20/02/2021 | téma | Jakub Pavlovský

Netušil však, že zůstaly prázdné

Pracuju v Národní knihovně a mojí hlavní činností je doplňování domácích dokumentů. Denně tudíž narážím na více či méně vzácné knižní kousky a musela nastat chvíle, kdy mě to ovlivní natolik, že se vydám vlastní sběratelskou cestou. Díky tomu vám zde pravidelně přináším pohledy do literární minulosti skrze neobyčejné tituly.

Kdysi moderní byt

V době, kdy je náš osobní prostor už měsíce ohraničený zdmi bytu, nastávají ideální podmínky k reorganizaci nábytku či obnovení bytových doplňků. Můžeme se inspirovat na nejrůznějších webech, blozích či instagramových profilech, ale skutečně originální nápady najdeme na stránkách více než sto let staré knihy s názvem Moderní byt: Výklady, rady a pokyny k jeho zařízení a úpravě. „Obrazy kupujme přímo u umělců nebo v odborných uměleckých závodech s obrazy. Před koupí ručních maleb u sklenářů, holičů, kupců apod. nemůžeme dosti varovati jako před bezcenným brakem bez půvabu a bez umělecké hodnoty, za který by se měl vzdělaný člověk styděti,“ stojí například v kapitole o obrazech a plastikách.

Autorem knihy je Emil Edgar, architekt a publicista, jenž mimo jiné vypracoval návrhy staveb v Olomouci či Kroměříži. Jako teoretik architektury se osvědčil ve Stavitelských listech, kde působil nejdřív jako redaktor a posléze i jako šéfredaktor. Moderní byt, vydaný v roce 1913 nakladatelem Františkem Šimáčkem, obsahuje mnoho — dnes už často úsměvných — rad od rozvrhu a vymalování bytu až po vybavení všech pokojů včetně toho služčina, dívčina a pokoje svobodného muže. Přesto lze v knize najít několik stále aktuálních tipů, jak si zkrášlit svoje obydlí.

První otištěná

„‚To je krev lady Eleonory z Cantervillu, jež byla právě na tomto místě zavražděna svým vlastním manželem, sirem Simonem z Cantervillu, roku 1575. Krvavé skvrně velice se podivovali turisté a jiné osoby a nelze ji odstraniti,‘ odpověděla stará žena. ‚To všecko je nesmysl, Pinkertonův Nepřekonatelný čistič skvrn a vzorný cidič vyčistí to ve vteřině,‘ zvolal Washington Otis. Za několik okamžiků nebylo možno shlédnouti nijaké stopy po krvavé skvrně,“ popisuje Oscar Wilde ve Strašidlu cantervillském jednu z úvodních scén, kdy se na zámek přistěhuje americká rodina. Jedná se o jeho první otištěnou povídku, jež vyšla ve dvou částech v britském literárním časopise The Court and Society Review 23. února a 2. března 1887.

Přestože v příběhu vystupuje duch vražedného a následně zmizelého sira Cantervilla, který straší ve svém zámku, jde o poměrně humornou povídku. Toto vydání vyšlo v roce 1930, a to v revidovaném překladu Arnošta Procházky a zároveň jako třicátý osmý svazek knihovny Hyperion, kterou řídil Karel Janský a vydávala jeho manželka, nakladatelka Erna Janská. Pokud si chcete užít jenom samotný příběh, může vám posloužit kterékoliv další vydání, včetně toho nejnovějšího z roku 2019, nicméně pravý prvorepublikový zážitek poskytne jedině výtisk malého formátu z Hyperionu.

Pokud byste chtěli začít sbírat nějakou edici, upozorňuju, že s touto budete mít jistý problém. Vyšlo v ní sice několik desítek vskutku zajímavých titulů, avšak vycházely v krásných brožích a zároveň v kožených vazbách, a nadto byly vazby v různém provedení. Takže sehnat kompletní sbírku je téměř nereálné.

Milosrdný podvod

Během německé inflace ve dvacátých letech 20. století se jednoho dne berlínský antikvář R. čistě z profesionální zvědavosti rozhodne vyhledat starého zákazníka v jednom saském městě. Zákazník Herwart, lesní a hospodářský rada, totiž od začátku války přestal kupovat oblíbené Rembrandtovy, Dürerovy a Mantegnovy listy. Ukáže se, že vzhledem k nelehké situaci musely sběratelova žena a dcera rozprodat jeho oblíbené grafiky, aby vůbec přežili. Mezitím Herwart oslepl, proto si ničeho nevšiml a i nadále každý den bral do ruky své pasparty a v paměti je obdivoval. Netušil však, že zůstaly prázdné. Antikvář R. svolil k tomu, že sehraje krátké představení a před svým bývalým zákazníkem milosrdný podvod neodhalí.

Dílko Neviditelná sbírka: Episoda z inflace v Německu rakouského prozaika, básníka a esejisty Stefana Zweiga je poměrně smutné, nicméně je na něm krásně vidět, jak si své sbírky váží skutečný milovník umění. Vydání z roku 1930 s autorovým svolením přeložil Otto F. Babler, kresbou doprovodil Rudolf Michalik a účastníkům třetího sjezdu moravských bibliofilů věnovaly Lidové závody tiskařské a nakladatelské.


Při psaní článků o knižních pokladech čerpám z Literární kroniky první republiky, Encyklopedie českých nakladatelství 1949—2006, Lexikonu české literatury, Dějin české literatury a webu www.slovnikceskeliteratury.cz. Historické souvislosti konzultuju s odborníky v 1. Podzemním antikvariátu.