Nekončící dialogy o společném světě

Martin Škabraha je povoláním filozof, a proto nepřekvapí, že k dílu svého oblíbeného režiséra přistupuje vyzbrojen pečlivě sestaveným a koherentním filozoficko-historickým konceptuálním aparátem, skládajícím se z hermeneutiky a historického materialismu. Co ovšem překvapí na první pohled, je samotný výběr analyzovaného tvůrce. Na jedné straně totiž máme autora knihy — levicového liberála, jednoho z představitelů tuzemské nové kulturní levice a ateistu —, zatímco na straně druhé máme režiséra, jenž bývá označován za duchovního nebo rovnou křesťanského autora šířícího v zásadě konzervativní poselství. Škabraha tento nesoulad zahlazuje jedním z ústředních motivů knihy — potřebou neustávajícího dialogu o společném světě.

Analytik rozpadu vzájemnosti

Takovýto dialog je v knize veden hned několika vzájemně se prostupujícími směry. V prvé řadě mezi diváky Malickových filmů, kteří jsou tradičně rozděleni do dvou nesmiřitelných táborů — jedni jeho filmy nekriticky obdivují, druzí je stejně nekriticky zatracují. Sdílejí ovšem jednu podstatnou věc a tou je přesvědčení, že Malick je autorem duchovních filmů. Taková diagnóza ovšem Škabrahu neuspokojuje, a nabízí proto (re)interpretaci vlastní, která by se měla vyhnout podobnému nežádoucímu malickismu.

Amerického režiséra v protikladu k oběma táborům interpretuje jako analytika rozpadu vzájemnosti. Pojem vzájemnosti Škabraha odvozuje z knih antropologa Stephena Gudemana, pro něhož se hospodářský život moderních společností formuje střetem dvou sfér — sféry vzájemnosti a sféry obchodu. Proti logice vzájemnosti v komunitě, založené na principu sdílení a úzkých mezilidských vazbách, stojí racionální logika společnosti, logika trhu a kapitalismu, nebezpečná právě pro svou neustálou tendenci přetékat do sféry vzájemnosti a tím ji postupně rozkládat. Malick tak pro Škabrahu sleduje dějiny amerického kapitalismu kolonizujícího svými predátorskými instinkty části společného světa, jež by měly být (podle obou myslitelů) chráněny.

Ústřední motiv přetékání sféry obchodu do sféry vzájemnosti se stal i vedoucím principem při sestavování jednotlivých kapitol knihy. Po hutném úvodním představení teoretického aparátu přichází na řadu podrobný rozbor jednotlivých filmů. Filmy nejsou řazeny tak, aby sledovaly „vnější dějiny“, tedy dobu vzniku, ale aby sledovaly dějiny „vnitřní“, což znamená stopování historických období zobrazovaných v jednotlivých dílech. Přesně v tom pořadí, v jakém analyzují postupně se rozpadající vzájemnost.

Stopování začíná u filmu Nový svět, zpracovávajícího proces rozkladu komunit původních obyvatel Ameriky raně kapitalistickými kolonizátory z Anglie. V druhé kapitole o filmu Nebeské dny je rozpad zobrazen na mileneckém páru bažícím po bohatství velkofarmáře a tím přistupujícím na hru kapitalistické imaginace, čímž dále podporují procesy rozpadu vzájemnosti namísto kolektivní snahy o zlepšení situace všech sdílejících jejich společenské postavení. V Tenké červené linii, zasazené do pekla druhé světové války, jsou postavy nesoucí charakteristiky vzájemnosti vždy v nevýhodě a končí zpravidla tragicky, jako by nemohly na procesu rozkladu cokoli ovlivnit. Ve filmu Pustiny, který zobrazuje poválečné období, vykresluje Malick nemožnost změny na násilné rebelii dvou mladých zločinců, která stejně nakonec ústí v konformitu se společností založenou na násilí. Snímek Strom života je popisem návodu, jak v takto utvořeném světě přežít: hledáním cesty k bohu skrze překonání „tvrdých loktů a cílevědomosti“. Poslední kapitola o filmu K úžasu je návod překonávající marasmus pozdního neoliberálního kapitalismu vtělený do duchovního, který hledá ztracenou víru skrze solidaritu a práci v komunitě.

Škabraha chce mohutnou reinterpretací Malickova díla říct, že i přes neshody ohledně východiska ze současné krize s americkým tvůrcem sdílí společný pozdně kapitalistický svět, interpretaci jeho zrodu a zároveň i utopický moment vedený vizí osvobození přítomnou v každém z filmů. Proto je důležité brát Malicka vážně a je třeba s ním vést polemiku jako se „signifikantním druhým“; jako s někým, kdo sice nabízí konzervativní východisko ze současné krize, ale zároveň s námi sdílí důraz na vzájemnost, komunitnost a dialog.

Kudy ze světa bez budoucnosti?

Martin Škabraha napsal inspirativní a (v tom nejlepším slova smyslu) postmoderní senzitivitou prodchnutou knihu. Senzitivita tohoto typu se neodráží jen v přesvědčivé syntéze dvou zdánlivě neslučitelných teoretických pozic, ale také v jazyce, v němž se prolínají hutná filozofická rozjímání s esejistickou lehkostí nebo neskrývaná vášeň fanouška s chladným analytickým rozborem. I přesto, že je vše organicky propojeno v jeden celek, se čtenář nevyhne několika pochybnostem a otázkám.

Není hlavní teze knihy o rozpadu vzájemnosti pod tlakem rozpínavého a později neoliberálního globálního kapitalismu (aniž by jej chtěl autor jakkoli bránit) přece jen zatížena nepřiměřenou dávkou romantizace a nostalgizace komunitního života? Lidská existence v komunitě totiž může být skrze imanentní pravidla svého fungování omezována stejnou měrou (byť jinými prostředky), jakou je omezována v „racionalizované kapitalistické společnosti“. Komunity a pospolitosti přece nesehrávají pouze kladnou úlohu. Nejsou jen prostředím zajišťujícím pocit bezpečí, vzájemnosti, solidarity a stabilní identity, ale také místy vynucování pravidel, konformity, potenciálního útlaku nebo vyloučení nepohodlných členů. Pokud tedy hovoříme o východiscích ze současného krizového stavu, je potřeba si neustále připomínat i tyto „odvrácené strany“ jinak sympatických způsobů života.

S možnostmi emancipace souvisí i další pochybnost mířící k (implicitně vyjádřené) „defenzivní“ pozici autora při formulaci východiska ze současné krize. Malickova vize je v knize odhalena jakožto ideologická v tom smyslu, že svou morální kritikou odvádí pozornost od socioekonomických podmínek života a v posledku tím jen reprodukuje stávající systém. Zároveň však, podle Škabrahy, kultivuje představu něčeho radikálně odlišného: ráje. Jakou ale dnes máme představu onoho radikálně odlišného? Z textu totiž čtenář získává pocit, že nám skutečně zbývá „jen“ nekončící dialog a hájení podmínek, které možná někdy přinesou vizi budoucí proměny. Nejde však o příliš defenzivní pozici? Neměli bychom přejít „do útoku“ a zasadit se především o resuscitaci budoucnosti silným projektem společenské proměny, který by jako regulativní ideál propojil konkrétní lokální boje do větších celků?

Není asi úplně fér vyžadovat rozřešení nebo podrobné rozpracování podobných tenzí v jedné knize kladoucí si navíc jiné cíle. I to je ale příznakem kvalit Škabrahovy studie: vykřesat z dialogu dvou intelektuálů podstatné otázky i pro člověka, který nikdy žádný Malickův film neviděl.

Martin Škabraha: Vyhnáni do ráje. Poslední člověk Terrence Malicka, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2015

Knihu je možno zdarma stáhnout zde.