Prolog: Mám-se-sta-vit?

Poprvé po osmi letech mi zavolal.

Okamžitě jsem poznala jeho hlas. „Kde jsi?“ vyhrkla jsem, jakmile se ve sluchátku ozvalo povědomé: „Haló?“ Mlčel. Osm let. Není to krátká doba. Pokud by se rozpočítala na hodiny, vyšlo by jen těžko představitelné číslo. Říkám si teprve po osmi letech. Jenomže i před těmi osmi lety jsme se naposledy setkali docela nezáměrně, ve společnosti dalších přátel. Poté, co se každý z nás díval jinam, jsme se při loučení letmo chytili za ruce. To bylo vše.

Nevzpomínám si už ani, kde se naše rozloučení odehrálo.

Vím jen, že to bylo jedné letní noci u strmého schodiště kdesi v zapadlém koutě tohoto města. Přikročila jsem k němu jako první a chytila jej za ruku. Poblíž musel být obchod s ovocem, protože v lepkavém nočním vzduchu se vznášela vůně připomínající nakousnutou blumu. Stisknout na okamžik jeho ruku pro mne znamenalo pozdrav na rozloučenou. Slova, která měl právě na mysli, nebo ta, která jsem mu v tu chvíli chtěla říct já, v nás zůstávala ukryta jako perly v lastuře. Měj se nebo Tak příště jsme si říct nedokázali. Ve chvíli, kdy by jeden z nás promluvil, ta slova s prošlou dobou platnosti by se nezadržitelně vyřinula ven, jako když se přetrhne vlasec a na něm svázané perly se naráz rozsypou po zemi. Neuměli jsme se vzdát těch časů, kdy jsme jeden pro druhého tolik znamenali. Myšlenka, že v jednom trhnutí vlascem bychom nad sebou ztratili kontrolu, nás uvnitř zneklidňovala; navenek jsme se přesto snažili tvářit vyrovnaně. Nechtěli jsme se znovu uvrhnout do zmatku těch dní, kdy jsme se vzájemně hledali a přitom jsme jeden bez druhého nedokázali žít.

Před osmi lety jsem si možná nedostatečně uvědomovala, že čas plyne stejně a spravedlivě každému z nás. Kde jsi? Ptám se ho klidně, když mi poprvé po osmi letech volá. V tom okamžiku si uvědomím, že zmizela všechna ta nevyřčená slova, která se ve mně dříve hromadila. Nemusím už předstírat, jak se mám skvěle, abych zakryla city drásající mé nitro. Ptám se ho přece naprosto nevzrušeně: „Kde jsi?“ Kam se poděla všechna ta slova, která mě nechávala slepě tápat ve smutku a pochybnostech?

Ty hořké myšlenky. Ta bolest, která probodávala mou samotu jako kopí lovce. Kam se vstřebala, že jsem ji přestala cítit?

nekde-telefon

Patří to snad k životu? Je to ten důvod, proč považujeme za štěstí, že čas bez ustání netečně plyne, přestože toho zároveň litujeme? Když mě pohltil divoký vír a hrozilo, že se z něj již nevyprostím, kdosi mi řekl: Všechno jednou odnese čas. A nyní jsem se přesvědčila, že tomu tak opravdu je. Čas plyne netečně dál jak v době největších strastí, tak i teď, v době klidu a pokoje.

Někdy je potřeba sebezapření, někdy je potřeba pokory.

Ticho, které se mezi námi náhle rozhostilo, se prodlužuje.

Zpětně mi dochází, že něco je v nepořádku. Chyběl pozdrav, třeba jen krátký. Divné. Dlouho jsme se neslyšeli nebo Jak se máš? by znělo nemístně. Přestože jsem tušila, že zeptat se ho po osmi letech bez úvodu: Kde jsi? bude poněkud neomalené, Jak se máš? by bylo ještě rozpačitější. Otázkou: Kde jsi? na telefon však nejspíš odpovídají jen ti, kdož se vídají denně.

Kde jsi? On na jednom konci telefonu, já na konci druhém, poprvé po osmi letech. Přemítám, co by asi bylo jinak, kdybych si byla uvědomila dříve, že čas se žene nezadržitelně vpřed a stejný den se už nikdy nevrátí. S tím, kdo odešel z mého života, bych se možná nemusela loučit. Možná by tu teď byl se mnou. Kdybych jen tehdy pochopila, že ve chvíli, kdy všechno končí, něco jiného začíná. Pohlédla jsem z okna.

Zatímco ticho mezi námi se dál prodlužovalo, do okna se začaly vpíjet paprsky zimního rána. Ačkoliv ve včerejší předpovědi počasí hlásili, že má dnes sněžit, teď to tak nevypadalo.

Brzký čas, kdy ještě doznívá světlo rozbřesku. Čas, kdy kromě rodiny či blízkých známých někdo těžko zavolá. Telefon v tuhle dobu znamená něco naléhavého. Anebo špatné zprávy.

„Profesor Jun je v nemocnici.“

Po chvilce dodal: „Měl jsem pocit, že bych ti to měl říct.“

Sevřela jsem sluchátko oběma rukama. Oněměla jsem. Pohled upřený k oknu ztuhl a oči zamžouraly. Měl-jsem-po-cit, že-bych-ti-to-měl-říct. Ta slova se mi vznášela před očima jako sněhové vločky. Jak jsem se ponořila do jeho hlasu, abych ta slova zadržela, přimhouřila jsem zakalené oči. Ponenáhlu se mi zrak zahalil do stínu slepoty.

„Je tam už asi tři měsíce.“

Neodpovídala jsem.

„Je třeba se připravit.“

Takže je v nemocnici už tři měsíce? Zhluboka jsem se nadechla.

Pocítila jsem vůči profesoru Junovi cosi jako výčitku, ale hned jsem ji zahnala. Uběhly alespoň tři roky od doby, kdy jsem se s profesorem setkala naposledy. Jak se jeho nemoc zhoršovala, profesor se více uzavíral do samoty – stejně jako kdysi maminka. Netěšilo jej, když ho někdo přišel navštívit.

Od jisté doby se stal nedostižným stvořením ležícím osamoceně v místnosti oddělené množstvím zavřených dveří. Chtěl stanout před smrtí sám, pevně a rozhodně.

Poté, co jsem se před třemi lety jednoho zimního rána krátce po Novém roce vrátila z cesty za profesorem Junem, jsem se jej už nikdy navštívit nepokusila. Toho novoročního zimního rána mě znenadání napadlo, že bych měla jít profesorovi popřát k Novému roku. Věděla jsem sice, že kvůli problémům s dýcháním nemůže dlouho sedět, ale řekla jsem si, že krátký pozdrav mu neuškodí. Toho ospalého rána, kdy jsem se vypravila na cestu, se spustilo husté sněžení. Špatně se mi řídilo. Jsem člověk, který každou nehodu na silnici považuje za svou chybu. Sněžení se brzy změnilo v chumelenici doprovázenou silným větrem. Auto sebou na cestě zapadlé sněhem nebezpečně smýkalo a nakonec uvízlo v ledové škvíře pod kopcem, který mě dělil od domu profesora Juna.

Nedokázala jsem vozem pohnout. Nechala jsem ho na místě a vykročila do sněhové bouře. Tváře mi hořely a okolo lemu kalhot se mi nabalily kusy ledu, které z nich visely jako rampouchy.

Když jsem se v chůzi podívala za sebe, uviděla jsem v dálce horská úpatí přikrytá sněhem. Vždy když se zvedl poryv větru, sněhové závěje se z úpatí zvedaly ve vírech do vzduchu a pak se sypaly do údolí. S každým poryvem větru se mi mlžily oči. Sníh stále houstl a dům profesora Juna byl ještě daleko. Vpřed, vpřed, povzbuzovala jsem se, ale cesta mi začala nahánět strach. S každým zapraštěním větví borovic obtěžkaných sněhem se mi hrůzou svíralo srdce. Ve chvíli, kdy mohutný kmen mrtvého stromu podlehl náporu těžkého sněhu a s hlasitým zaduněním se zřítil k zemi, jsem se s pocitem porážky otočila na cestu zpět.

Proč jsem tehdy nedokázala dojít až k profesorovu domu?

Vrátit se k autu uvízlému v ledové škvíře nebylo o nic snazší. Poté, co jsem se uprostřed sněhové bouře vrátila z cesty k profesorovi, už mě nikdy nenapadlo se k němu znovu vypravit.

Kdykoliv jsem si na něj vzpomněla, mé nitro se ponořilo do stínu představy, že jeho dům je nedosažitelným cílem cesty, která k němu vede. A nejspíš jsem nebyla sama. Kdosi mi říkal, že se mu jednou v noci po profesorovi zastesklo, a tak sedl do auta a vyrazil z města. Jak se však blížil k jeho domu, náhle jako by mu něco bránilo dojet až na místo. Jen co vyjel z vesnice na kopec a zahlédl světlo jeho domu, řekl si, že se vrátí zpět. Několikrát to místo ještě objel dokola, a když nakonec znovu sjel do vesnice, kousl se do rtů. Proč už se nedokážeme bez okolků vřítit do profesorova domu, tak jak jsme byli zvyklí zamlada? Se sluchátkem v ruce jsem vstala od stolu, přistoupila k oknu a poodhrnula roletu.

Ve vzduchu za oknem poletovaly našedlé vločky sněhu.

Ta zpráva vlastně nebyla překvapivá. Žila jsem v neklidném očekávání, že jednoho dne přijde. A ten den nastal právě dnes. Vločky zpočátku řídké tak, že se daly spočítat na prstech, mezitím přešly v husté sněžení. V zahradě protějšího domu stál veliký cedr, který byl i uprostřed zimy temně zelený.

Začal se na něm hromadit bělavý sníh. Nikde ani živé duše. Vtom jsem zahlédla místní autobus, kterým jsem za ty čtyři roky, co tu bydlím, ještě ani jednou nejela. Opatrně se sunul úzkou uličkou pokrytou vrstvou sněhu.

Často se mi stává, že to, co se stalo včera, mi přijde jako před deseti lety, a v rozrušení zapomenu, co jsem chtěla vyndat z otevřené ledničky. Stojím v průvanu studeného vzduchu, který se z ní line, a nakonec mi nezbývá než ji opět zahanbeně zavřít. Přesto se mi vzpomínka na první setkání s profesorem Junem před dávnými časy vrací naprosto zřetelně. Bylo mi tehdy dvacet. Tenkrát se mi při vyslovení jména jedné knihy bez větší námahy vybavovalo dalších dvacet titulů s ní souvisejících.

Profesor Jun vstoupil do učebny zalité paprsky březnového slunce. Seděla jsem v lavici a klopila jsem hlavu, když kolem mne prošel. Moje oči bez ustání sledovaly jeho paty. Noha mu v botách klouzala, jako by byly snad o celé číslo větší. Vypadalo to, že si omylem nazul boty někoho jiného.

Se zvědavým výrazem jsem zkoumala jeho klopýtavou chůzi v příliš velkých botách, až jsem se musela zastydět. Jak může být někdo tak strašně vychrtlý? Najednou mi došlo, že to není tím, že by si obul větší boty; žádné boty na světě by mu nemohly sedět. Vychrtlý až na kost – nevím, jak jinak bych jeho vzezření mohla popsat. Jakmile kolem mne profesor s vyzáblým tělem prošel, podívala jsem se mu do očí. Oči zpoza brýlí pronikavě jiskřily.

Vzápětí se profesorův pohled obrátil k oknu. Kvůli hluku doléhajícímu sem ze školního dvora bylo obtížné normálně pokračovat ve výuce. Protože studený březnový vítr přinášel ze dvora vzduch smíšený se slzným plynem, kdosi před začátkem vyučování neprodyšně utěsnil vyklápěcí okna učebny.

Profesor se postavil k oknu a hodnou chvíli upíral nepřítomný zrak směrem do dvora. Jak se ta chvíle prodlužovala, jeden po druhem jsme se také začali scházet k oknu. Uviděli jsme hlouček studentů, který pořádková jednotka žene někam pryč.

Nad jejich hlavami se v chladném větru hnaly bělostné chuchvalce mračen. Toho dne profesor řekl jedinou větu: Co v téhle době zmůže umění? Nebylo jasné, zda to byla otázka namířena ke studentům, či zda ji pokládal sám sobě, ale neuniklo mi, jak se jeho pronikavý pohled útrpně zachmuřil. Ve chvíli, kdy jsem se zaměřila na jeho oči, projela mnou ostrá bolest, jako by mou hruď probodlo cosi neznámého. Jak jsem tehdy mohla tušit, že jednou přijde dnešní den? Nevěděla jsem, že i po tolika letech budu stále cítit tu palčivou bolest způsobenou čímsi neznámým. Přestože čas, který jsem strávila v jeho společnosti, postupně vybledl a pozbyl naléhavosti, občas mi uprostřed dne vytane na mysli jeho pohled. V ten okamžik mě vždy zaplaví stejná bolest. Bolest rozřezaná na střípky nespočetněkrát uvízne v mém nitru, až se náhle vynoří na povrch a položí pokaždé stejnou otázku.

Co-prá-vě-teď-dě-láš?

Když mi bylo dvacet, jakmile z mého nitra zazněla otázka Co-prá-vě-teď-dě-láš?, vyšla jsem ven ze školy a roníc slzy ve štiplavém vzduchu smíšeném se slzným plynem jsem bez přestání chodila městem. Copak se od té doby nic nezměnilo?

Když si dnes vzpomenu na ty oči, stejně jako dřív vyjdu ven a kráčím, až dojdu na konec ulice, ať je to jakkoliv. Nezměnila jsem se k lepšímu ani já, ani společnost; řekla bych, že jsme se staly v jiné podobě ještě neúplnějšími. I tehdy, když se zřítil jeden z mostů přes řeku, která protíná toto město, a školní autobus plný středoškolaček zmizel pod hladinou řeky; i tehdy, když jsem jednoho rána přihlížela, jak se letadlo tříští o mrakodrap na Wallstreet; i tehdy, když jsem jednou na Nový rok musela po několik hodin nevěřícně sledovat historickou stavbu Namdemunu pohlcenou rudými plameny; i tehdy mě, stejně jako dřív, napadla ta otázka: Co-prá-vě-teď-dě-láš? Pozdě v noci jsem vyšla ven s klíčky od auta v ruce a bezcílně jsem pak kroužila kolem místa, kde dříve stával nyní beze stopy zmizelý Namdemun, dokud se mi nezačalo chtít zpátky domů. Toulat se městem vždy, když cítím, že se mi podlamují kolena, jsem měla ve zvyku tehdy, stejně jako dnes. A v té sklíčenosti a samotě mě napadá stále stejná myšlenka. Že bych chtěla být s ním.

Překlad Petra Ben-Ari

 

Vydává nakladatelství Argo.


Sin Kjongsuk (1963) je jednou z čelních představitelek soudobé korejské literatury. Narodila se v malé vísce v provincii severní Čolla na jihozápadě Korejského poloostrova, kde vyrůstala se svými pěti sourozenci. Z rodného domu se brzy přestěhovala do Soulu a vystudovala zde Soulský umělecký institut. Za prvotinu Zimní pohádka (Kjoul uhwa), kterou vydala hned po dokončení školy ve svých dvaadvaceti letech, získala v roce 1985 cenu Munye Joongang, významné domácí ocenění pro začínající autory. Obrovský úspěch zaznamenal román z roku 2009, Modlitba za matku (Ommarul putchakhe), jehož práva k publikaci byla prodána do více než 20 zemí (vyšel také v roce 2013 v českém překladu anglické verze v Knižním klubu). Román se zařadil mezi největší celosvětové bestsellery, katapultoval Sin Kjongsuk mezi nejpopulárnější soudobé korejské spisovatele a zároveň jí přinesl, jakožto první korejské autorce (a zároveň první ženě), cenu Man Asian Literary Prize. Někde zvoní telefon (Odisonga narul čchannun čonhwaberi ulligo) je autorčiným románem z roku 2010.