, jinak, pane Novák, máte úplnou pravdu, já mám tři fabriky, a to, co leze ze škol, to je k ničemu, já platím daně, ale ne proto, aby si pak nějací haranti studovali dějiny teploušství nebo život Poláků, já za to chci, ať mi stát dodá lidi, co umí ohnout drát, a ne nějaký lemry, kde to jsme?

Děkuji vám za názor…

…ty už mě neser, já platím z daní i tohle rádio a už mě to nebaví, za mý peníze mi budete říkat, co chci slyšet, a ne nějaký píčoviny; pane Novák, my tady dřem celý život a pak se tady budeme dohadovat s nějakým spratkem, tenhle svět jde do hajzlu a já ho chci zpátky! Tohle všechno je naše, až budete čtyřicet let makat jak negři, tak budete vědět, co je to život, víte všichni akorát hovno, zdar.

To byl další zajímavý názor, v našem pořadu je každý názor správný.

Kde to vůbec jsem?

To je dobrá poznámka, pane Nováku, ale tím nechci nic říct, všechny vaše poznámky jsou dobré, a my bychom si také měli položit otázku, kde to vlastně jsme? A co přesně chceme?

Já chci, aby bylo všechno jako dřív. To byly zlaté časy, byl klid a všichni makali. V Polsku zabijou o dvacet procent víc kuřat než my. Omlouvám se, že žijeme ve špatných časech, a současně děkuji za hezká slova na závěr našeho pořadu Každý názor je správný. Děkuji panu Novákovi a všem telefonujícím, současně se omlouvám za všechno, co jsem řekl, nijak jsem to nemyslel.

 

Vydává nakladatelství Druhé město.