Nejsem fanoušek černobílé interpretace dějin

V Plzni nedávno začala výstava 100PY o posledních sto letech české historie. K ní jste sepsal příběh rodiny Němcových, kteří století prožívají. Jak Němcovi vznikali? Zprvu jsem myslel, že vyjdu ze svého plzeňského románu Rubikova kostka a nechám rozrůst rodinnou historii, ale rychle se ukázalo, že charaktery a ročníky postav mi nedovolí mluvit o historii nově — nechtěl jsem se autorsky vykrádat a současně jsem potřeboval všechny zvolené dějinné momenty tematizovat neotřepaně. Nakonec jsem proto začal stavět na zelené louce, v příběhu Československa jsem svůj rod záměrně pojmenoval Němcovi, a abych svedl celé století vůbec odvyprávět na malém prostoru , vybral jsem šest konkrétních dat, šest konkrétních dní. V nich se vždy prolíná příběh rodu a jeho dilemata s takovými dějinnými momenty, které jsou pro dané období dostatečně signifikantní — vzorově poúnorové znárodňování živností — a současně nejsou literárně zatížené nebo do mrtě vytěžené. Rubikova kostka, podobná rodinná mozaika, se odehrává v Plzni. Co pro vás bylo iniciačním momentem k zájmu o plzeňskou historii? Ve skutečnosti vůbec nejde o zájem o plzeňskou historii, aspoň v prvním plánu určitě ne, ale daleko spíš o československou historii zasazenou do plzeňských kulis kvůli mému rodnému kraji. Pokud bych ale přece jen měl mluvit o Plzni, atraktivita spočívá v její atypičnosti, podíváme-li se na ni brýlemi celé republiky. Plzeň byla po stovky let město stojící na straně trůnu, ostatně když Plzeňané při husitských válkách ukradli kališníkům velblouda, hrdě si ho vetkli do znaku, a ještě pětatřicátníci u Zborova bojovali za císaře. Tuto příchylnost k držiteli žezla, ať už jím byl kdokoli, ale zcela převrátil poválečný vývoj: Plzeň jako jediné velké město v republice neosvobodila Rudá armáda, Plzeň jako první větší město v celém východním bloku masově povstala proti komunistickému zřízení, v Plzni právě v důsledku této revolty proběhla normalizace poměrů už o patnáct let dřív než ve zbytku republiky, v Plzni se upálil první následovník Jana Palacha, v osmdesátých letech město — zanedbané kvůli úloze obětiny v případném globálním konfliktu — prošlo nesentimentální asanací, spolu s Prahou patřilo při prezidentských volbách ke schwarzenbergovským baštám, navzdory zbytku kraje. Výsledný mix vyčleňuje západočeské centrum z republikových standardů, aspoň pro mě jako pro autora se zájmem o historii. Stále ale platí, že si román bere Plzeň jenom jako plátno, na které chci promítnout obecnější téma dějin a lidské paměti, a nejde ani o text plzeňského patriota; třebaže se k městu různými způsoby vztahuju, strávil jsem v něm za třicet let života jednu jedinou noc.

Vratislav Maňák, foto: Jaroslav Kocián

Sledoval jste při vyprávění dvacátého století nějaký záměr? Česká historie se dá vyprávět hodně způsoby... Nejsem fanoušek černobílé interpretace dějin a hned na začátku projektu 100PY jsem odmítl hrát hru na hrdiny a zbabělce, zlé komunistické udavače a kladné poúnorové nebo posrpnové emigranty. Zlomové okamžiky, vzorově osmičkové roky, mi navíc přijdou autorsky neatraktivní, nevěděl bych, jak o nich vyprávět neotřele, a proto jsem volil pro své vyprávění jiné mezníky — například druhou půlku osmdesátých let a nepříliš známou třetí migrační vlnu — a ty se pokusil tematizovat. A především: protože se o historii obvykle říká, že ji píšou muži, obrátil jsem se k ženám, jejichž emancipace je ostatně jedním z nejzásadnějších odkazů minulého století. Právě ony, přivdané „nositelky jména“, jsou hybatelkami veškerého děje a stojí za všemi rozhodnutími tváří v tvář velkým dějinám. Běží „osmičkový rok“ a o nějakou reflexi posledních sta let téměř nelze nezavadit. Co se z moderních českých dějin podle vás připomíná málo? Slovensko, a to jak v mediální, tak v literární praxi, třebaže na ně zacílil David Zábranský se svým Martinem Juhásem. Zejména v médiích ale stále častěji narážím na slovenskou absenci a zjišťuji, že v bitvě o Británii nebojovali Čechoslováci, ale jenom Češi, stejně jako česká, a nikoliv československá byla tuzemská euforie během pražského jara. Jsem sice přesvědčený, že se nejedná o záměr, ale spíš o laxní nakládání se slovem, nicméně tato nevědomá chyba děsivě nasvětluje hned dva problémy. Zaprvé to, jak snadno jde historii zkreslit, a zadruhé (a to snad považuji za ještě škodlivější), jak v Češích přežívá kvazikolonialistické myšlení, jehož prostřednictvím si společné dějiny znárodňují a upírají Slovákům jejich úlohu. Nepřekvapuje mě, že se takové etnické savo používá na první republiku, o které se přemýšlí jako o státě Masaryka a Čapka, ale už ne Wenzela Jaksche nebo Adolfa Loose; nikdy dřív by mě ale nenapadlo, že půjde v tichosti a bez mrknutí oka potlačit i Slovensko, tím spíš, že je na rozdíl od Němců stále přítomné, protože slovenští rodáci vládnou Praze a ze Strakovy akademie i celému Česku. Jste novinář i spisovatel. Dá se srovnat, jak se o českých dějinách píše v dnešním mediálním provozu a současné literatuře? Jenom nerad bych generalizoval a vaše otázka minimálně k dílčí generalizaci vede. Nicméně… Obecně se snad dá říct, že hlavní proud jak v mediální, tak v literární reflexi historie se od sebe nijak dramaticky neliší, ostatně mám za to, že novináři i spisovatelé rostou z obdobného milieu, a pohled na vlastní dějiny je pak shodně nesentimentální. Tím neodkazuji k pranýřování normalizace a padesátých let — zde intelektuální diskurz snad ani neumožňuje uvažovat jinak, protože, pokud jde o normalizaci, je alternativou leda hřebejkovský lak — ale narážím v první řadě na tematizaci německého odsunu a české viny. Média toto upřednostnění Chammurapiho principů na úkor morální převahy tematizují stejně jako Radka Denemarková v Penězích od Hitlera nebo Katka Tučková ve Vyhnání Gerty Schnirch, jen volí jiné prostředky.