Nejlepší pro všechny

My dva spolu Přijdu ze školy domů a tam mamka odchlupuje tričko takovým tím válečkem. Ahoj, maminko, řeknu a ona se na mě podívá hrozně naštvaně a řekne: To fakt nevíš, že když dáš kalhoty do špíny, tak musíš vyndat kapesníky? Koukej. A já koukám, všechno černý prádlo s malinkejma kousíčkama papírovýho kapesníku. Ale já to udělal. No, neudělal. Ale od toho jsi přece maminka, abys to po mně zkontrolovala. A mamka se na mě podívá a už vidím, jak se jí smějou oči, a proto je nejlepší na světě, protože se na mě začne smát a řekne, že to je pravda, ty jsi úplnej génius, co? Ale já vím, že to myslí vážně, že takováhle odpověď se jí líbila, že má ráda, když jsem chytrej, i když si neumím vyhodit papírový kapesník z kapsy. I když ohledně zapomenutých kapesníků jsi jenom hloupý děcko, dodá a já řeknu, no právě. A ona válečkuje dál, ale já vidím, že má vztek, podle toho, jak s tím válečkem zachází. A pak jdu něco vyhodit a v koši je černý oblečení, s těma bílýma ďubkama. Vytáhnu jeden kus, pod tím je totiž další a ještě jeden, a ten první kus je moje triko s lebkou, chvíli na to koukám, ale pak ho tam hodím zpátky a nahoru hodím kelímek od jogurtu, co jsem právě snědl. Nebo: Děláme domácí úkoly a já v sešitě vyplňuju, že bratr je někdo, kdo má stejnou mámu a tátu, a že švagr je někdo a tak dále, a najednou mamka zabodne prst do tý vedlejší stránky, kde je napsáno „Moje rodina“ a pak: „Moje máma je…“ a prázdný místo, kam jsem napsal „Hana“ a „pracuje jako…“ a prázdný místo, kam jsem napsal „herečka“, a pod tím je „Můj táta je…“ a tam jsem napsal „Jan“ a „pracuje jako…“ a tam jsem napsal „nevím“ a to mi paní učitelka zakroužkovala, jakože jak je možný, že nevím, co dělá můj táta. Co to je, říká mamka, co to je za příšernou blbost? Krčím rameny. Řekls jí něco? Vrtím hlavou, co bych měl říkat, když opravdu nevím, co dělá můj táta. Nikdo se mě neptal, jak to přesně je, takže jsem to nemohl vysvětlit. A mamka škrtne celej ten řádek, vlastně ho přeškrtá, že skoro není k přečtení. Tak, a je to. Jestli ti něco řekne, tak jí řekni, ať mi zavolá. On není žádná tvoje rodina, copak dneska je to taková samozřejmost, maminka a tatínek? Mamka říká tyhle dvě slova schválně hrozně protivně, co kdybys měl třeba dvě mámy, proč to tisknou, jako kdybysme žili v minulým století, úči… Dívám se na mamku zmateně, jak jako dvě mámy, nechápu, jak to myslí, teda teď už to samozřejmě vím a třeba Kuba to tak má, jeho mámy jsou lesby. Mamka se usměje. Dáme si k večeři špagety?

Petra Soukupová, foto: Milan Soukup

Hana potkala Jana úplnou náhodou, kamarád kamaráda, hluboký oči a krásný tělo, chodil to léto pořád bez trika a byl vtipnej, měl velký kouzlo, choval se k ní jako ke královně, a pak zas jako by ji neznal, byla mladá, tohle ji přitahovalo, temnej kluk, věčně bez peněz, opilí si slibovali lásku nadosmrti, střízlivej se nikdy neozval, každý to zažil, všichni věděli, že to léto tahle láska nepřežije, ale ona si pořád říkala, že jo, dávali si pozor, ale hodně pili, zpožděná menstruace. Když mu řekla, že čeká dítě, věcně to odkýval, jasně, budou teda spolu, ale pak odjel domů na Moravu a měsíc se neozval, pak se zase objevil, ona nemohla pít, bylo to divný setkání, osm měsíců na to smířit se s tím, že to nevyjde, že je na to sama, všechny ty řeči rodičů a vůbec všech, všechny ty lítostivý pohledy, všechny řeči kamarádek, jaký hry zkoušejí, a jejich účastný pohledy, no jo, ty si teď asi dáváš pauzu. Sama v porodnici, nepřijel, když se měl Viktor narodit, přijel až za pár dní, smrděl chlastem, k miminu byl něžnej, peníze jí dal, tak málo, až to bylo směšný, stejně ho pořád milovala, stejně si pořád myslela, že to nějak půjde, když ho uviděla, ale za tři dny byl zase pryč, první rok Viktorova života pár takových setkání, pořád spolu spali, ta vášeň tam byla, a taky všechny ty rozhovory, co s nima bude, já s tebou nechci žít, nejsi žena pro mě, to naprostý nepochopení, ta největší vzdálenost, jaká může mezi lidmi po sexu být, než jí řekl, že čeká dítě s jinou a budou se brát. Pak mu řekla, že v jejím bytě už přespávat nebude, taky brečela. Já jsem ti to říkala, řekla jí pak máma. Ale máš Viktorka, to je hlavní, řekla taky. Viktor zná jeho jméno a viděl ho v životě celkem třiatřicetkrát, naposledy před půl rokem procházka v březnové zasněžené Praze podél vody, jeho dvě malé dcery, osmiletá a pětiletá, hází labutím staré pečivo. Viktor se jí držel za ruku, tak moc z toho byl nejistý, jinak už ji za ruku nechytne nikdy, a jak držela tu jeho ručku, cítila takový štěstí, oni dva jsou jediný, na čem záleží. Přitom si s Janem povídala jako s náhodným dávným známým, což vlastně taky jsou. Zašli do kavárny a vypili kávu, děti horkou čokoládu. Jan pracuje jako výzkumný archeolog. Hana každé jejich setkání potom doma obrečí.   Nebo: v druhý třídě máme napsat něco o svojí rodině. Moje rodina je mamka Hana. Je herečka a hraje v divadle a trochu v televizi. Pak mám babičku a dědu. Bydlí na vesnici. Děda rád spí a babička peče koláče. Mám ještě tetu a strejdu a dvě sestřenice, ale jsou to holky, mimina. Chtěl bych zvíře, ale už mi umřely dva křečky, tak mamka už zvíře nechce. Tátu mám, ale není s náma. Má jinou paní a malý děti, a mně to nevadí. Není moje rodina. Hezký, řekne mamka tak, jako by říkala pavouk. Vadí ti, že chci pořád zvíře? To taky. Ten minulej umřel, protožes na něj zapomněl. Ty taky! Můj křeček to nebyl, truhlíku. Neříkej mi truhlíku. No jo. Mlčíme. Spíš tam příště o tátovi nepiš nic.   Vydává nakladatelství Host.