Pro celý komiks je příznačné, že se pouští do neprobádaných vod, ale velmi opatrně. Nabízí kvalitní kresbu, která dokáže oslovit milovníky realistických poloh, ale jemností a ručním provedením si najde cestu i ke čtenářům mimo hlavní proud. Komiksová řeč je tradiční a jen zřídka opouští rigidní panelovou mřížku, ale i tak si najde čas změnit techniku nebo kompozici ve chvíli, kdy to scénář po emocionální stránce dovolí. Je škoda, že se stejný přístup odráží i ve vyprávění samotném, kde obě postavy vyplňují poněkud tendenční role.

Méditerranée definuje tělo. Její kariéra modelky je přítomná v sentimentálním vzpomínání i časopisových obálkách. Oboje existuje v kontrastu ke krizi, kterou prožívá skrze vrásky a jiné tělesné změny. Jinak řečeno: výzva, které čelí, má kořeny v tom, jak v pokročilém věku vypadá. Odysseus je oproti tomu definovaný tím, co (ne)dělá.

Ten je jako nejstarší zaměstnanec „odejit“ z firmy, kde pracoval celý život. Čeká jej nekonečně mnoho volného času, televizní estrády a sudoku. Vrcholem dne je minimum sociálního kontaktu, jehož se člověku dostane v každodenních situacích typu nakupování v supermarketu. Otázky, které si musí zodpovědět, se točí kolem jeho nového místa ve světě.

V důchodovém věku člověk většinou nehledá sám sebe tak jako v šestnácti. Není nutné útrpně sledovat, až si postavy uvědomí to, co čtenář chápe od první stránky. Naopak. Odysseus i Méditerranée vědí moc dobře, kdo jsou, kam a proč je jejich rozhodnutí dovedla. Proto odpadají — scenáristy poslední dobou tak oblíbené — „rozpaky z druhé ruky“  (angl. second-hand embarrassment).

Opotřebovanost citů totiž přináší i jejich poznání. Rozhovory mezi ústředním párem jsou na úrovni (sebevědomého) sousedského flirtu, a ne sérií špatně vykomunikovaných nedorozumění. I proto odpustíte dialogům jejich občasnou topornost.

Tam, kde scénář škobrtá prkenností nebo zahlcuje čtenáře nadbytečným voice-overem, podepře příběh bohatá škála vedlejších dějových linií. Řada z nich pocitově dokresluje realitu, ve které Odysseus a Méditerranée žijí, někdy v úplných detailech. Může jít o chvíle, kdy opakovaně narážejí na lidi s hlavami zabořenými do telefonů, nebo situace, kde se obrací role rodičů a dětí, které s různými reakcemi sledují jejich nový vztah.

Nečekané vybočení z konceptu přináší poněkud bizarní závěr knížky, příliš nekorespondující s předcházejícím vyprávěním. Odysseus najednou nemusí dál dumat nad smysluplností činností všedních dnů (v závěru knížky je jasné, že bude mít brzy práce víc než dost) a Méditerranée svou krizi těla nahradila jeho triumfem, který je zároveň triumfem její „ženskosti“. Více bez kompletního rozuzlení poodhalit nejde, ve výsledku ale mizí nutnost odpovědět na otázky, které si celou knihu oba dva tak těžko pokládali.

I přes rozpačité zakončení se jedná o dílo, které si zaslouží poklonu jak po straně autorské (o kreslířce Aimée de Jonghové ještě určitě hodně uslyšíme), tak po straně vydavatelské (nakladatelství Argo dopřálo knížce kvalitní papír, tisk i vazbu). Nevyhnutelná opotřebovanost citů zve do světla reflektorů typy lidí, o kterých jsme neměli možnost se toho prostřednictvím komiksového média moc dozvědět, a za to si zaslouží upřímnou pochvalu.


Zidrou — Aimée de Jongová: Nevyhnutelná opotřebovanost citů, přeložil Ondřej Hrách, Argo, Praha 2019