Není čtvrtek jako čtvrtek

Akci Velký knižní čtvrtek pořádá společně s nakladateli internetový obchod Kosmas od roku 2011. Roční periodicita se mezitím změnila a událost, znamenající možnost společné reklamy na více knih, nyní probíhá dvakrát za rok. Novináři o knižním čtvrtku informují způsobem pro ně typickým: v jejich článcích můžeme pozorovat absenci názoru, bezmyšlenkovité opisování informací či neobratnou snahu propagovat.

O akci Velký knižní čtvrtek, v rámci níž dnes vychází patnáct knih, informovala nejhorším způsobem Monika Zavřelová na serveru iDNES.cz v článku s výmluvným titulkem „Velkému knižnímu čtvrtku chybí český tahoun. Táhne ho Jerome Klapka Jerome“. Ani jiné mediální texty k této události však nejsou ideální. Neduhy navíc nemůžeme brát jako jednorázová pochybení, nýbrž jako ilustrativní příklady toho, jak se píše o literatuře na zmíněném webu, v sesterské MF DNES i v jiných velkých médiích.

U Zavřelové zarazí už perex. Dozvíme se v něm, že v rámci akce tentokrát nakladatelé „nesází na velká jména typu Hájíček nebo Tučková a představují méně známé autory“. Je to lepší vyjádření než dřívější psaní Kláry Kubíčkové, jež si VKČ zřejmě nedokázala představit bez protežovaného Joa Nesbøho, ale důraz na „velká jména“, která přitom budou mít publicitu i bez podobných akcí, přinejmenším navozuje dojem, že jiní autoři nemají šanci na úspěch.

Zavřelová krom toho není jediná, kdo potřebuje své Tučkové, byť přímo Žítkovské bohyně v rámci VKČ ani nevyšly a od té doby není na trhu žádná další autorčina samostatná kniha. Petr Vizina na první otázku v rozhovoru s redaktorem ČT 24 odpovídá, že ho překvapila absence jmen, která se očekávají (Urban, Topol, Tučková), až pak hovoří o titulech, jež vychází. Formulace v E15 (23. února 2017, str. 15) je jemnější a navíc protikladná: „Na pultech knihkupců se objeví jména jako Mariusz Surosz, Lenka Horňáková-Civade, Jozef Kollár nebo Petr Bergmann.“ Slovo „jako“ zde nicméně asociuje dojem, že taková jména prostě musíme znát.

Protože tedy Zavřelová nemá k dispozici ona „jména typu“, potřebuje vypíchnout jiného českého autora. Tím se ovšem dostává do pasti. „Největším domácím lákadlem letošního ročníku je kniha Ach, ty Češky!, ačkoliv ani ta není čistokrevně česká,“ začíná příslušnou pasáž způsobem, který by se hodil do rétorických příruček jako ukázka nepřipravených mluvených projevů. Knihu totiž napsal polský autor Mariusz Surosz, žijící v Praze, a opravdu není čistokrevně česká, on ji do češtiny dokonce (jak si musíme dohledat) někdo přeložil. Potřeba dělit na české a cizí a vybírat největší kandidáty na úspěch je však silnější.

Zavřelová pokračuje odstavcem o vlastním životopise Jeroma Klapky Jeroma, který volí jako knihu, jež ze zahraničních nejvíce „táhne“. V informacích o Jeromově knize upoutá, že „práva na ni se povedlo získat nakladatelství Vyšehrad“. U jiného titulu nakladatel zmiňován není, takže Vyšehrad pak zákonitě vyzní jako něco exkluzivního, tím spíš, že práva se „povedlo získat“. V případě autora, na nějž jsou volná práva (zemřel v roce 1927), je taková formulace obzvlášť nešťastná.

Celý odstavec pro jednu knihu už patří jen Petře Dvořákové, pak Zavřelová uvádí pouze výběr knih, aniž by přitom zdůraznila, že některé vynechává. Jmenován je tak „poslední český zástupce“, a tudíž Petr Bergmann s knihou grafik Krkonoše, jež vychází rovněž v rámci VKČ, pro autorku neexistuje.

S českými autory to má Zavřelová vůbec složité, protože Lenka Horňáková-Civade pro změnu napsala knihu nejprve francouzsky. O próze se sice nic nedozvíme, zato získáme dojem, že když žijeme ve Francii, musíme automaticky tvořit ve francouzštině.

Ukazuje to na obecný problém médií, jak napsat jeden článek o patnácti knihách. František Cinger v Právu a na Novinkách cituje právě Horňákovou-Civade a kromě této knihy pak věnuje vždy jednu větu celkem deseti dalším titulům (výčet tedy opět není kompletní). I v jeho článku jsou informace o knihách nevyvážené. Proč potřebujeme vědět, kde Petr Bergmann působí jako ředitel a proč se dozvíme jen název knihy Petry Dvořákové? Zavřelová pro změnu bez zdůvodnění vybírá jen tři další zahraniční knihy a odbývá je charakteristikami biografie a švédský thriller z novinářského prostředí a u jedné se žánrovou škatulku radši ani nedozvíme. Pouhý výběr jmen až na jednu konkrétní knihu nabízí Deník (7. února 2017): „…budou mezi nimi mj. Petra Dvořáková, Jozef Kollár, Mariusz Surosz či Erik Larson.“ Podle něj „pozornost budí i povídková antologie Ve světle nebo ve stínu“. Čí pozornost budí, už nám nikdo neříká, stejně jako Zavřelová nevysvětluje, čím se liší „zahraniční“ Jerome od překladového Surosze a která z těchto knih táhne víc. Domnívám se přitom, že v případě citátu z Deníku jde spíše než o snahu lákat a být tajemný o pouhou prefabrikovanost formulací, kdy autor článku volí slova, aniž by dlouze přemýšlel o jejich významu.

Jerome stojí za pozornost i redakci Práva, neboť den před Cingerovým článkem mu věnovalo samostatnou noticku. Většinu článku ovšem zabírá balast, zarážející obzvlášť u tak krátkého textu: „Kdyby se uspořádala anketa o nejčtenějších a nejslavnějších humoristických knihách západního světa, dozajista by obsadilo jedno z předních míst dílo Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Pro českého čtenáře je představa britské humoristické prózy přelomu 19. a 20. století spojena automaticky s jeho autorem Jeromem Klapkou Jeromem.“ Až pak se dozvíme nejzákladnější informace o knize, byť Právo ctí, že uvádí překladatele. Opět se tu však ukazuje nevyváženost referování, když redakce (článek je podepsán za kulturní rubriku obecně) místo jakékoliv snahy knihu charakterizovat alespoň z anotace čtenářům radši připomeneme autorův nejznámější titul.

V článku Moniky Zavřelové z iDNES je problematická i úplně poslední věta. „Jedná se již o jedenáctou sezonu Velkého knižního čtvrtku po jeho obnovení,“ uzavírá autorka. Slovo sezona není zvoleno vyloženě nesprávně, ale nejadekvátnější není. Nejeden čtenář totiž bude sezonu jistě automaticky brát jako ročník, přitom VKČ se od roku 2013 pořádá dvakrát ročně. Chybně to píše deník E15, pro nějž jde o jedenáctý ročník. Můžeme to brát jako hnidopišské výtky, ale zároveň tyto nepřesnosti nutí k zamyšlení, proč se v novinách nepřemýšlí nad významem slov, nebo dokonce redaktoři aktivně nesledují kulturní dění a zkrátka si nepamatují, že před jedenácti lety žádný VKČ nebyl.

Věta Moniky Zavřelové je ovšem nešťastná i kvůli slovu „obnovení“, což by znamenalo, že akce se již v minulosti konala. Když si však sdělení upravíme podle faktů, zjistíme, že český VKČ byl inspirován obdobnou britskou akcí Super Thursday. Den v týdnu, kdy se událost koná, pochopitelně odkazuje rovněž na československé knižní čtvrtky před rokem 1989 a pověstné fronty, ale spojovat běžný nakladatelský provoz v totalitním režimu s komerční příležitostnou akcí vyznívá jako novinářské diletantství.

Nedostatek novinářské invence a laxnost přitom dokazují i detaily: když iDNESPrávo píší o Jeromově knize, volí pojem „autobiografie“. Používá se na začátku anotace, tak proč ztrácet čas s nahrazením za pro češtinu vhodnější „vlastní životopis“. Nebo například neutrální informace o zasazení jedné z knih do současného Švédska, jak nás informuje Právo, je jen přepsáním první věty anotace.

Nejjednodušší variantu zvolily Lidovky.cz a zejména Blesk.cz. Lidovky v sérii samostatných článků publikovaly k vybraným knihám vždy převyprávěnou anotaci a ukázku, Blesk v jednom článku soubor všech anotací. Jde o čirou rutinu, ale alespoň nedochází k pokusům z knih vybírat ty „nejzajímavější“ a psát o nich bez ohledu na výpovědní hodnotu a vyváženost sdělovaného.

Jistě, VKČ je především komerční akcí několika nakladatelů a knižního distributora. Nemá zásadní vliv a obešli bychom se bez něj, protože knihy by vyšly i tak. Způsob informování o této události však můžeme brát jako příklad, jak se o literatuře v českých médiích píše pravidelně. Chybí novinářův názor, jakýkoliv postřeh; články tvoří jen obecné převyprávěné informace o knihách, nanejvýš je text proložen citátem nějakého spisovatele, což zas jen podtrhuje informační a často navíc propagační ladění článků. Spisovatelova slova nás mají utvrdit v tom, že knihu prostě musíme mít, podobně jako musí být důvěřivý čtenář zlákán na Jeromovu knihu, která má „táhnout“, a ještě se zřejmě vedly dlouhé boje o to, komu se podaří v češtině vydat jasný bestseller.

Přečíst knihy nebo je alespoň prolistovat by vyžadovalo nějaký čas (pro novinové redakce není nereálné získat text před vydáním). Jenže komu by se chtělo přemýšlet a přicházet s něčím novým, když mu PR pracovníci nakladatelství naservírují svoje materiály až do e-mailu. V redakci si odškrtneme, že o této akci jsme psali, a ještě stačí jen upravit cizí texty. Smutné ovšem je, že postup webu Blesk.cz se nakonec ukazuje jako lepší varianta než polovičatá práce takzvaných seriózních médií.