Tomu odpovídá také volba ústřední hrdinky: Lisa Daniely Šafránkové je obyčejná, intelektuálně průměrná nepracující žena z Kalifornie, kterou k rozhodnutí utéci za oceán vyprovokuje rozchod s nevěrným manželem a nezájem dospívajících dětí. To, že si za cíl zvolila právě Evropu, je přitom motivováno dokumenty, které Lisa z autorčiny vůle v pravou chvíli najde a které naznačují, že by její milovaný — nicméně značně tajnosnubný — otec mohl právě z Evropy pocházet a že tam mohl na přelomu třicátých a čtyřicátých let prožít velkou lásku. Proto jsou také v románu tu a tam otištěny citace z deníku naivky jménem Fína, která byla onou otcovou velkou láskou, byť silně váhala mezi dvěma, respektive třemi muži.

A protože Lisa bere poodkrývající se otcovo tajemství jako výzvu a díky zděděnému kontu má dost prachů na cestování, vydává se nejprve do Francie a posléze do jakési podivné Prahy, kde pátrá a pátrá a pátrá… až se dopátrá. Co tam objeví, to vám neprozradím, protože bych vás připravil o možnost číst román Daniely Šafránkové jako příběh se záhadou. Snad ale mohu poukázat na to, že autorčiným cílem bylo využít detektivní syžet především k tomu, aby se mohla vrátit do oné zvláštní polistopadové doby a představit čtenáři tehdejší (i dnešní) „americký pohled“ na nás Čechy. Dát nám z poněkud nezvyklého hodnotového úhlu nahlédnout sebe sama, spatřit vlastní minulost.

Způsob, jakým autorka svůj román zkonstruovala, je tedy nepochybně funkční a mohl by vytvořit příhodný prostor pro vyjádření působivého střetu české a americké „civilizace“, tak jak je vnímala autorčina hrdinka na počátku let devadesátých a autorka sama dnes. Tedy prostor pro vzájemnou reflexi dvou odlišných kulturních stereotypů: „našeho“ zaprcatělého malého „češství“ a „americké“ neschopnosti vnímat a respektovat cokoli, co nekoresponduje s „jejich“ představami o životě a světě. Oba tyto stereotypy by se přitom mohly nejenom střetávat, ale i vzájemně demaskovat, přičemž čtenář, který s Lisou tento konflikt prožívá, by mohl dospět k určitému hodnotovému nadhledu a sebereflexi.

To by ovšem Šafránková musela svému záměru dostát a její vyprávění by nesmělo jen plytce klouzat po povrchu věcí, jevů a myšlenek. Nesměla by vyjímat postavy z historických kontextů a pracovat s jejich osudy jen jako s čistě privátními patáliemi. Tři stovky (graficky přifouknutých) stránek její knihy totiž celkem zdařile simulují literaturu, na náročnějšího adresáta však působí spíše jako návod na béčkový film, v němž je relativně atraktivní (avšak věcně nedomyšlený a nenapsaný) příběh „udržován v chodu“ spoustou vyprázdněných slov, vět a dialogů — dál a dál, až k předem očekávatelnému konci. Příkladem za všechny může být to, že autorka sice prehistorii svého vyprávění situovala do přelomu třicátých a čtyřicátých let, ale tuto dobu používá jen jako vnější kulisu, aniž by například cítila potřebu ji hlouběji reflektovat. A to ani prostřednictvím výše zmíněných deníkových zápisů, které jsou stylizovány tak, jako by tehdejším dívkám takové věci jako Mnichov či německá okupace nestály ani za myšlenku, natož, aby se jakkoli „trápily“ takovou „drobností“, jakou byl tehdy „rasově nevyhovující“ původ milence.

Autorčin sklon nejen k mentálním, ale také jazykovým klišé určuje celý text, což čtenáři umožňuje při četbě přeskakovat věty a odstavce, aniž by o cokoli přišel. Šafránková si sice otevřela možnost vytvořit zajímavou, psychologicky, postojově a jazykově věrohodnou postavu, která prožívá kulturní srážku svých dosavadních jistot s jí doposud neznámými podobami reality, s nezvyklými způsoby mluvení, myšlení a jednání, nicméně ve výsledku před čtenáře předstoupila s figurkou-loutkou, jejíž myšlenkový vesmír se omezuje na neustálé lamentování nad tím, jak je v oné divné zemi všechno neustále cizí, pitomé, malé, posrané… Člověk se proto hodně diví, když v závěru knihy potřeba happy endu Lisu přivede k rozhodnutí svůj další osud právě s touto hnusnou zemí spojit a začít v ní podnikat.

Nejsem s to odhadnout, nakolik je Lisin a autorčin pohled na Prahu devadesátých let „americký“, nicméně jsem s to doložit, že koresponduje se soudobým českým intelektuálním sebemrskačstvím a motiv za motivem nedělá nic jiného, než že replikuje a koncentruje v české publicistice již mnohokrát recyklované české autointerpretační šablony. Neboť my Češi umíme být báječně pyšní na to, že na sebe nemůžeme být vůbec pyšní. A to i v béčkových románech.


Daniela Šafránková: Fína. Román z Prahy devadesátých let, Argo, Praha 2018