Nezírat do propasti moc dlouho

„Psaní a čtení je pro mě přirozené, a pokud to nedělám, po nějakém čase mě zachvátí prázdnota. Čili doufám, že se s ní jednou nebudu nucen sžít,“ říká v rozhovoru ze série Třicátníci Vojtěch Vacek, knihovník, básník a držitel Ceny Jiřího Ortena.

V červenci oslavíš třicáté narozeniny. Jak to vnímáš?

Věk mi přibývá už od narození, takže se tím ve třicíti necítím být až tak zaskočen. Rozhodně nepodléhám iluzi dospělosti. Mám hlavu stejně plnou jako ve dvacíti, možná ji teď používám malinko svědomitěji. Také přátelé a vrstevníci v mém okolí jsou kompetentnější a začínají být — nebo už jsou — velice dobří a zkušení v tom, co dělají. Člověk se rozhlíží a zjišťuje, že se pohybuje v daleko profesionálnějším prostředí než třeba ještě před takovými pěti lety. Přičemž všecky radosti i nejistoty přetrvávají.

seriál Třicátníci

Můžeš jmenovat některé své radosti a nejistoty?

Báseň dokáže být banální, článek pitomý, akce hrozí skončit fiaskem. O to větší radost mám, když se navzdory obavám povedou. Nejlepší je, když mám před sebou dlouhý úsek času, kdy nic nemusím. Blahodárný vliv má, když jsou blízcí spokojení. Nebo když zahlédnu nějaké bezva zvíře. Nedávno se do jedné zahrady nedaleko mého domu přistěhoval krocan. Pobíhá navolno, dokonce je schopný překonat plot nebo se ukrýt ve větvích, takže ve čtvrti ubylo koček. Chodím kolem jeho zahrady nakoupit do samoobsluhy, vždycky se u něj na chvíli zastavím a on se načepýří. Jednou na mě dokonce zahudroval. To jsem metelil.

foto: Jakub Pavlovský

foto: Jakub Pavlovský

Radostí máš mnoho. Je to podobné i s tvými cíli?

Jsem vůči všem takovýmhle motivačním opatřením dost imunní. Naštěstí se věnuji řemeslu, ve kterém se ke každému věku pojí cenná specifika.

Kdy sis uvědomil, že jednou vydáš vlastní básnickou sbírku?

Ze začátku jsem texty zveřejňoval v podobě autorských čtení. Básně určené k živé interpretaci by ovšem měly nést určité kvality, jako je vtipkavost nebo aspoň relativní srozumitelnost, aby se posluchači nezačali vrtět na židlích a neutekli v hlavách od poezie ke svým záležitostem. A v jednu chvíli jsem si uvědomil, že se mi kupí takové texty, které sice neobstojí před publikem, zato v sobě nesou cosi, co se nejlépe vyjeví při osamělém a soustředěném čtení. Z papíru.

Co pro tebe znamená být básníkem? Patří k tomu i něco víc než psát básně?

Básně jsou jen průvodním jevem určitého způsobu myšlení. Má to co dělat s hlubokým respektem vůči okolnímu světu, a také s paradoxy. S hledáním podstaty skrze opomíjené a neobjevené.

Věkem zaskočený nejsi. Jak tomu bylo v případě Ceny Jiřího Ortena?

Ortenka mě naopak zaskočila velice. Nikdy předtím jsem si nevšiml, že by moje poezie aspirovala na lapání oficiálních ocenění. Ani moje osoba. Do té doby jsem v dětství vyhrál akorát sadu šamponů, navíc z protekce.

Jaké výhody má Ortenka oproti sadě šamponů?

Nedá se vypotřebovat. Člověk se díky ní setká s novými lidmi a dostane se k zajímavějším příležitostem, než jaké nabízí v drogerii. Hlavní ale je, za co je udílena — sadu šamponů výherce obdrží za správné zodpovězení nějaké triviální otázky, v případě literární ceny je odměněna dlouhodobá a velice osobní práce. Obecně se dá říct, že Ortenka je lepší věc k vyhrání než šampon, přestože nedělá tak pěknou pěnu.

foto: Jakub Pavlovský

foto: Jakub Pavlovský

Vím, že ke knihám jsi měl blízko už na střední škole, studoval jsi obor knihkupectví. Jaký vztah ke knihám jsi měl předtím?

Odmalinka jsem si rád prohlížel encyklopedie. Vystřihával jsem si zajímavé fotky z časopisů a tvořil svou vlastní. Pak jsem se naučil lépe číst a přelouskal všecky Děsivé dějiny, pár young adult fantasy sérií a několik dobrodružek. Načež jsem začal loudit knihy po tátovi, což byly Egypťan SinuhetSpolčení hlupcůTři muži ve člunu… A když jsem se po základce rozhodoval mezi hotelovkou a knihkupectvím, tak ta hotelovka najednou vůbec nedávala smysl.

Po střední jsi ještě studoval vydavatelskou produkci na Hellichovce. Jak ve své současné práci využíváš tyhle znalosti?

Na Hellichovce nám vysvětlili, jak se vyrábí tiskovina se vším všudy, od grafiky a typografie přes polygrafii, kalkulaci až po základy managementu. Aktuálně se profesně točím kolem literatury ze všech možných stran, jako autor, recenzent, redaktor, knihovník nebo organizátor akcí. A ve všech těchto činnostech se mi hodí prakticky všecky odborné znalosti. Ani ne tak v tom smyslu, že by to bez nich nešlo, ale otevírají mi nový rozměr, který pomáhá pohybovat se mezi tím vším kapánek obratněji.

Přemýšlel jsi o tom, jestli se budeš kolem literatury točit celý život?

Na takové přemýšlení je brzo. Psaní a čtení je pro mě přirozené, a pokud to nedělám, po nějakém čase mě zachvátí prázdnota. Čili doufám, že se s ní jednou nebudu nucen sžít. Co se toho zbytku týče, dělám ho proto, že mě momentálně zajímá a baví. Jestli to tak bude i následujících osmdesát let, to zkrátka nevím.

Dlouhodobě s prací v kulturním prostředí souvisí i to, jestli se jí dá uživit…

Mám výhodu, že bydlím ve vlastním. Nemám auto a nikoho neživím. I tak je to o chlup.

foto: Jakub Pavlovský

foto: Jakub Pavlovský

Říkal jsi, že psaní a čtení je pro tebe přirozené, jsou to i literární akce, které organizuješ?

Příprava akcí je pro mě dost stresující. Samotný průběh si užívám, ale nesmí toho být příliš mnoho příliš dlouho. A pokud někdy je, tak si potom vždycky potřebuji dát od organizační činnosti na nějaký čas voraz. Nakonec mě ale stejně pokaždé přemůže potřeba uvádět věci do pohybu, podněcovat podivuhodné situace, které by jinak nenastaly.

O které literární akce jde?

Hlavně festival Den poezie, ten bude mít letos 25. ročník. Přifařil jsem se k němu před pár lety díky Josefu Strakovi. Hlavním tahounem festivalu je Bernie Higgins, jejíž energie spolehlivě převálcuje jakékoliv vnější nepřízně, a já spolu s Vítem Janotou, Martinem Zborníkem a dalšími jí s tím pomáháme. Den poezie netrvá den, ale čtrnáct. Děje se v desítkách měst po celé republice a hostí i zahraniční autory, takže je všeho venkoncem hromada a člověk poletuje kolem a seřizuje strojek, aby co nejlíbezněji tikal.

A kromě této akce jsi součástí i některých dalších?

Občas pořádáme různé debaty a čtenářské kluby v Domě čtení, kde pracuji. Sem tam se vyvrbí něco náhodného.

Nesmíme zapomenout na kapelu Představy postavy, v níž hraješ na basičku. Jsi autorem vašich textů?

Autorem většiny textů je zpěvák a pianista Matyáš Míka. Mě psaní textů nebaví, pokaždé mě polapí mustr. Snažím se ho naplnit co možná dokonale a výsledek působí toporně a s hudbou si nerozumí. Na psaní potřebuji prostor, aby se v něm text mohl tvarovat podle vlastních potřeb. Nicméně do připravovaného alba … (Tři tečky) se dostala jedna má zhudebněná báseň.

foto: Jakub Pavlovský

foto: Jakub Pavlovský

Co tě v životě nejvíc trápí?

Iracionalita — lidé se mají nepoměrně hůř, než by museli, jenom proto, že si nejsou schopni správně interpretovat realitu. Ať už na úrovni vědy, politiky, nebo v osobním životě. A zároveň vnímám, že já z tohoto nejsem vyvázaný, i moje schopnost interpretace má své hranice — a samozřejmě nemám ponětí, v jakém místě leží. A na druhé straně této hranice, tam kam nedohlédnu, se bez mého nejmenšího vědomého přičinění kumuluje cosi, z čeho jde hrůza — budoucnost podmaněná nevyzpytatelností.

Jak na to reaguješ svým počínáním — ať už v poezii, či jinde?

Potíž je, že se na to adekvátně reagovat nedá. Naslouchám intuici, ale zároveň se jí pokouším alespoň trochu rozumět. Naslouchám přátelům, kteří mi řeknou, když blbnu. Poezie je pro pojednávání takových témat velmi vhodná, ale hlavní je nezírat do té propasti moc dlouho. Ostatně, jsou zde i principy, které tu temnotu vyvažují — je důležité zírat i do nich.


Generační anketa

Kterou společensko-politickou událost, kterou jsi zažil, považuješ za určující pro tvůj život?

Covidovou pandemii.

Které téma bys chtěl, aby se stalo celospolečenským?

Přirozenost a nezbytnost rozmanitosti ve všech jejích podobách.

Kdo je pro tebe dnes veřejnou autoritou?

S autoritami jsem vždycky měl jen samé problémy. Preferuji vzájemný respekt. 

Chodíš volit?

Jistě!

Podílíš se nějak aktivně na veřejném životě?

Ano, z podstaty věci.

Kteří současní čeští autoři pro tebe tvoří zdejší literární kánon?

Napadá mě celá řada jmen a poetik od Alžběty Stančákové po Michala Ajvaze. Jenže ono je to s tím kánonem takové ošemetné. Spousta se toho o něm napovídá, a on si mezitím neexistuje.

Jaký je tvůj vztah ke Slovensku?

Znám skvělé lidi, kteří odtamtud pochází.

Autor je editor webu H7O.